Home » Filmové festivaly / Film festivals, současný film / contemporary cinema

Soutěž Na východ od západu / english version

20 Srpen 2009 Komentáře: 19

english version

Pohledy na východ

Soutěž Na východ od západu na MFF Karlovy Vary 2009

Není příliš pochyb o tom, že soutěžní sekce Na východ od západu karlovarského filmového festivalu je přesně onou profilovou sekcí, jež dává celému festivalu určitý charakter a vymezuje ho v rámci ostatních festivalových akcí. Ostatně i zahraniční média se o daném filmovém exkurzu do „východního bloku“ zmiňují – trochu příliš poeticky – jako o pestrobarevném oknu do světa východoevropského filmu. Dle oficiální dramaturgické strategie dané sekce je soutěž Na východ od západu primárně zaměřena na filmy zemí bývalého komunistického panství, přičemž se zároveň snaží upozornit západní publikum i na zajímavé filmové tituly ze zemí asijské části bývalého Sovětského svazu. Své zaměření přitom vcelku pochopitelně zakotvuje v geografické poloze České republiky, neboť právě naše země je svou polohou (ale i kulturním prostředím) středem určité hranice mezi východem a západem, resp. se takto často snažila charakterizovat. V celkové strategii celého festivalu je tento dramaturgický plán zcela pochopitelný, z hlediska propagace festivalu žádoucí a z pohledu běžného diváka jistě vítaný. Filmová produkce zemí „na východ od západu“ se může mnohdy stát pro českého diváka (a nejen pro něho) zajímavější alternativou vzhledem k „západní“ kinematografii silných evropských zemí (Francie, Velká Británie, Německo, Španělsko, Itálie, severské země), popř. USA; pomineme-li dnes již poněkud archaické vidění západ-východ (např. vzhledem k mnoha koprodukcím), je jasné, že onen „východ“ může mnoho nabídnout. Jednak se tím festival zaměřuje na tradiční kinematografie, s historií mnoha úspěchů, Polska, Maďarska, Rumunska a hlavně Ruska (ostatně současná produkce ruského filmu je u nás prakticky neznámá), jednak si tím otvírá možnost pohlédnout na méně známé kinematografie, např. Gruzie, Ázerbájdžánu, zemí bývalé Jugoslávie atd., které jsou pro „západ“ jednoznačně atraktivní. Primární otázkou pak ale zůstává, zda se festivalu podaří daný dramaturgický plán náležitě naplnit kvalitními, objevnými snímky, které díky svému uvedení na festivalu tzv. kategorie „A“ příp. proniknou do zahraničních západoevropských filmových kruhů.

Filmový festival v Karlových Varech není pochopitelně jediným festivalem zaměřeným na filmy východní části Evropy, popř. asijské části bývalého Sovětského bloku. I v této oblasti panuje v rámci evropských festivalů tvrdá konkurence: přímými konkurenty pro Karlovy Vary (vyjma národních přehlídek) jsou festivaly v Moskvě, Rotterdamu, Cottbusi, Sofii, Varšavě a v Kluži. Moskevský festival je navíc časově těsně před festivalem v Karlových varech (tento rok v termínu 19. – 28. 6.), Cottbus je zase přímo specializována na východoevropské filmy (Festival des osteuropäischen Films); a na letošním programu soutěže Na východ od západu je to znát: polovina snímků v soutěži již běžela na jiných festivalech (polský film Prasklina a chorvatsko-slovinský film Ničí syn dokonce v Cottbusi minulý rok). Z celkového počtu čtrnácti filmů (v posledních dvou letech se sekce ustálila na počtu patnácti snímků v soutěži) představily Karlovy Vary tři světové premiéry (Žít!, Tlumená světla a Ďáblovo město; v roce 2008 to byla jedna, roku 2007 dvě světové premiéry). Do programu soutěže se letos dostal jeden český film (El Paso režiséra Zdeňka Tyce) a tři filmy, jež získaly již nějaké ocenění na prestižnějších festivalech: Papírový voják režiséra Alexeje Germana ml. (Stříbrný lev za nejlepší režii na festivalu v Benátkách), Ničí syn (Velká cena na festivalu v Cottbusi) a Prasklina (Zvláštní cena v Cottbusi). Tradičně silné zastoupení zde měly maďarské filmy (Sedmý kruh, r. Árpád Sopsits a Ztracené časy, r. Áron Mátyássy), do Varů tak opět zavítal film nadějného maďarského kameramana Márka Györiho (Sedmý kruh, v roce 2007 Šťastný nový život, r. Árpád Bogdán; navíc v programu – v sekci Horizonty – se objevil i jeho další film Katalin Varga debutujícího režiséra Petera Stricklanda). Naopak letos neměl divák šanci vidět rumunský film (a to v rámci celého programu festivalu), přitom se hned několik snímků přímo nabízelo (namátkou): např. The Happiest Girl in the World (ceny na Sundance a C.I.C.A.E. Award v sekci Fórum na Berlinale) režiséra Radu Jude, celovečerní dokument The Flower Bridge (nejlepší rumunský film roku) Thomase Ciuleie nebo Exchange klasika rumunského filmu režiséra Nicolae Margineanu (nehledě na to, že výběr úplně ignoroval svérázný projekt rumunských režisérů Tales from the Golden Age uvedený letos v sekci Un certain regard v Cannes).

