Home » Archive

Texty v rubrice Editorial Category

Editorial, Filmové festivaly / Film festivals »

[6 Říj 2014 | No Comment | ]
Karlovy Vary 2014

Tuzemský největší filmový svátek letos přinesl na tři stovky filmů a bylo z čeho vybírat. Kdo se povznesl nad jistou nevyrovnaností hlavní soutěže (zásluhou zejména dvou českých zástupců), byl odměněn zralými snímky George Ovašviliho, Narimana Turebajeva a Jeffa Preisse. Kdo toleroval nezkušenost debutantů soutěže Na východ od Západu, objevil talent Iris Eleziové, Asifa Rustanova či Ivanů Ikiće a Tverdovského. Kdo se probíral množstvím filmů, přivezených z jiných festivalů, mohl narazit na skvosty jako Ptačí lidé, Timbuktu, Jauja, Nagima či poslední snímky Alaina Resnaise a Alexeje Germana. Příznivce seriálové fikce potěšil Temný případ a nadchnul Malej Quinquin.

Přesto nelze nevidět některé dlouhodobé trendy, které podle nás zbytečně snižují úroveň festivalového programu. Týká se to zejména nesoutěžních sekcí, které nejsou tolik vystaveny mezinárodní konkurenci, a mohou tak nabídnout pestřejší, vyhraněnější a kvalitnější výběr. Ne vždy tomu tak ovšem je. Jedním z důvodů je množství filmů, přivezených z Berlinale a Sundance – tedy z festivalů, které nepatří zrovna k dramaturgicky nejprůraznějším. Tento fakt jde potom na úkor menších, ale podnětnějších přehlídek typu Locarna či Rotterdamu. Zejména ignorance prvního z nich je markantní: v Karlových Varech nebyly v poslední době promítnuty v Locarnu premiérované, poměrně zásadní snímky režisérů Brisseaua, Kurosawy, Serry, Porumboia, Pinta, Braca, Lapida a dalších.

Editorial »

[2 Led 2014 | One Comment | ]
Mladý český film

Jak je na tom český film na začátku roku 2014? Dobře co do finančního zabezpečení (v platnost konečně vstoupil nový audiovizuální zákon), hůř co do diváckého zájmu (na rozdíl od hudebního průmyslu zdejší filmový trh pomaleji zavádí alternativní způsoby distribuce uprostřed překotných změn v digitální éře) a tristně co do uměleckého projevu. Jediný český film se dostal do soutěže na velkém mezinárodním festivalu – a to ještě ke všemu na domácí půdě (Líbánky Jana Hřebejka v Karlových Varech). Solitéři typu Švanjmajera či Vachka se odmlčeli, generace nové vlny netvoří nebo píše paměti nebo se pokouší o comeback s velmi rozpačitým výsledkem (Donšajni). Kdysi nadějné mladé filmařky (Alice Nellis, Karin Babinská, s výjimkou Jitky Rudolfové) se odvrátily od určité vyhraněnosti svých prvotin a přistoupily na komerční kompromis svých kolegů z generace devadesátých let okolo Jana Svěráka a Davida Ondříčka. A tak jediné „slušné“ filmy vznikly jakoby „bokem“, u autorů razících dlouhodobě svou vlastní cestu, která je ovšem ne vždy dovedla ke kýženému cíli. Vloni se to nicméně povedlo jak Zdeňku Tycovi s Jako nikdy, tak Ivanu Vojnárovi s Nepravděpodobnou romancí.

Proto není divu, že chceme-li vystopovat a zaznamenat nějaké zajímavé dění v oboru, musíme se obrátit k mladé generaci. Na zdejších školách se stále daří vytvářet poměrně kreativní prostředí, které dává vyniknout neotřelým nápadům a postupům. A nejedná se pouze o FAMU, ale i o další vysoké školy uměleckého typu, na kterých se vyučuje práce s videem a pohyblivým obrazem jako takovým.

