Home » Filmové festivaly / Film festivals

Africké objevy

6 Říjen 2014 Bez komentářů

Karlovarský festival pravidelně zařazuje do svého programu filmy z Afriky, které svým významem přesahují oblast černého kontinentu. Vesměs se tedy jedná o díla uznávaných režisérů, uvedená se značným ohlasem na jiných festivalech – nedávno např. etiopská Teza Haile Gerimy či poslední  snímky dalšího vynikajícího afrického filmaře, Mahamata-Saleha Harouna z Čadu.

Letos k nim přibyl mauretánský rodák Abderrahmane Sissako, který je ovšem většinou svého života a tvorby spjatý se sousedním Mali. Jeho nový film Timbuktu patřil k favoritům na Zlatou palmu (viz náš report http://blog.fantomfilm.cz/?p=2597). Sissako v něm reflektuje s nebývale krátkým odstupem předloňskou anexi podstatné části Mali – včetně metropole Timbuktu – bojovými jednotkami islámských radikálů. Jejich členové se rekrutují z kulturně odlišných zemí, a nemohou tak (a ani nechtějí) porozumět specifikům místní islámské tradice a namísto toho plošně zavádějí striktně pojaté právo šaría. Sissako se věnuje několika případům, z nichž utváří samostatné, více či méně ucelené mikropříběhy, prostoupené volně mezi sebou. Vzniká tak mnohostranný obraz společnosti přizpůsobené násilím islamistickým požadavkům, který je ukotvený v realitě a zároveň dramaticky působivý. Sissakův realismus (po faktické stránce – snímek je jinak precizně stylizován ve zvuku i obraze) se však omezuje toliko na přítomnost. Jeho kritika se proto dotýká zejména radikálního islámu, importovaného do země zvenčí a násilím, nikoli však islámu jako takového. Ten je naopak – skrze scény s místním imámem – představen jako pokojné náboženství, usebrané do své vnitřní kontemplace. Už nic se neříká o tom, že tato „pokojná“ islámská kultura v Mali postupně téměř vyhladila původní náboženské tradice, stejně jako se jí to podařilo v severní Africe, na blízkém Východě, v Turecku a jinde. Snímek tak nepřímo razí ideu o tolerantním islámu, která je stále populární u západního liberálního establishmentu, a může proto úspěšně putovat po světových festivalech a těšit se pozornosti médií.

Shadow

Vedle Timbuktu ovšem karlovarský festival představil i dva víceméně neznámé africké projekty, jejichž autorům umožnil proniknout dál na mezinárodní scénu. Prvním z nich je tanzanský film Bílý stín, jenž je celovečerním debutem izraelského hudebníka a výtvarníka Noeze Desheho. Ve Varech byl uveden v sekci Dny kritiků Variety díky osobnímu výběru publicisty Guye Lodge, kterého film zaujal v programu Sundance. Deshe navazuje na linii Jeana Rouche a Lionela Rogosina, kteří v Africe realizovali své průkopnické počiny v žánru etnofikce. To znamená, že natáčí s autentickými protagonisty v jejich přirozeném prostředí a jednotlivé na kameru zaznamenané situace formuje v určitý narativní tvar. V tomto případě si vybral albínského představitele, dospívajícího Hamisiho, s nímž postupně sestavil portrét jeho života. Pro Evropana může působit takovýto námět krajně exoticky, nicméně v Africe jsou albíni běžnou součástí společnosti. Proto také Deshe Hamisiho úděl příliš neakcentuje, sleduje ho v jeho každodenním žití a fiktivní příběh spřádá spíše okolo vedlejší „postavy“ strýce, jenž se kvůli dluhům dostane do problémů, a ohrozí tím i hlavního představitele. Přesto ona africká „běžná realita“, zachycená na jednoduchou digitální kameru a nakupená do mnoha vrstev střihu, nabývá pro západního diváka nečekaných, možná i šokujících rozměrů. Hamisi sbírá na obřích skládkách spolu s dalšími dětmi zbytky z počítačů, které potom prodává na přeplněných ulicích chaotického Dar es Salaamu mezi stovkami aut. V noci se potuluje slumy a občas zajde přespat za město do hliněného domu, kde se spolu s ním na zemi tísní několik dalších albínů. Když se jejich obydlí stane terčem pomsty místních lidí (a vzácné albínní orgány jsou výhodným artiklem pro prodej šamanům), prchá Hamisi před vyvražděním do buše; v neprostupné tmě ho však může prozradit jeho zářící světlá kůže, proto se celý obalí blátem, aby uniknul masakru. Desheovo naturalistické vyobrazení se tak překlápí ve znepokojivou vizi, která na západního diváka může působit až snově-hrůzným dojmem. V tomto sepjetí etnického konkrétna se surreálným výtvarným účinkem má Deshe blíže k jinému současnému vizuálnímu umělci, Benu Russellovi (jehož poslední film Vary rovněž uvedly), spíše než ke klasikům etnofikce.

B'ella

V sekci Jiný pohled pak byl promítnut unikátní objev festivalu. B’ella rovněž debutujícího Tawongy Taddjy Nkhonjery je vůbec prvním malawijským filmem, který byl kdy uveden na mezinárodním festivalu kategorie A. V Malawi – spíše menší, chudší a zaostalejší (i na africké poměry) zemi – se ročně natočí kolem dvou tří celovečerních snímků, které se stěží dostanou na regionální festival do Zanzibaru či Harare, natož pak mimo africký kontinent. Při absenci fungujícího filmového průmyslu se tak režiséři musejí spoléhat na alternativní mody produkce. B’ellu kupříkladu financovalo české charitativní sdružení Bongo a celkové náklady nepřesáhly částku 1,2 milionu korun. Záměr upozornit filmem na problematiku vzdělávání není naštěstí na výsledku znát. Nkhonjera, který je jinak malawijským básníkem a hudebníkem, podal navzdory některým technickým nedostatkům živý a celistvý obraz současného života na městské periferii (natáčelo se v okrajové čtvrti Blantyre), který je vzdálený jakékoli tezovitosti. Hrdinkou filmu je sedmnáctiletá dívka, která se přes nutné domácí práce, konflikty se spolužáky a poněkud nespoutanou povahu snaží dokončit střední školu. Zároveň zakouší první milostný vztah a bolestnou ztrátu své nejlepší kamarádky, jež umírá na AIDS. Vyprávění z této ústřední dějové linky zabíhá do menších odboček, věnovaných dalším postavám, a je prostoupeno dokumentárně laděnými pasážemi, jež ještě více přibližují malawijské reálie tvořené ojedinělou směsicí jazyků, náboženství a kultur.

 Jan Křipač

Napsat komentář

Můžete užít tyto tagy:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>