romanian happiestgirlintheworld

Jaká ale byla vlastně soutěž Na východ od západu tento rok?

(1) Přes všechny výtky se domnívám, že kvalitní. Nabídla hned několik pozoruhodných snímků: 40. dveře (r. Elchin Musaoglu, Ázerbájdžán 2008), Žít! (r. Artan Minarolli, Albánie, Rakousko, Francie 2009), Sedmý kruh (r. Árpád Sopsits, Maďarsko 2009) a Ničí syn (r. Arsen Anton Ostojič, Chorvatsko, Slovinsko 2008); film, jenž pravděpodobně nejvíce rozdělil názorově redakci Fantomu (Papírový voják, r. Alexej German ml.) a – bohužel – i filmy nevalné kvality (Tlumená světla, r. Ignas Miškinis, Raci, r. Ivan Čerkelov).

(2) Opět se ukázalo, že Karlovy Vary částečně těží z filmů, již úspěšných a oceněných na jiných festivalech (minulý rok vzpomeňme Tulpan). Naopak se jim daří získávat zajímavé tituly z pobaltských zemí (zvl. minulý rok ve světové premiéře uvedený film Byl jsem tady, r. René Vilbre, Estonsko, Finsko 2008). Tento rok se tato tendence nepotvrdila.

(3) Vedle často závažných témat (tento rok spojených s válečnými konflikty) se objevují filmy, vyrovnávající se danou problematikou poněkud humornější, téměř až absurdnější formou – srbský film Ďáblovo město (r. Vladimir Paskaljevič) je i přes svůj komerčněji zaměřený styl osvěžujícím pohledem na srbskou realitu.

40. dveře (r. Elchin Musaoglu, Ázerbájdžán 2008)

Pohádkově motivovaný příběh mladého Rustama o cestě za odpovědností a morální dospělostí v režii zkušeného Elchina Musaoglua byl – dle mého – jedním z překvapení karlovarské soutěže. Realisticky komponovaná kamera, často využívající z ruky dynamiku dějových sekvencí skvěle zobrazuje prostředí hlavního města Baku, kam mladý Rustam odjíždí, aby se naučil, jak zabezpečit rodinu. Celkově realisticky komponované vyprávění je občas narušeno fantaskními motivy, jež vynalézavě pracují s kontrastem světla a tmy (skvělé sekvence s pouliční lampou). Jde zcela jistě o film, jenž by neměl uniknout každému zájemci o exotičtější kinematografie a jenž si v druhém plánu klade otázku po autenticitě filmového vyprávění. Film byl poprvé představen na festivalu v Houstonu a na Týdnu ázerbájdžánského filmu v Maďarsku.

40-dvere 40-dvere

Žít! (r. Artan Minarolli, Albánie, Rakousko, Francie 2009)

Další příjemné překvapení této soutěže pochází tentokrát z Albánie. Zkušený Artan Minarolli natočil film o tradici krevní msty pohledem mladého muže, který – chtě nechtě – musí respektovat starodávnou tradici, jež se dědí z otce na syna. Pod hrozbou smrti je nucen postupně odkrývat složitý a krutý svět hodnot světa, kterému již nerozumí. Minarolli zvolil tradičně chronologický styl vyprávění, které ale dokázal ozvláštnit specifickými prostředky, zvl. kamerou a střihem (velmi povedené sekvence rokování rady starších snímané ruční kamerou). Nebál se ani poetizace určitých scén, zvl. závěrečného vyústění daného sporu, kterou stylizoval do mírně romantického hávu. Závěrečný epilog – dle skutečných událostí – jen podtrhl naléhavost celého vyprávění.