Editorial »

[28 Zář 2013 | No Comment | ]
Karlovy Vary 2013

Letos na jaře stála redakce Fantomu před rozhodnutím, zda pokračovat ve vydávání časopisu dál, nebo ho po deseti letech a téměř šedesáti číslech ukončit. Za tu dobu prošel časopis mnoha změnami, dvě věci však zůstaly od začátku stejné: složení redakce a psaní o filmu ze subjektivně vyhraněných pozic. Pokud měl Fantom fungovat dál, bylo potřeba redakční tým rozšířit o lidi, kteří vnesou do jeho příliš ustálených poměrů nové impulzy, ale zároveň budou sdílet náš pohled na film a psaní o něm. Štěpánka Ištvánková, Matěj Nytra a Ksenia Stetsenko jsou přesně takovými autory, které potřebujeme. S jejich přispěním tak vzniklo první číslo „nového Fantomu“ – nakročeného s očekáváním do další dekády.

Jeho tématem je poslední ročník karlovarského festivalu, který představoval nejintenzivnější zkušenost s filmem v uplynulém, letním období. Každý z autorů se věnuje vlastnímu okruhu děl, o nichž cítil potřebu psát, přičemž v souhrnu by měly texty pokrývat různorodost festivalového programu. Hlavní důraz však nadále spočívá v mapování současné východoevropské kinematografie, která zůstává společným předmětem zájmu Fantomu i festivalu. Vstupní článek – obecná úvaha nad uplynulým ročníkem – pak pochází z pera Milana Klepikova, zakladatele „konkurenčního“ časopisu, který se rovněž v současnosti potýká s vydavatelskými problémy.
Ty však v jeho případě tkví v neudělení grantové podpory ze strany státu, nutné k pokrytí nákladů na tisk nejbližších čísel.

Editorial »

[30 Pro 2012 | No Comment | ]
Greek New Wave

Toto číslo muselo jednou přijít. V roce 2009 nás ve Fantomu nadchnul film Špičák jakéhosi řeckého režiséra jménem Lanthimos. Pojem „dobrý řecký film“ (s výjimkou Angelopoulose a pár dalších) se zdál být protimluv. Ale toto bylo nejen dobré, ale hlavně úplně jiné než většina fádní evropské produkce. A pak to přišlo: Attenberg od Tsangari – L od Makridise – Chlapec pojídající ptačí zob od Lygizose – a Alpy, tentokrát snad ještě lepší Lanthimos. Mezitím někteří z nás tu a tam viděli další překvapivý řecký film a skládanka se začala pomalu dávat dohromady.

Je jedno, jak současné vzedmutí řecké kinematografie budeme pojmenovávat a jestli má vůbec smysl pro něho hledat nějaký zastřešující termín. Ty filmy tu zkrátka jsou a stojí za to o nich psát. Jestli jim budeme říkat „nová vlna“, „mladý film“ nebo „divná vlna“ je vedlejší. Zvolili jsme nakonec „greek new wave“ z praktických důvodů: název může na internetu lehce přilákat zahraniční čtenáře, kteří ocení zejména původní rozhovory, pořízené s jednotlivými režiséry a producenty. I ty ponecháváme v angličtině.

Vzniklo tak první vyloženě mezinárodní číslo. K češtině a angličtině se přidala slovenština našeho spolupracovníka Martina Kudláče – velkého nadšence po současný řecký film. To on inicioval rozhovory a přidal k nim vlastní zanícené texty. Čechoslováci zdá se Řekům rozumějí (důvody, proč tomu tak je, jsou na jinou úvahu). Kromě stále většího počtu informací v časopisech jako Cinepur, Indiefilm či 25fps sehrávají důležitou roli festivaly, z nichž zejména Karlovy Vary svůj cit pro řeckou „vlnu“ promítly do trvalé aktivní podpory (program Work in Progress, ucelená retrospektiva, zařazení do soutěže).

