Letošní filmová sezóna probíhá v nekomerční sféře do značné míry ve znamení maďarské kinematografie. Po přehlídce současné tvorby v České televizi následovaly dvě důležité retrospektivy: MFF dokumentárních filmů v Jihlavě představil respektované Studio Bély Balázse a Národní filmový archiv modernistickou epochu 60. a 70. let. Do české distribuce byly v průběhu jednoho roku zakoupeny dva maďarské snímky: Člověk bez osudu Lajose Koltaie a Muž z Londýna Bély Tarra. Vzrůstající zájem o maďarský umělecký film přichází i ze zahraničí, kde začínají oceňovat nastupující mladou generaci v čele s Kornélem Mundruczóem. I to je důvod, proč jsme se rozhodli věnovat se tématu filmového Maďarska podrobněji.
V posledním čísle Fantomu naleznete texty, vztahující se k minulosti i současnosti, k teorii i praxi. Redakční okruh připravil články, přibližující významná (Dny čekání) i méně známá (Synové ohně) díla, tvůrčí období režisérů (rané filmy Bély Tarra) i originální myšlení solitérů (teorie seriálnosti Gábora Bódyho). Zaznamenali jsme také vydávání maďarských filmů na DVD, i když tentokrát v zahraničí, u britského labelu (poměrně rozsáhlý český trh v tomto ohledu značně zaostává). Z Velké Británie přispěl rovněž dosud nepublikovaným textem jeden z největších odborníků na maďarskou kinematografii John Cunningham. Jeho esej o Fábriho Kolotoči v kulturním kontextu doby si můžete přečíst jak v originální verzi, tak v českém překladu. Jako doplněk k tematickému číslu následuje další „britská položka“ – krátké ohlédnutí za londýnským festivalem, které přináší postřehy o nejnovějším filmovém dění ve světě. …
Číst dál »
Syn budapešťského bankovního úředníka Zoltán Fábri (narozen roku 1917) se během své kariéry trvající téměř 40 let stal jedním z nejvýznamnějších a nejoblíbenějších filmových režisérů.
Huszárikův film Sindibád je považován za jedno z nejformalističtějších děl maďarské kinematografie a za jeden z nejlepších maďarských snímků vůbec.
O dvou méně zvučných filmech ze 70. let – Jediná zbraň Ference Kósy a Synové ohně Imre Gyöngyössyho.
Ve Studiu Bély Balásze natáčí Tarr roku 1977 s minimem finančních zdrojů svůj první dlouhometrážní film Rodinné hnízdo, stylem upomínající na Cassavetesovy filmy.
Born in 1917, Zoltán Fábri, the son of a Budapest bank clerk, became one of Hungary’s most prestigious and best loved film directors in a career spanning almost 40 years. As well as his renowned career in film direction, Fábri was also an accomplished painter, set designer, theatre director, and an occasional actor. When Fábri was a young man there was no Film Academy in Budapest and his journey into the world of filmmaking underwent a number of detours on the way.
Dny čekání (Szerelem, 1971) jsou asi nejznámějším a nejúspěšnějším filmem maďarského režiséra Károlyho Makka. Jedná se o adaptaci dvou autobiografických povídek známého maďarského spisovatele Tibora Déryho – Dvě ženy a Láska. Film se odvíjí na pozadí politických událostí roku 1956. Sledujeme příběh dvou žen, snachy a její tchýně, které čekají na jednoho muže, Jánose (Iván Darvas), jenž se stal obětí politických represí.
Seriální forma jako zvláštní způsob organizace filmového materiálu byla filmovou teorií důkladně uchopována od konce 60. let (i když počátky těchto úvah sahají až k Ejzenštejnovi) a dodnes zůstává předmětem jejího zájmu. Noël Burch pojmenovává prvky audiovizuálního stylu, utvářející vzorce nezávislé na temporální logice příběhu, „parametry“ a David Bordwell operuje s kategorií „paramentrické narace“, v níž stylistické složky jsou přinejmenším rovnocenné složkám syžetovým při konstituování celkového významu díla. Oba přitom poukazují na souvislosti (ale i rozdíly) s teoretickým vymezením tzv. seriální hudby, které se rozvíjelo v západní Evropě po druhé světové válce.
Maďarská režisérka Márta Meszárosová patří k autorům, kteří vstoupili do kinematografie v rámci nových vln 60. let. Za její zásadní autorský počin, kterým se etablovala jako klasička maďarské kinematografie, lze však považovat „deníkovou trilogii“, jejichž první část Deník pro mé děti (1982) vydal britský label Second Run, který se na zlatý fond východoevropské kinematografie specializuje.
Filmový festival v Londýně, krom jiného, slouží také jako reprezantativní pohled na nejnovější britskou filmovou tvorbu. Krátce se podívejme na několik snímků, uvedených převážně v sekci „New British Cinema“.
Harmony Korine patří bezpochyby ke kontroverzním režisérům; svou ambivalentně narušenou poetikou pravidelně dráždí tradiční filmové kruhy. Svůj čtvrtý film – Trash Humpers (2009) – přijel osobně představit do Londýna.
Všechny filmy Jacquese Rivetta, které jsem měl možnost zhlédnout, mám svým způsobem rád a rád se k nim vracím. Vlastně se mi nikdy nestalo, že bych byl vyloženě jeho filmem zklamán, menší rozčarování mi však způsobil až jeho film poslední.
Představte si příběh tlusté a nevzhledné černošské dívky z harlemského ghetta, kterou její otec znásilňuje (čeká s ním již druhé dítě) a matka psychicky terorizuje, neb dceru viní z odchodu svého partnera. Dívka logicky trpí drasticky sníženým sebevědomím a až úsilí a práce sociálních pracovníků a speciální kurz pro děti z ghetta, jí pomůže znovunabýt lidskou důstojnost a matce se postavit.