zit zit2

Tlumená světla (r. Ignas Miškinis, Litva, Německo 2009)

Kinematografie pobaltských států již několikrát dokázala, že rozhodně stojí za pozornost, ale v pořadí druhý snímek režiséra Ignase Miškinise je spíše ukázkou manýristické tendence „festivalově uměleckých“ filmů, založených zdánlivě na volném seskupení scén „ze života“ určitých postav. Příběh navenek úspěšného, ale vnitřně nešťastného třicátníka Tadase je přesně tím tvarem, který i přes občasné absurdně-komediální sekvence a nápaditý střih nabízí jen nudu prefabrikovaných úvah nad lidskou svobodou v odcizeném, přetechnizovaném světě. Rozhodně jeden z nejhorších filmů v dané soutěži.

Low Lights tlumena-svetla2

Šamanka (r. Guka Omarova, Kazachstán, Rusko, Francie, Německo 2008)

Festivaly (Moskva, Toronto, Rotterdam) již prověřený snímek režisérky Guky Omarovy je působivě natočený film o střetu pradávných šamanských praktik s moderní civilizací v příběhu staré ženy, doufající ve šťastný konec jednoho prokletí za pomoci jejího vnuka. Omarové (vzpomeňme její velmi úspěšný debut Cvok, 2004) se podařilo plasticky vykreslit složitou situaci kazachstánského prostředí. Jde o další přesvědčivý příklad toho, že film v Kazachstánu stojí za pozornost, i když je z velké části závislý na zahraničních koprodukcích. Důkazem tohoto tvrzení jsou filmy jako Tulpan (r. Sergej Dvorcevoj), A Gift to Stalin (r. Rustem Abdrašev), jenž slavil úspěch na festivalu v Pusanu, a právě Šamanka.

samanka samanka2

Papírový voják (r. Alexej German ml., Rusko 2008)

Stříbrným lvem v Benátkách oceněný snímek ruského režiséra Alexeje Germana ml. vzbudil v redakci Fantomu vášnivé diskuze o funkci a zajímavosti divadelního aranžmá ve filmu. Příběh, nasycený různými literárními (Tolstoj, Dostojevskij) i divadelními (zvláště Čechov) reminiscencemi, je neotřelým pohledem na jednu etapu skvělé sovětské historie technického vývoje – skupina postav je na kosmické základně Bajkonur svědkem prvního letu člověka do kosmu, ale také tragicko-komickým eskapádám osudu, jenž v literárně stylizovaném vyprávění přesouvá jednotlivé postavy jako šachové figurky po ploše života. Jde o film, který svým stylem, podobou i charakterem vybízí k diskuzi – nad způsobem filmového vyprávění.

papirovy-vojak papirovy-vojak2

Ďáblovo město (r. Vladimir Paskaljevič, Srbsko 2009)

Debutující režisér Vladimir Paskaljevič natočil hořkou komedii o osudových strastech několika postav žijících v Bělehradě. Absurdně-groteskní tón vyprávění skvěle svědčí pozvolnému záměrnému odhalení jednotlivých krutostí, páchaných konkrétními postavami. Stále aktuální kontrast bohatého a chudého světa, který často donutí postavy pošlapat všechny své přesvědčení, v Paskaljevičově filmu koresponduje s realisticky načrtnutou linií kriminálního světa moderního Srbska. Jde o film, který nezaujme formou, ale zvláštně absurdně-komediálním pohledem na současnou realitu. Rozhodně však jde o další příklad vzrůstající kvality srbského filmu; vzpomeňme filmy Love and other Crimes Stefana Arsenijeviče, Paper prince Marko Kostiče (uvedeno minulý rok na Zlínském filmovém festivalu) a provokativní pohled na sexuální služby ve filmu On the Beautiful Blue Danube Darko Bajiče.

dablovo-mesto dablovo-mesto2

El Paso (r. Zdeněk Tyc, Česká republika 2009)

Jediný český zástupce v obou soutěžních kategoriích celovečerních filmů je dalším pohledem režiséra Tyce na sociální realitu naší země. Po „umělých“ a nevýrazných Malých oslavách se Tyc vrací ke kombinaci profesionálních herců se skutečnými představiteli daného příběhu a realisticky vypráví příběh o rozdílnostech života Romů vzhledem k většinové společnosti svázané povinnostmi a zákony. Místy televizní aranžmá v kombinaci s polodokumetárními záběry vytváří zvláštní celek, jenž pravděpodobně stojí za vidění.