Editorial »

[29 Zář 2012 | One Comment | ]
Karlovy Vary 2012

V zářijovém čísle Fantomu se vracíme k festivalu v Karlových Varech a pokoušíme se shrnout to nejpodstatnější, co přinesl letošní, sedmačtyřicátý ročník. Jakým směrem se festival posouvá pod uměleckým šéfem Karlem Ochem? Co vypovídá program o současné podobě kinematografie? Jak si stojí v mezinárodním srovnání východoevropské, potažmo české filmy? Jednotlivé úvahy, rozhovory a recenze, které v tomto čísle přinášíme, se těmito a podobnými otázkami přirozeně zabývají.

Karlovy Vary nemají dnes ve středoevropském regionu nějakou výsadní nebo samozřejmou pozici. Nenabízí tak směle vyhraněný program jako Viennale nebo wroclawské Nowe Horyzonty, nemají náročnou ediční politiku jako slovenský Cinematik a navíc musí konkurovat Chotěbuzi s ambicemi prezentovat mezinárodní filmařské komunitě to hlavní z východoevropských kinematografií. Přesto podle nás stojí za to se jejich „festivalovému profilu“ věnovat – nikoli ovšem z obranných důvodů přesvědčených čechofilů.

Karlovy Vary jsou pro nás zajímavé dvěma věcmi: vyrovnaností programu a nutností udržet „A“ soutěž. Českému festivalu chybí větší odvaha v programování směrem k avantgardě či kinematografii „na okraji“ – je svým způsobem konzervativní. Na druhou stranu nesklouzává k excesu, snaze zaujmout za každou cenu, a tím pádem k příliš jednostranné poloze programu. Jeho nabídka je rozevřená do různých stran a nakonec se v ní najdou i nečekané filmové „výboje“. Je to dáno právě potřebou popasovat se s jinými „A“ festivaly s jejich (často vehementním) prosazováním nových trendů, stylů a talentů.

Editorial »

[26 Čer 2012 | One Comment | ]
Nuri Bilge Ceylan

Asuman Suner ve své knize New Turkish Cinema spojuje počátek nové vlny tureckého uměleckého filmu se vznikem filmu Tabutta Rövaşata (Derviş Zaim, 1996). Tento nekonvenční příběh o istanbulském bezdomovci byl natočen s minimálním rozpočtem v amatérských podmínkách, přesto však inovativními filmařskými prostředky. Podobná charakteristika platí i pro několik dalších filmů z následujících let: Kasaba (Ceylan, 1997), Masumiyet (Demirkubuz, 1997), Güneşe Yolculuk (Ustaoģlu, 1999). Snímky i přes kritický ohlas v zahraničí upoutaly pramalou pozornost tureckého publika. To zbystřilo až poté, kdy v roce 2002 Zeki Demirkubuz uvedl hned dva své filmy v sekci Un certain regard na festivalu v Cannes a o rok později tamtéž Nuri Bilge Ceylan dokonce získal Velkou cenu poroty za film Uzak. Další festivalová ocenění tureckých filmařů přibývala geometrickou řadou. Turecká nová vlna se rozjela na plné obrátky. Z dlouhé řady jmen pozoruhodných tvůrců, kteří se v průběhu posledních patnácti let stali mezinárodně respektovanými filmaři (Uluçay, Zaim, Ipekçi, Ataman, Erdem, Kaplanoģlu, Yücel, Ustaoglu, Demirkubuz) však vyčnívá jméno jednoho režiséra: Nuri Bilge Ceylan.
Jeho filmy bývají na jedné straně dávány do kontextu s díly Tarkovského, Antonioniho, Čechova či Dostojevského, na straně druhé je jim připisována charakteristika vysoce osobních a intimních autorských filmů, plných autobiografických aluzí ze života Ceylanovy rodiny.
Nejnovější – v pořadí již čtyřiapadesáté – číslo Fantomu přináší analýzy všech sedmi dosavadních Ceylanových filmů, eseje o širším kontextu jeho tvorby či překlady rozhovorů se samotným režisérem.

