Toto číslo muselo jednou přijít. V roce 2009 nás ve Fantomu nadchnul film Špičák jakéhosi řeckého režiséra jménem Lanthimos. Pojem „dobrý řecký film“ (s výjimkou Angelopoulose a pár dalších) se zdál být protimluv. Ale toto bylo nejen dobré, ale hlavně úplně jiné než většina fádní evropské produkce. A pak to přišlo: Attenberg od Tsangari – L od Makridise – Chlapec pojídající ptačí zob od Lygizose – a Alpy, tentokrát snad ještě lepší Lanthimos. Mezitím někteří z nás tu a tam viděli další překvapivý řecký film a skládanka se začala pomalu dávat dohromady.
Je jedno, jak současné vzedmutí řecké kinematografie budeme pojmenovávat a jestli má vůbec smysl pro něho hledat nějaký zastřešující termín. Ty filmy tu zkrátka jsou a stojí za to o nich psát. Jestli jim budeme říkat „nová vlna“, „mladý film“ nebo „divná vlna“ je vedlejší. Zvolili jsme nakonec „greek new wave“ z praktických důvodů: název může na internetu lehce přilákat zahraniční čtenáře, kteří ocení zejména původní rozhovory, pořízené s jednotlivými režiséry a producenty. I ty ponecháváme v angličtině.
Vzniklo tak první vyloženě mezinárodní číslo. K češtině a angličtině se přidala slovenština našeho spolupracovníka Martina Kudláče – velkého nadšence po současný řecký film. To on inicioval rozhovory a přidal k nim vlastní zanícené texty. Čechoslováci zdá se Řekům rozumějí (důvody, proč tomu tak je, jsou na jinou úvahu). Kromě stále většího počtu informací v časopisech jako Cinepur, Indiefilm či 25fps sehrávají důležitou roli festivaly, z nichž zejména Karlovy Vary svůj cit pro řeckou „vlnu“ promítly do trvalé aktivní podpory (program Work in Progress, ucelená retrospektiva, zařazení do soutěže).
Číst dál »
Svojimi tromi celovečernými dielami sa A. R. Tsangari jasne vyprofilovala. Ženské protagonistky hľadajúce samé seba a spoznávajúce svoju identitu sú uväznené vo formálne inovatívnych filmoch.
V lecčems melancholická, hořká i kriticky pojatá Tsitosova reflexe řecké reality přináší do vlny mladého filmu vlastní schopnost propojení „žánrových“ konvencí s pohledem na mdlou, skeptickou a zklamanou společnost.
Kvalitní scénář byl navíc podpořen vyzrálým režijním zpracováním. Lanthimos podtrhuje absurdnost tématu jak hereckým vedením, tak prací kamery.
„Pracovali jsme skoro stejným způsobem na Špičáku i Alpách. Nejprve probereme námět, pak já začnu psát, sejdeme se, Yorgos přidává nebo škrtá, přepisuju, znovu se sejdeme, Yorgos mě seřve za mé žvásty a pak si dáme kafe.“
The beauty of L lies in its unnatural naturalism, the quirkiness of common days. The debuting feature director, Babis Makridis, is just simply projecting condensed experiences and thoughts from the collective unconsciousness of 21st century.
„L wants to make the audience feel uncomfortable. L is a circle like the circular drives of the hero. There is no life out of the frame.“
„Someone told us about L that it is set in ´Absurdistan´, which we quite liked. This is something closer to my sensibilities and my understanding of the world in general, of Greece in particular, and even more for filmmaking as an occupation in life.“
Trojgeneračná família reprezentuje tri turbulentné obdobia Gréckeho štátu podpisujúce sa nielen na formovaní národnej identity, ale i na eskalácii udalostí katapultujúcich Grécko až do nelichotivého stavu, v akom ho momentálne poznáme.
„In Homeland’s family, ‘we have the same blood’ means ‘we have the same disease’; and this is true not only for this family and all families, but also for the country as well. It’s a ‘Mauvais Sang’ story.“
Lygizos došel dosud nejdál v zobrazovací tradici intimistických filmů, táhnoucí se od Bressona po bratry Dardenny. Ale tento krok – umožněný současnou digitální technologií – je vlastně zcela logický a důsledný.
„Even before the crisis, this last generation of greek filmmakers seemed to be a very interesting one: people with better film education than previous generations, people with personal voices and sincere passion for cinema.“
„Ektoras has a unique way of working both on his scripts and with his actors. I loved the whole process and can’t wait to start developing a new project with him.“
Athina Rachel Tsangari, jejíž snímek je s rozpustilostí sobě vlastní původně pojmenován kapitálkami, se univerzálním výkonem vyhrávajícím si s nápaditostí scén, vizuální a kompoziční intertextualitou i smyslem pro lehkost a ironii neváže jen k určité národní vlně – postavení nezávislého tvůrce je vždy jedinečné.
Již svým předchozím filmem Kinetta (2005) se Lanthimos hrdě zařadil do skupiny režisérů, kteří svým specifickým způsobem – po vzoru experimentů – decentrovanými, poloabstraktními pohledy odkrývají nestabilní roviny lidských zvláštností: Tsai Ming-liang, Sharunas Bartas či Philippe Grandrieux by spolu s Lanthimosem mohli vytvořit významový odkaz k důraznému, elipticky fragmentárnímu filmovému jazyku.
FANTOMblog