el-paso el-paso2

Druhý břeh (r. George Ovašvili, Gruzie, Kazachstán 2008)

Cenami (Paris, Seattle, Jerevan) ověnčený film režiséra Ovašviliho a představený letos v sekci Kplus na Berlinale je dalším vyprávěním o následcích válečného konfliktu, tentokráte v rámci – v současnosti vcelku aktuálním – sporu mezi Abcházií a Gruzií. Mladý Tedo byl donucen i s matkou opustit rodnou Abcházii, a živoří tak na kraji gruzinského hlavního města Tbilisi. Jednoho dne se rozhodne vrátit se do rodného kraje, nalézt vlastního otce i vlastní rodinné kořeny. Ovashvili zobrazuje neklidnou atmosféru s odstupem, jenž kombinuje úchvatné celky, tamější přírodní scenérie, snímané pomalou jízdou kamery s drobnokresbou jednotlivých postav, zachycených ruční kamerou z různých úhlů pohledu. I když jde opět o snahu vyprávět univerzální příběh, film působí živě, přesvědčivě, a to hlavně díky soustředěnému výkonu hlavního hrdiny.

druhy-breh druhy-breh2

Sedmý kruh (r. Árpád Sopsits, Maďarsko 2009)

Pravděpodobně nejlepší snímek pocházející z Maďarska na letošním karlovarském festivalu od režiséra Sopsitse, jenž se již potřetí věnuje problematice a záhadnosti dětské duše (předtím ve filmech Střelnice, 1989 a Opuštěný, 2001 – cena Ministra kultury na festivalu ve Zlíně). S odkazem na Dantovu Božskou komedii vypráví Sopsits příběh party mladých lidí, kteří se ocitnou mezi dvěmi názorově silnými tradicemi – náboženskou, reprezentovanou postavou mladého kněze Gábora, a pohanskou, kterou zastupuje záhadný kluk jménem Sebestyén. V úchvatně snímaném filmu, kombinujícím tradičně pomalou jízdu kamery s dynamickým střihem sekvencí snímaných z ruky, se před diváky postupně odkrývá ambivalentní rovina lidského světa se všemi zákoutími. Proč redukovat celý příběh pouze na strasti dětské duše? Krutost i zoufalství představuje Sopsits jako integrální části lidské duše – děti jsou jen výrazným příkladem daného fenoménu; podléhají mnohem jednodušeji, nebo ne?

Sedmy kruh sedmy-kruh2

Ničí syn (r. Arsen Anton Ostojič, Chorvatsko, Slovinsko 2008)

Snímek úspěšného chorvatského režiséra Arsena Antona Ostojiče vypráví příběh o osudech válečného veterána Ivana, jenž přišel o nohy, a je tak nucen žít svůj život v domácnosti s rodiči, jejichž minulost se dotkne všech zúčastněných postav. Mnoha cenami vyznamenaný film (Pula, Cottbus) stojí především na skvělém hereckém výkonu Alena Liveriče, jenž postavě Ivana vtiskl nesmlouvavou dávku fanatismu, zoufalství i hrdosti. Film, jenž od počátku směřuje k osobní tragédii, skvěle pracuje s detaily hlavního hrdiny, který svým sebe-destruktivním jednáním skvěle zobrazuje komplikovaný vztah Chorvatů k Srbům. Bez formálních příkras natočený film taktéž pozoruhodně pracuje s ústředním hudebním motivem – nápěvkem, který odeznívá v uších i delší dobu po shlédnutí snímku.

nici-syn nici-syn2

Jeden a půl pokoje (r. Andrej Chržanovskij, Rusko 2008)

Formálně zajímavý snímek režiséra Chržanovského vypráví o osudu slavného básníka Josifa Brodského, nositele Nobelovy ceny, jenž byl donucen opustit rodný Sankt Peterburg. Film, kombinující hrané, animované i divadelně inscenované pasáže, je osobní zpovědí velkého básníka, jež kombinuje osobní vzpomínky s historickými událostmi dané doby. Chržanovského film je biografickou freskou, vzdávající hold jednomu významnému umělci i dlouhé tradici ruské kinematografie. Film byl s úspěchem promítán na festivalech v Rotterdamu a v Istanbulu.

jeden-apul-pokoje jeden-apul-pokoje2

Raci (r. Ivan Čerkelov, Bulharsko 2009)

