Toto číslo muselo jednou přijít. V roce 2009 nás ve Fantomu nadchnul film Špičák jakéhosi řeckého režiséra jménem Lanthimos. Pojem „dobrý řecký film“ (s výjimkou Angelopoulose a pár dalších) se zdál být protimluv. Ale toto bylo nejen dobré, ale hlavně úplně jiné než většina fádní evropské produkce. A pak to přišlo: Attenberg od Tsangari – L od Makridise – Chlapec pojídající ptačí zob od Lygizose – a Alpy, tentokrát snad ještě lepší Lanthimos. Mezitím někteří z nás tu a tam viděli další překvapivý řecký film a skládanka se začala pomalu dávat dohromady.
Je jedno, jak současné vzedmutí řecké kinematografie budeme pojmenovávat a jestli má vůbec smysl pro něho hledat nějaký zastřešující termín. Ty filmy tu zkrátka jsou a stojí za to o nich psát. Jestli jim budeme říkat „nová vlna“, „mladý film“ nebo „divná vlna“ je vedlejší. Zvolili jsme nakonec „greek new wave“ z praktických důvodů: název může na internetu lehce přilákat zahraniční čtenáře, kteří ocení zejména původní rozhovory, pořízené s jednotlivými režiséry a producenty. I ty ponecháváme v angličtině.
Vzniklo tak první vyloženě mezinárodní číslo. K češtině a angličtině se přidala slovenština našeho spolupracovníka Martina Kudláče – velkého nadšence po současný řecký film. To on inicioval rozhovory a přidal k nim vlastní zanícené texty. Čechoslováci zdá se Řekům rozumějí (důvody, proč tomu tak je, jsou na jinou úvahu). Kromě stále většího počtu informací v časopisech jako Cinepur, Indiefilm či 25fps sehrávají důležitou roli festivaly, z nichž zejména Karlovy Vary svůj cit pro řeckou „vlnu“ promítly do trvalé aktivní podpory (program Work in Progress, ucelená retrospektiva, zařazení do soutěže).
Číst dál »
Svojimi tromi celovečernými dielami sa A. R. Tsangari jasne vyprofilovala. Ženské protagonistky hľadajúce samé seba a spoznávajúce svoju identitu sú uväznené vo formálne inovatívnych filmoch.
V lecčems melancholická, hořká i kriticky pojatá Tsitosova reflexe řecké reality přináší do vlny mladého filmu vlastní schopnost propojení „žánrových“ konvencí s pohledem na mdlou, skeptickou a zklamanou společnost.
Kvalitní scénář byl navíc podpořen vyzrálým režijním zpracováním. Lanthimos podtrhuje absurdnost tématu jak hereckým vedením, tak prací kamery.
„Pracovali jsme skoro stejným způsobem na Špičáku i Alpách. Nejprve probereme námět, pak já začnu psát, sejdeme se, Yorgos přidává nebo škrtá, přepisuju, znovu se sejdeme, Yorgos mě seřve za mé žvásty a pak si dáme kafe.“
Athina Rachel Tsangari, jejíž snímek je s rozpustilostí sobě vlastní původně pojmenován kapitálkami, se univerzálním výkonem vyhrávajícím si s nápaditostí scén, vizuální a kompoziční intertextualitou i smyslem pro lehkost a ironii neváže jen k určité národní vlně – postavení nezávislého tvůrce je vždy jedinečné.
Již svým předchozím filmem Kinetta (2005) se Lanthimos hrdě zařadil do skupiny režisérů, kteří svým specifickým způsobem – po vzoru experimentů – decentrovanými, poloabstraktními pohledy odkrývají nestabilní roviny lidských zvláštností: Tsai Ming-liang, Sharunas Bartas či Philippe Grandrieux by spolu s Lanthimosem mohli vytvořit významový odkaz k důraznému, elipticky fragmentárnímu filmovému jazyku.