Editorial »

[5 Bře 2012 | No Comment | ]
Současný britský film

Festival v Benátkách, léto 2011. V hlavní soutěži se objevují hned tři britské filmy, které vzbutí pozornost kritiky: Stud Steva McQueena, Jeden musí z kola ven Tomase Alfredsona a Wuthering Heights Andrey Arnold. Trojici doplní ještě experimentální Two Years at Sea Bena Riverse, zařazený do sekce Horizonty. Britský film tak potvrzuje svoje současné vzedmutí, naznačené už zjara výjimečným Musíme si promluvit o Kevinovi, s nímž v Cannes soutěžila Lynne Ramsay. Bilancující ankety kritiků z konce roku pak výčet rozšířily o další filmařské počiny, s nimiž je potřeba počítat, mj. o The Arbor Clio Barnard.

O všech těchto filmech píšeme v novém čísle Fantomu. Některé z nich se nedávno dostaly do české distribuce (Stud, Jeden musí z kola ven), jiné do ní zanedlouho vstoupí (Kevin), další zůstanou patrně pouze záležitostí festivalů. Podstatné ale je, že vůbec vznikly a že vrátily Británii zpět na mapu nejdůležitějších filmových zemí Evropy. Kromě těchto a některých dalších textů přinášíme také překlad rozsáhlého rozhovoru s Benem Riversem. Důvod tohoto „upřednostnění“ je prostý: Riversovy kreativity si ceníme nejvíc.

Do „britského“ čísla přispělo kromě stabilních redaktorů také několik mladých autorů. Je to změna poněkud symbolická: tak jako britský film obnovila nastupující generace režisérů, tak i filmová publicistika vítá nová jména. Doufáme, že v obou případech to bude trvalý jev a ne jen záležitost jedné sezóny.

Jako bonus připojujeme aktuálně čtyři reporty z festivalu v Rotterdamu. Ten rozhodně patří k akcím, které stojí za to sledovat. Zaměřením na začínající režiséry často vytyčuje směr, jímž se bude kinematografie nadále ubírat.

Editorial »

[5 Zář 2011 | No Comment | ]
46. Filmový festival Karlovy Vary

Filmové festivaly bývají vždy vděčným tématem různých úvah, studií i kritických zamyšlení, neboť svou podstatou nikdy nemohou naplnit všechna očekávání, jež jsou běžně kladena na podobný typ akcí různými skupinami pisatelů. Filmová dramaturgie je činnost nestálá, lze snad dokonce říct, že jde o dovednost podléhající určitému „chátrání“, neboť orientovat se ve světové filmové produkci, správně rozpoznat a uchopit trendy v různých zákoutích filmového umění a ještě se potýkat s různorodou strategií, podporovanou institucemi, na kterých je úspěch dramaturgického záměru často závislý, vyžaduje značné úsilí a je dnes – nejčastěji – kolektivní spoluprácí, a tedy kolektivní odpovědností. I přes obtíže by se kritik, hodnotící, posuzující filmový festival a jeho programovou náplň, neměl uchýlit k blahosklonné omluvě, nesoucí ve svém podtitulu běžně užívaný – bohužel – poukaz na obtížnosti spojené s danou činností. 46. ročník filmového festivalu v Karlových Varech, kterému je převážně věnováno toto speciální číslo našeho časopisu, byl v mnohém úspěšným příkladem výše naznačeného.

Naše, povýtce částečné, hodnocení lze na jedné straně chápat jako projev zájmu a radosti nad touto filmovou událostí roku (pro českého filmového fanouška, ale i odborníka), na straně druhé jde i o určitý kritický přístup k filmovému festivalu, který se mediálně již delší dobu prezentuje jako ústřední a hlavní trendy odrážející spojnice mezi východem a západem. Nejen toto – jistě uměle – stvořené bipolární vidění, ale taktéž obsazení jednotlivých sekcí i kvalita jednotlivých snímků jsou předmětem našich úvah. Filmový festival v Karlových Varech bude vždy, díky svému zázemí, počtu snímků, své prezentaci v médiích i snahou získat známé tváře…