V listopadu již tradičně představila FAMU svým studentům a veřejnosti filmy, které zde za poslední rok vznikly. V roce 2013 se konal jubilejní třicátý ročník FAMUfestu, nesoucí podtitul Na hladině. Jaké filmy se z jeho vod vynořily a které naopak definitivně klesly ke dnu?

Nejvýraznější programovou změnou letošního ročníku bylo zařazení nové sekce Imagina. Od festivalové dramaturgie to byl poměrně riskatní krok, protože nahradila divácky vděčnou Hudební odyseu filmy současné světové avantgardy.

„V době kolem Stínů začal Paradžanov usilovně hledat svůj vlastní styl a ten nakonec našel v kombinaci místních legend a lyriky. Sám byl ale mimo jakékoli hranice – původem Armén, narozený v Tbilisi, žijící v Kyjevě. Ve svých filmech se snažil dobrat zdroje poezie, která má nadnárodní charakter. A proto byly sdělné i za hranicemi tehdejšího Sovětského svazu.“

Letos na jaře stála redakce Fantomu před rozhodnutím, zda pokračovat ve vydávání časopisu dál, nebo ho po deseti letech a téměř šedesáti číslech ukončit. Za tu dobu prošel časopis mnoha změnami, dvě věci však zůstaly od začátku stejné: složení redakce a psaní o filmu ze subjektivně vyhraněných pozic. Pokud měl Fantom fungovat dál, bylo potřeba redakční tým rozšířit o lidi, kteří vnesou do jeho příliš ustálených poměrů nové impulzy, ale zároveň budou sdílet náš pohled na film a psaní o něm. Štěpánka Ištvánková, Matěj Nytra a Ksenia Stetsenko jsou přesně takovými autory, které potřebujeme. S jejich přispěním tak vzniklo první číslo „nového Fantomu“ – nakročeného s očekáváním do další dekády.

Jeho tématem je poslední ročník karlovarského festivalu, který představoval nejintenzivnější zkušenost s filmem v uplynulém, letním období. Každý z autorů se věnuje vlastnímu okruhu děl, o nichž cítil potřebu psát, přičemž v souhrnu by měly texty pokrývat různorodost festivalového programu. Hlavní důraz však nadále spočívá v mapování současné východoevropské kinematografie, která zůstává společným předmětem zájmu Fantomu i festivalu. Vstupní článek – obecná úvaha nad uplynulým ročníkem – pak pochází z pera Milana Klepikova, zakladatele „konkurenčního“ časopisu, který se rovněž v současnosti potýká s vydavatelskými problémy.
Ty však v jeho případě tkví v neudělení grantové podpory ze strany státu, nutné k pokrytí nákladů na tisk nejbližších čísel.

Toto číslo muselo jednou přijít. V roce 2009 nás ve Fantomu nadchnul film Špičák jakéhosi řeckého režiséra jménem Lanthimos. Pojem „dobrý řecký film“ (s výjimkou Angelopoulose a pár dalších) se zdál být protimluv. Ale toto bylo nejen dobré, ale hlavně úplně jiné než většina fádní evropské produkce. A pak to přišlo: Attenberg od Tsangari – L od Makridise – Chlapec pojídající ptačí zob od Lygizose – a Alpy, tentokrát snad ještě lepší Lanthimos. Mezitím někteří z nás tu a tam viděli další překvapivý řecký film a skládanka se začala pomalu dávat dohromady.

Je jedno, jak současné vzedmutí řecké kinematografie budeme pojmenovávat a jestli má vůbec smysl pro něho hledat nějaký zastřešující termín. Ty filmy tu zkrátka jsou a stojí za to o nich psát. Jestli jim budeme říkat „nová vlna“, „mladý film“ nebo „divná vlna“ je vedlejší. Zvolili jsme nakonec „greek new wave“ z praktických důvodů: název může na internetu lehce přilákat zahraniční čtenáře, kteří ocení zejména původní rozhovory, pořízené s jednotlivými režiséry a producenty. I ty ponecháváme v angličtině.

Vzniklo tak první vyloženě mezinárodní číslo. K češtině a angličtině se přidala slovenština našeho spolupracovníka Martina Kudláče – velkého nadšence po současný řecký film. To on inicioval rozhovory a přidal k nim vlastní zanícené texty. Čechoslováci zdá se Řekům rozumějí (důvody, proč tomu tak je, jsou na jinou úvahu). Kromě stále většího počtu informací v časopisech jako Cinepur, Indiefilm či 25fps sehrávají důležitou roli festivaly, z nichž zejména Karlovy Vary svůj cit pro řeckou „vlnu“ promítly do trvalé aktivní podpory (program Work in Progress, ucelená retrospektiva, zařazení do soutěže).

Lygizos došel dosud nejdál v zobrazovací tradici intimistických filmů, táhnoucí se od Bressona po bratry Dardenny. Ale tento krok – umožněný současnou digitální technologií – je vlastně zcela logický a důsledný.

V zářijovém čísle Fantomu se vracíme k festivalu v Karlových Varech a pokoušíme se shrnout to nejpodstatnější, co přinesl letošní, sedmačtyřicátý ročník. Jakým směrem se festival posouvá pod uměleckým šéfem Karlem Ochem? Co vypovídá program o současné podobě kinematografie? Jak si stojí v mezinárodním srovnání východoevropské, potažmo české filmy? Jednotlivé úvahy, rozhovory a recenze, které v tomto čísle přinášíme, se těmito a podobnými otázkami přirozeně zabývají.

Karlovy Vary nemají dnes ve středoevropském regionu nějakou výsadní nebo samozřejmou pozici. Nenabízí tak směle vyhraněný program jako Viennale nebo wroclawské Nowe Horyzonty, nemají náročnou ediční politiku jako slovenský Cinematik a navíc musí konkurovat Chotěbuzi s ambicemi prezentovat mezinárodní filmařské komunitě to hlavní z východoevropských kinematografií. Přesto podle nás stojí za to se jejich „festivalovému profilu“ věnovat – nikoli ovšem z obranných důvodů přesvědčených čechofilů.

Karlovy Vary jsou pro nás zajímavé dvěma věcmi: vyrovnaností programu a nutností udržet „A“ soutěž. Českému festivalu chybí větší odvaha v programování směrem k avantgardě či kinematografii „na okraji“ – je svým způsobem konzervativní. Na druhou stranu nesklouzává k excesu, snaze zaujmout za každou cenu, a tím pádem k příliš jednostranné poloze programu. Jeho nabídka je rozevřená do různých stran a nakonec se v ní najdou i nečekané filmové „výboje“. Je to dáno právě potřebou popasovat se s jinými „A“ festivaly s jejich (často vehementním) prosazováním nových trendů, stylů a talentů.

Karlovy Vary jsou pořád nejdůležitějším filmovým festivalem v Česku. Co přinesl poslední ročník?