Home » Doporučujeme, Pohledy do historie / New perspectives of film history

Zapomenutý maďarský klenot

23 Prosinec 2009 Komentáře: 34

Sindibád Zoltána Huszárika

Zoltán Huszárik

Maďarský filmař Zoltán Huszárik se narodil 14. května 1931 ve vesničce Domony nedaleko Budapešti. U filmu působil jako režisér, scenárista, střihač a dokonce i příležitostný herec (ztvárnil epizodní role ve filmech svých kolegů Istvána Gaála nebo Istvána Szabóa). Vedle toho byl i vizuálním umělcem – věnoval se grafice a některé z jeho kreseb byly publikovány časopisecky. Jeho záliba ve výtvarném umění se odráží nejen v práci s filmovým obrazem (jeho kompozicí, barevností), ale i ve výběru námětů (snímek Malířův svět). V letech 1949 – 1952 Huszárik studoval na Vysoké škole divadelního a filmového umění v Budapešti. Na konci tohoto tříletého období byl ale z kádrových důvodů vyhozen (jeho rodiče byli označeni za kulaky). Dalších sedm let se živil dělnickými profesemi, k filmu se dostává oklikou jako konturista animovaných filmů a později inspicient ve studiu hraného filmu. Nakonec je mu umožněno navázat na přerušené studium. Natáčí studentský snímek Játék (Hra, 1959), v němž vězni hrají šachy se stíny mříží. Absolvuje filmem Groteska (1963), jenž líčí podivnou cestu vlakem, v němž umělec převáží svůj portrét. Ve studiu Bély Balázse vznikla filmová báseň Elegie (1965), obrazově šokující pocta koním a zároveň obžaloba současného člověka. V roce 1969 dává Huszárik vzniknout dalším dvěma krátkometrážním snímkům – Amerigo Tot je portrétem známého amerického sochaře maďarského původu a Capriccio prostřednictvím jednoduchého narativu o tajících sněhulácích na jaře vykresluje metaforu lidského osudu (smrt je jedním ze stěžejních témat Huszárikova díla). O dva roky později Huszárik dokončuje svůj celovečerní debut, snímek Sindibád. Získává za něj cenu Josefa von Sternberga z festivalu v Mannheimu a Heidelbergu, film byl uveden i na festivalu v Benátkách. V dalších letech natáčí celou řadu reklamních a experimentálních snímků, největší pozornost vzbuzuje dvojicí filmů Pocta starým dámám (filmová pocta vdovám po obětech první světové války) a Jak se vám líbí, jež je další Huszárikovou studií o smrti. V roce 1980 Huszárik uvedl svůj druhý a poslední celovečerní film s názvem Malířův svět. Rok nato tento umělec spáchal sebevraždu.

Sindibád – geneze díla a literární předloha

K natočení snímku Sindibád se Huszárik rozhodl poté, co zavrhl několik rozpracovaných námětů. Scénář filmu byl realizován v pěti verzích (ukázka jedné z nich byla otištěna v časopise Film a doba[1]), výsledné dílo se však neshoduje s žádnou z nich. Natáčení trvalo úmorné dva roky, postprodukce dalších přibližně deset měsíců (film stříhal sám Huszárik ve spolupráci s Mihálym Morellem). Film byl natočen podle předloh prozaika Gyuly Krúdyho (1878–1933), možná nejplodnějšího maďarského autora vůbec, jenž za svůj relativně krátký život stihl napsat přes 3000 črt a povídek, šedesát románů a čtyři dramata. Krúdy, příslušník vyšší společenské vrstvy a budapešťský bohém, je nejznámější díky souboru krátkých, lyrizujících, impresionisticky laděných próz s hlavním protagonistou Sindibádem, jenž je často vykládán autobiograficky (ostatně Krúdyho přezdívka od dob střední školy byla právě Sindibád).[2] Toto Krúdyho nejvýznamnější dílo je často přirovnáváno k tvorbě Marcela Prousta, s nímž Krúdyho pojí témata času, vzpomínek a nostalgie.[3] Samotný protagonista v sobě spojuje rysy Oblomova (pasivita, unavenost), Casanovy a Dona Juana (hédonismus, záliba v ženách), Odyssea (motiv cesty, neklid, hledačství, potřeba neustálého pohybu) nebo Gargantuy. Kratičké prózy, psané v letech 1911–1917, se vyznačují oslabením kauzálního příběhu, namísto kterého zdůrazňují chvilkovou impresi. Důležitou roli hraje lyrický popis. Povídky se pohybují v široké škále poloh – od komických až po čistě tragické (nejčastější je pak spojení obou extrémů). Jsou zahlceny množstvím figurek, jež postrádají hlubší psychologický rozměr – slouží pouze k dokreslení atmosféry Budapešti přelomu století. Hlavní hrdina prochází jednotlivými povídkami, vzpomíná na ztracené mládí a zároveň není schopen odpoutat se od své minulosti. Sváří se v něm touha po pohybu s pasivitou, která nevyhnutelně se stářím přichází. Krúdy také svými prózami dokumentuje marnivost vyšší maďarské společnosti, která se nemůže (protože nechce) přizpůsobit novým časům. Šlechtici pomalu ztrácejí jak svůj majetek, tak svou prestiž, nechtějí však slevit ze svých vysokých nároků a zvyků (prostitutky, alkohol, vybrané pokrmy). I proto Sindibád neustále hledí do minulosti, která pro něj skýtala pouze potěšení bez jakýchkoliv omezení v podobě zodpovědnosti či finančních problémů.