Dle mého druhý nejhorší snímek dané soutěže, který nenápaditě vypráví o osudovém náhodném střetu dvou kamarádů ve službách kriminálního podsvětí. Režisér Čerkelov se sice snaží vykreslit složitou situaci bulharského prostředí, ale svým vyprávěním – natočeným bez nápadu – jen povrchně spojuje realistickou linii svého příběhu s pseudo-zamyšlením nad vrtkavou osudovostí některých setkání. Film byl uveden v hlavní soutěži Moskevského festivalu.

raci raci2

Prasklina (r. Michal Rosa, Polsko 2008)

Festivaly (Cottbus, Seattle) prověřený film polského režiséra Michala Rosy je komorním psychologizujícím vyprávěním o manželské dvojici, do jejichž třicetiletého soužití krutě vstoupí informace o manželově kolaboraci s komunistickým režimem, jež navíc spočívala v donášení informací na otce vlastní manželky. Rosa využívá přítmí interiérů, aby navodil tesknou a úzkostnou náladu, která provází oba hlavní protagonisty celý filmový příběh. Neústupnost až tvrdohlavost hlavní ženské postavy (oceněná Jadwiga Jankowska-Cieslak) je určitou synekdochou polského přístupu ke komunistické minulosti.

prasklina prasklina2

Ztracené časy (r. Áron Mátyássy, Maďarsko 2009)

Debutující režisér Mátyássy natočil působivý snímek o komplikovaném vztahu dvou sourozenců, Ivána a postižené Eszter, jež je za podivných okolností znásilněna. V malém městečku na východě Maďarska plyne život pomalým tempem – podobně snímá dějové sekvence i kameraman Máté Herbai, jen v rozhodujících dějových zlomech nabízí střihově dynamičtější pohledy z několika úhlů. Film, stylově připomínající mistrovství Bong Joon-hoa, umělecky vytříbeným způsobem vypráví o vině, trestu i pomstě s tradičně osudovými kontacemi, charakteristickými pro maďarský film. Snímek získal hlavní cenu na Týdnu maďarského filmu.

ztracene-casy ztracene-casy2

Michal Kříž

Ocenění:

Cena Na východ od západu: Jeden a půl pokoje (r. Andrej Chržanovskij, Rusko 2008)

Zvláštní uznání: Prasklina (r. Michal Rosa, Polsko 2008)

Top 5 autora textu:

40. dveře (r. Elchin Musaoglu, Ázerbájdžán 2008)

Sedmý kruh (r. Árpád Sopsits, Maďarsko 2009)

Žít! (r. Artan Minarolli, Albánie, Rakousko, Francie 2009)

Ničí syn (r. Arsen Anton Ostojič, Chorvatsko, Slovinsko 2008)

Šamanka (r. Guka Omarova, Kazachstán, Rusko, Francie, Německo 2008)


