Filmy Bena Riverse patří mezi nejvíce osvěžující, které v poslední době podněcují k rozvoji experimentální kinematografii. To se zdá docela nesporné. Riversovy filmy byly předváděny na mezinárodních festivalech – mj. v Rotterdamu, Oberhausenu, Jeonju a Vídni, a v nedávném hlasování časopisu Film Comment o nejlepší avantgardní filmy poslední dekády se jeho snímek Ah, Liberty! (2008) umístil na dělené třetí pozici ve společnosti uznávaných tvůrců Kena Jacobse a Morgana Fishera.

Dílo Bena Riverse je podstatné v mnoha ohledech. Riversovy filmy jsou součástí samostatných výstav, stejně jako programů filmových festivalů, které přestávají rozlišovat mezi „mainstreamem“ (uměleckého filmu, samozřejmě) a „avantgardou“. V tomto svém zatím posledním filmu se Rivers vydal znovu za Jakem Williamsem – svérázným chlápkem, žijícím mimo současné civilizační výdobytky kdesi v odlehlých horách ve Skotsku.

Když britský představitel videoartu a nově i filmový režisér Steve McQueen debutoval roku 2008 na poli hraného filmu snímkem Hlad, sklízel za svůj vytříbený a v kontextu tehdejší produkce nepřehlédnutelný film zasloužené ovace, nadšené recenze i festivalové ceny. Obracel se zpět do britské historie, ke skutečným událostem, které byly po sedmadvacet let zameteny pod koberec, jak podotkl v jenom z rozhovorů.

Osamělost, smutek, bolest, slzy, déšť, zklamání, beznaděj… To jsou volné asociace, jež vyvolává úvodní sekvence snímku Jana Eyrová (2011) režiséra Caryho Fukunagy. Film je vizuálním uměním, jež dokáže zachytit naše sny a představy v reálných obrysech. Na rozdíl od některých jiných uměleckých druhů totiž oplývá prostorovostí a časovostí, tudíž se jeví jako nejvhodnější prostředek pro ztvárnění literární předlohy.

Oživení současného britského filmu se netýká pouze hrané fikce. V oblasti dokumentu se například hodně diskutuje o filmech Johna Akomfraha (Mnemosyne), Patricka Keillera (Robinson in Ruins), Sophie Fiennes (Over Your Cities Grass Will Grow) nebo Christiana Marclaye (The Clock). K nejskloňovanějším jménům však patří bezesporu Clio Barnard. Celovečerní debut umělkyně, známé spíše svými galerijními projekty (Tate Modern, Tate Britain, MoMA), má přitom za sebou zajímavou historii.

V Rotterdamu porota ocení vždy shodně tři snímky nejvyšší cenou Tiger Award. Odhadovat výsledky dopředu letos moc nešlo – až na jeden či dva filmy z celkových patnácti mohla porota udělit „Tygra“ kterémukoli z nich. Spíše se dalo čekat, že než podle vesměs výrazných uměleckých výsledků se bude porota řídit snahou rozdělit ceny rovnoměrně mezi jednotlivé regiony – Asii, východní Evropu a Latinskou Ameriku. Každý z nich přispěl do soutěže poměrně zásadně.

Festivalová sekce Bright Future, která patří k druhé nejsledovanější filmové sekci na festivalu v Rotterdamu, je svým programovým zaměřením na převážně první a druhé filmy doposud ne příliš známých režisérů přímo ideálním místem pro dynamiku, originalitu a odvážnost festivalové dramaturgie.

V letošním ročníku mezinárodního filmového festivalu v Rotterdamu, jenž si získává pozornost hlavně uváděním nezávislých a experimentálních filmů, měli diváci možnost zhlédnout v sekci Signals řadu tematických filmových bloků, výstav a retrospektiv. Tato široce pojatá sekce je rozdělená do několika částí sjednocených určitým tématem nebo osobností tvůrce. Letos dramaturgové festivalu představili pětici okruhů: The Mouth of Garbage, Power Cut Middle East, Hidden Histories, Peter von Bagh a Regained.

Na festivalu v Rotterdamu si odbudou svoji premiéru nejen debuty začínajících režisérů, ale také řada filmů již zavedených autorů, kterým stojí za to, poslat svůj nový snímek právě sem a ne na jiný filmový festival. Svým vsazením těsně mezi Sundance a Berlinale si musí Rotterdam svoji pozici hájit a možná i o některé tituly bojovat.