Sindibád

Vyprávění

V pojetí hlavního hrdiny se Huszárikova adaptace od své předlohy prakticky neliší. Je jím stárnoucí požitkářský šlechtic, jehož mládí je nenávratně ztraceno.[4] Nyní je nucen čelit opačné, pro něj zcela neznámé výzvě – blížící se smrti (Sindibád ví, že jeho nemocné srdce již dlouho nevydrží). Jinak o Sindibádovi víme jen málo – dozvíme se pouze, že ve volných chvílích píše (ale co, to nám zůstane utajeno). Hrdina potřebuje neustálý pohyb – zároveň jej však omezuje stáří a s ním spojená tendence usadit se. Právě sváry aktivity a pasivity, mládí a stáří, ztracené potence a nadcházející smrti jsou středobodem celého vyprávění. Sindibád, „opotřebovaný“ vztahy s desítkami žen a litry vypitého alkoholu, se ohlíží zpět do své minulosti a reálně, v myšlenkách či ve snech rekapituluje svou osobní historii. Není však schopen přímé konfrontace – za své mladické hříchy nechce nést svůj díl zodpovědnosti, proto v jedné scéně žádá Valentina, aby za úplatu na sebe vzal jeho hříchy. Sindibád je slaboch, jenž není spokojen s vlastním životem, zároveň s tím však nechce nic udělat (sám říká, že neví jak žít). Až v závěru nachází jakési symbolické smíření se sebou samým. Připojuje se ke svatému procesí a později umírá v kostele za zvuků varhan (střihem je Sindibád spojován s Ježíšem na kříži, sám umírá s rozpaženými pažemi a hlavou nakloněnou na stranu). Témata smrti a paměti (respektive času) jsou pro film (stejně jako pro celou Huszárikovu tvorbu) zásadní. Kauzální příběh je výrazně oslaben a nahrazen sledem subjektivních vzpomínek, místy doplněných Sindibádovým melancholickým voiceoverem. Vyprávění je koláží Sindibádových vzpomínek, mozaikou samostatně stojících obrazů, jejichž cílem není vyprávět příběh, ale navodit určitou impresi, popřípadě dovolit divákovi proniknout do Sindibádovy mysli.[5] Subjektivnost je dále rozšířena o snovou dimenzi – například Sindibádově smrti předchází sekvence, v níž hlavní hrdina bruslí po zamrzlém rybníce s jednou ze svých milenek. Ženské postavy jsou záměrně zploštělé a vlastně mezi sebou zaměnitelné (Huszárik byl několikrát nařknut z misogynie). Pro Sindibáda představují nostalgickou vzpomínku či sen, důvod, proč se v mysli obracet do minulosti. Jedinou výraznější ženskou postavou je korpulentní Majmunka, jakási stálice mezi Sindibádovými ženami.