Look to the East

The „East of the West „Competition at Karlovy Vary IFF 2009

There isn’t much doubt that the „East of the West“competition at the Karlovy Vary film festival is exactly „the“ kind of a profile section that gives the whole festival a certain character. After all even the foreign media call this film excursion to the „Eastern block“– a bit too poetically – „a multicoloured window to the world of East-European cinema“. According to the official dramaturgic strategy of this section, the „East of the West“ competition focuses primarily on films from the former communist block and at the same time tries to make the Western audience aware of interesting films from the Asian part of the former Soviet Union. Its focus is quite logically anchored in the geographical position of the Czech Republic, because our country is due to its position (and cultural milieu) the centre of a certain borderline between the East and the West, or rather has often tried to present itself in this way. This dramaturgic plan is quite understandable within the overall strategy of the festival, quite desirable with respect to the festival promotion and quite welcome with respect to the general audience. For the Czech audience, the film production of the „East of the West“ countries can often become an interesting alternative to the „Western“ cinematography of strong European countries (France, Great Britain, Germany, Spain, Italy and the Scandinavian countries), or of the USA. If we ignore the nowadays a bit archaic vision of West-East (e.g. with regard to a lot of co-productions), it is clear that the „East“has a lot to offer. On the other hand, the festival focuses on traditional cinematographies with a successful history, Poland, Hungary, Romania and mainly Russia (after all the current Russian production is practically unknown in our country), and simultaneously opens the opportunity to look at the less-known cinematographies, e.g. Georgia, Azerbaijan, former Yugoslavia countries etc., which are unequivocally attractive for the „West“. The primary question remains if the festival manages to keep the given dramaturgic plan with good enough and breakthrough films which could then thanks to the presentation at an „A“ level festival get into foreign West-European film circles.
The Karlovy Vary film festival is of course not the only festival focused on films from the Eastern part of Europe, or from the Asian part of the former Soviet block. Even in this field there is severe competition among European festivals, the direct competitors for Karlovy Vary (apart from national showcases) being the festivals in Moscow, Rotterdam, Cottbus, Sofia, Warsaw and Kluže. What’s more, the Moscow festival takes place directly before the Karlovy Vary festival (this year from 19th-28th June) and Cottbus specializes in East-European films (Festival des osteuropäischen Films). This is reflected in this year’s programme of the “East of the West” competition: half of the films in the competition had been shown at other festivals (Polish film Scratch and Croatian-Serbian film No One’s Son even in Cottbus last year). Out of all fourteen films (in the last two years there was a constant number of fifteen films in the competition) Karlovy Vary presented three world premieres (Alive!, Low Lights and Devil’s Town; in 2008 only one and in 2007 two world premieres). The competition programme this year included one Czech film (El Paso by Zdeněk Tyc) and two films which had received a prize at more prestigious festivals: Paper Soldier by Alexey German Jr. (Silver Lion for Best Director at the Venice festival) and Scratch (Special Prize for an Outstanding Artistic Contribution at the Cottbus festival). Hungarian films were traditionally strongly represented (The Seventh Circle by Árpád Sopsits, Lost Times by Áron Mátyássy), which means that Karlovy Vary once again presented the work of the promising Hungarian director of photography Márk Györi (The Seventh Circle; Happy New Life directed by Árpád Bogdán in 2007; and yet another film Katalin Varga by a debut director Peter Strickland in the „Horizons“section). On the other hand there wasn’t a single Romanian film this year (not even within the whole festival programme), although there were films to choose from e.g. (at random): The Happiest Girl in the World by Radu Jude (awarded at Sundance and with the C.I.C.A.E. Award in the Berlinale „Forum“ section), a feature documentary The Flower Bridge (the best Romanian film of the year) by Thomas Ciulei or Exchange by the classical Romanian film director Nicolae Margineanu (regardless of the fact that the selection completely ignored the original project of Romanian directors Tales from the Golden Age presented this year in the „Un certain regard“ section at Cannes).
So what was the „East of the West „competition like this year?
(1) Despite all the criticism I believe it was good. It offered several extraordinary films: The 40th Door (by Elchin Musaoglu, Azerbaijan 2008), Alive! (by Artan Minarolli, Albania, Austria, France 2009), The Seventh Circle (by Árpád Sopsits, Hungary 2009) and No One’s Son (by Arsen Anton Ostojić, Croatia, Slovenia 2008), but also – unfortunately – films of very poor quality (Low Lights, by Ignas Miškinis, Crayfish, by Ivan Cherkelov). The Fantom editors‘ opinions most differed probably by Paper Soldier, by Alexey German Jr.
(2) Karlovy Vary once again proved to derive benefit from showing films which had been successful and awarded at other festivals (remember last year’s Tulpan). On the other hand, it tends to acquire interesting films from the Baltic countries (esp. last year the world premiere of I Was Here by René Vilbre, Estonia, Finnland 2008), although this tendency didn’t manifest this year.
(3) Apart from often very important topics (this year connected to wars) there were films which dealt with the given topic in a slightly more humorous, nearly absurd, form – the Serbian film Devil’s Town (by Vladimir Paskaljević) is despite my own more commercially focused style a very refreshing look at the Serbian reality.

The 40th Door (by Elchin Musaoglu, Azerbaijan 2008)
A fairy-tale like story of young Rustam about the path to responsibility and moral maturity directed by Elchin Musaoglu was – in my opinion – one of the surprises of the Karlovy Vary competition. Realistically composed camera work, often using the hand to make plot sequences more dynamic, brilliantly pictures the milieu of the capital city of Baku where young Rustam goes to learn how to provide for his family. The overall realistically composed narrative is sometimes disturbed by fantastic motives which skilfully use the contrast of light and dark (remarkable scenes with a street lamp). It is surely a film which no real fan of more exotic cinematography should leave out and which on another level questions the authenticity of film narration. The film had already been presented at the Houston festival and at the Azerbaijan Cinema Week in Hungary.

Alive! (by Artan Minarolli, Albania, Austria, France 2009)
Another pleasant surprise of this competition came from Albania. Experienced director Artan Minarolli made a film about the tradition of blood revenge seen through the eyes of a young man who, regardless if he wants to or not, has to respect the ancient tradition, which is inherited from father to son. Under the threat of death he is forced to gradually unveil the complicated and cruel world of values he does not understand anymore. Traditionally, Minarolli chose the chronological style of narration, which he managed to enrich with specific means, esp. camera and editing (a very well shot sequence of the elders’ council meeting shot with hand camera). He wasn’t afraid to poetize certain scenes, esp. the final conclusion of the dispute which he stylised into a slightly romantic array). The concluding epilogue – based on real events – only emphasises how urgent the situation is.