Sindibád 2

Styl

Hrdinovo kolísání mezi aktivitou a pasivitou je zdůrazněno i filmovým stylem. Kamera často přechází z klidu do pohybu, jenž po chvíli opět ustává atd. Dále je do kontrastu stavěna rytmičnost rapidmontáží a pozvolnost dlouhých záběrů (jízdy a transfokace). Úvodní sekvence je sledem čtyřiceti záběrů o průměrné délce pod dvě vteřiny. Následuje několikrát delší taneční sekvence, jež je tvořena pouhými šestnácti záběry, z nichž nejdelší trvá 45 vteřin. I takto dlouhé záběry jsou však v některých případech uvnitř rytmizovány – zrychleným pohybem či dynamickou hudbou. Za kamerou stál Sándor Sára, jenž se proslavil lyrickými záběry krajiny, jež dostávají uplatnění i v Huszárikově filmu.[6] Právě tyto celky jsou dávány do kontrasty s detailními až makrodetailními záběry jídla, kůry stromů, lidské dlaně, květů, kapající vody apod. Zatímco celkové záběry přírody rozvíjejí filmový lyrismus, makrodetaily působí přímo na divákovy smysly – čich a chuť (jídlo, květiny) nebo dokonce hmat (kůra stromů). Rapidmontáže vystavěné z podobných záběru mohou místy připomínat experimentální filmy (například Stana Brakhage) a mimo jiné také vytvářejí jakési leitmotivy, linoucí se celým filmem (kůra stromů -> rýhy v lidské dlani -> rýhy na zamrzlém rybníce). Svár aktivity a pasivity můžeme rovněž demonstrovat na juxtapozici záběrů žhnoucích uhlíků (a rovněž „teplých“ interiérů) a zasněžené zimní krajiny (exteriéry se z velké části natáčely na Slovensku). Secesní stylizace výpravy a dekorací dobře dotváří atmosféru doby, jež je už dávno ztracena. Výraznou roli přikládá Huszárik i (především klasické) hudbě, která se ve spojení s obrazem výrazně podílí na melancholičnosti celého filmu.

Huszárikův film je považován za jedno z nejformalističtějších děl maďarské kinematografie. V nejrůznějších anketách bývá označován za jeden z nejlepších maďarských snímků vůbec (naposledy jej filmoví kritici a tvůrci zařadili do svého výběru dvanácti nejlepších domácích filmů v roce 2000). Nedávno se dostal i do výběru 75 opomenutých snímků filmové historie, který na svých stránkách zveřejnil měsíčník Sight & Sound (zařazen byl zásluhou Michaela Brookea).[7]

Milan Hain

Text vychází u příležitosti retrospektivy Maďarský modernismus 1963–1975, která probíhá v pražském kině Ponrepo od listopadu 2009 do února 2010.

Sindibád (Szindbád, Maďarsko 1971)
Režie: Zoltán Huszárik
Scénář: Zoltán Huszárik, podle předloh Guyly Krúdyho (Příběhy Sindibádovy)
Kamera: Sándor Sára
Hudba: Zoltán Jeney
Střih: Zoltán Huszárik, Mihály Morell
Hrají: Zoltán Latinovits (Sindbád), Éva Ruttkaiová (Lenke), Margit Dajkaová (Majmunka), Anna Nagyová (Fruzsina) a další.
90 min.

Bibliografie:

- Horton, Andrew J. „The Eye Speaks.“ Kinoeye, 31. ledna 2000 (cit. 7. prosince 2008). Dostupný z WWW: http://www.ce-review.org/00/4/kinoeye4_horton2.html.
- Horton, Andrew J. „The Politics of Nature, the Politics of Change.“ Kinoeye, 31. ledna 2000 (cit. 7. prosince 2008). Dostupný z WWW: http://www.ce-review.org/00/4/kinoeye4_horton1.html.
- „Sindbád.“ Filmový přehled 48 (15. 12. 1972).

Poznámky:


[1] Guyla Krúdy a Zoltán Huszárik, „Sindbád (ukázka ze scénáře),“ Film a doba 5 (1971).

[2] U nás vydáno jako Příběhy Sindibádovy. Gyula Krúdy, Příběhy Sindibádovy (Praha: Odeon, 1987).

[3] Nabízí se také filmové srovnání s raným dílem Alaina Resnaise.

[4] Hraje jej známý maďarský herec Zoltán Latinovits, jenž hrál například ve filmech Zoltána Fábriho či Miklóse Jancsóa (Beznadějní). V roce 1976 rovněž spáchal sebevraždu. Jen pro zajímavost – původně se pro titulní roli počítalo s Vittoriem De Sicou.

[5] Huszárik o svých filmech několikrát promluvil jako o piktografech – psaní v obrazech.

[6] Sára byl známý tím, že po režisérech požadoval nebývalou volnost. Později se sám stal úspěšným režisérem. Mimo jiné nasnímal i Szabóova Otce.

[7] Viz Sight & Sound 8 (2007).

34 Comments »

Napsat komentář

Můžete užít tyto tagy:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>