Low Lights (by Ignas Miškinis, Lithuania, Germany 2009)
The Baltic countries’ cinematography has proved several times it is worth seeing, but the second film by Ignas Miškinis is rather an example of a mannerist tendency of the “festival-art” films which are based on seemingly free associations of “real-life” scenes of certain characters. The story of a seemingly successful but internally unhappy thirty-year-old Tadas is exactly the form which despite occasional absurdly comic sequences and original editing offers only the boredom of prefabricated contemplations on human freedom in an alienated and over-engineered world. Definitely one of the worst films in the competition.

Native dancer (by Guka Omarova, Kazakhstan, Russia, France, Germany 2008)
Guka Omarova made a film which has proved its qualities at several festivals (Moscow, Toronto, Rotterdam). It follows the clash of ancient shaman practices with the modern civilisation in the story of an old woman who is hoping for a happy ending of an old curse with the help of her grandson. Omarova (let’s not forget her very successful debut Schizo, 2004) managed to draw very plastically the complicated situation of the Kazakh milieu. It is another convincing example that Kazakh films are worth seeing despite being dependant for the most part on foreign co-productions. Films like Tulpan (by Sergey Dvortsevoi), A Gift to Stalin (by Rustem Abdrashev), which achieved success at the Pusan festival, and the Native Dancer itself prove it very well.

Paper Soldier (by Alexey German Jr., Russia 2008)
German‘s film, which received the Silver Lion at the Venice festival, incited a heated debate among the Fantom editors about the function and appeal of theatre arrangement in a film. The story, filled with various literary (Tolstoy, Dostoyevsky) and theatre (especially Chekhov) reminiscences, is an original look at one phase of the outstanding Soviet history of technical development. A group of people at the Baikonur space station witness the first manned space flight but also the tragicomic twists of fate which in a literary stylised narration moves the individual characters like chess figures on the board of life. The style, form and character open a discussion about the film narration.

Devil’s Town (by Vladimir Paskaljević, Serbia 2009)
The debut director Vladimir Paskaljević made a bitter comedy about the sufferings of several characters living in Belgrade. The absurd-grotesque tone of the narration is ideal for the gradual intentional disclosure of individual cruelties carried out by the protagonists. The ever topical contrast of the rich and poor world, which often forces the characters to trample down all their beliefs, corresponds in Paskaljević’s film to the realistically drawn line of the criminal world of modern Serbia. It is a film which attracts not by the form but by a distinctly absurd-comedic view of the present reality. It is definitely another example of the growing quality of Serbian film; for example films like Love and other Crimes by Stefan Arsenijević, Paper Prince by Marko Kostić (presented last year at the Zlín film festival) and a provocative look at sexual services in the film On the Beautiful Blue Danube by Darko Bajić

El Paso (by Zdeněk Tyc, Czech Republic 2009)
The only Czech film in both competition feature film categories is Zdeněk Tyc’s another look at the social reality of our country. After „artificial“ and indistinctive Small Celebrations Tyc returns to the combination of professional actors and real impersonators of the given story and realistically pictures the differences between the lives of the Roma and the majority society bound by duties and laws. The film sometimes feels like a TV adaptation, which in combination with half-documentary footage creates a film probably worth seeing.

The Other Bank (by George Ovashvili, Georgia, Kazakhstan 2008)
Ovashvili’s film, which has received a lot of prizes (Paris, Seattle, Yerevan) and was presented at the „Kplus“ section at this year’s Berlinale, is another narrative about the consequences of a war, this time of the quite topical conflict between Abkhazia and Georgia. Young Tedo was forced to leave his home country Abkhazia with his mother and now lives poorly in the suburbs of the Georgian capital of Tbilisi. One day he decides to return to his homeland, find his father and his family roots. Ovashvili depicts the stirring atmosphere with distance which combines magnificent full shots of the nature scenery using a follow shot and detailed portraits of the individual characters using hand camera from various angles. Although it is again an effort to narrate a universal story, the film feels convincing, mainly thanks to the concentrated performance of the main protagonist.

The Seventh Circle (by Árpád Sopsits, Hungary 2009)
Probably the best Hungarian film at this year’s Karlovy Vary festival by Sopsits, who has already made three films on the mysterious soul of a child (Shooting Gallery in 1989 and Abandoned in 2001 – the Minister of Culture Award at Zlín festival). With cross-references to Dante’s Divine Comedy Sopsits tells the story of a group of young people who arrive between two strong traditions – religious one represented by the character of a young priest Gábor and a pagan one represented by a mysterious boy called Sebestyén. The magnificently shot film, which combines the traditionally slow follow shots and a dynamic editing of hand-shot sequences, gradually uncovers the ambivalence of the human world with all its niches. Why reduce the whole story to the sufferings of a child soul? Sopsits presents cruelty and despair as integral parts of the human psyche – children are merely a distinct example of the given phenomenon; they succumb much more easily, don’t they?

No One’s Son (by Arsen Anton Ostojić, Croatia, Slovenia 2008)
The successful Croatian director Arsen Anton Ostojić tells a story of the war veteran Ivan who had lost his legs and is forced to live his life in the household of his parents. Their past influences all the characters. The film has received a lot of awards (Pula, Cottbus). Its success lies mainly in the excellent acting of Alen Liverić, who furnished his Ivan with an uncompromising dose of fanaticism, despair and pride. The film which heads for a personal tragedy from the very beginning, works excellently with close shots of the main protagonist who perfectly mirrors the complicated relationship of Croatians and Serbs with his self-destructive behaviour. The film was shot without any formal decorations and uses remarkably well the music motive – a tune which stays in your ears even long after you’ve seen the film.

Room and a Half (by Andrey Khrzhanovsky, Russia 2008)
Khrzhanovsky‘s formally interesting film tells the story of a famous poet Joseph Brodsky, the Nobel-prize winner, who was forced to leave his home town of St. Petersburg. The film combines acted, animated and theatre-like passages. It is a personal confession of a great poet who combines his personal memories and the historical events of the given era. Andrey Khrzhanovsky‘s film is a biographic fresco paying tribute to a great artist and to the long tradition of Russian cinematography. The film was successfully screened at festivals in Rotterdam and Istanbul.

Crayfish (by Ivan Cherkelov, Bulgaria 2009)
In my opinion the second worst film in the competition which narrates the fatal accidental meeting of two friends in the services of the underworld of crime. Director Cherkelov tries to draw a complex situation of the Bulgarian milieu but his narration – shot without any invention – only superficially connects the realistic line of the story and the pseudo-meditation on the versatile fatality of some encounters. The film was presented at the Moscow festival in the main competition.

Scratch (by Michał Rosa, Poland 2008)
Michał Rosa’s film has already been shown at several festivals (Cottbus, Seattle). It is an intimate psychological story of a married couple whose thirty-year-long marriage is cruelly disturbed when it comes out that the husband collaborated with the communist regime and on top of that informed on the father of his own wife. Rosa uses the twilight of interiors to create a sorrowful and distressed atmosphere which accompanies both main protagonists the whole story. The stubbornness and obstinacy of the female lead (awarded Jadwiga Jankowska-Cieślak) is a certain synecdoche for the Polish attitude to the communist past.

Lost Times (by Áron Mátyássy, Hungary 2009)
The debut director Mátyássy made an impressive film about the complicated relationship of two siblings, Iván and retarded Eszter, who is raped under strange circumstances. In a small town in the East of Hungary the life has a slow pace – director of photography Máté Herbai shoots the film in a similar way, only at the turning points his editing offers more dynamic views from several perspectives. The style of the film resembles Bong Joon-ho’s mastery, and tells the story of guilt, punishment and revenge with traditionally fatal connotations, which are characteristic for Hungarian cinematography. The film received the main prize at the Hungarian Cinema Week.

Michal Kříž

(translated by Jana Kynclova)

Awards:
„The East of the West“ Award: Room and a Half (by Andrey Khrzhanovsky, Russia 2008)
Special Mention: Scratch (by Michał Rosa, Poland 2008)

Text author’s Top 5:
The 40th Door (by Elchin Musaoglu, Azerbaijan 2008)
The Seventh Circle (by Árpád Sopsits, Hungary 2009)
Alive! (by Artan Minarolli, Albania, Austria, France 2009)
No One’s Son (by Arsen Anton Ostojić, Croatia, Slovenia 2008)
Native Dancer (by Guka Omarova, Kazakhstan, Russia, France, Germany 2008)

19 Comments »

Napsat komentář

Můžete užít tyto tagy:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>