Home » Filmové festivaly / Film festivals, současný film / contemporary cinema

Rozhovor se Sergem Avedikianem

28 Září 2013 Bez komentářů

Francouzský herec arménského původu Serge Avedikian hrál ve filmech Miklóse Jancsóa, Roberta Guédiguiana nebo Henriho Verneuila. Jako režisér se věnuje zejména animované tvorbě. V karlovarské soutěži Na východ od Západu uvedl svůj celovečerní hraný debut Paradžanov.

Film Paradžanov jste natočil v režijním tandemu s ukrajinskou producentkou a dokumentaristkou Olenou Fetisovovou. Jak došlo k této spolupráci?

První impuls vzešel od Oleny, která hledala pro svůj projekt režiséra a představitele hlavní role. Původně měl film režírovat Roman Balajan, který ale nabídku nepřijal a fungoval pouze jako poradce. Balajan byl blízkým přítelem Paradžanova a bál se, že nebude mít jako režisér od látky dostatečný odstup. Po té nabídla Olena scénář Atomu Egoyanovi, který ale nemohl film režírovat z časových důvodů. V té době jsem už já přijal nabídku na hlavní roli, no a nakonec se Balajan s Fetisovovou rozhodli, že bych se mohl podílet i na režii filmu. Nabídku jsem ovšem dlouho zvažoval, protože se mi zdálo složité – zvlášť u této látky – hrát a zároveň režírovat. Po několika dnech jsem však dospěl k názoru, že mi naopak režie umožní hlubší vhled do role Paradžanova. Zároveň jsem ale potřeboval nějakého tvůrčího partnera, se kterým bych mohl vést dialog, a tak se stala Olena spolurežisérkou filmu. Díky tomu jsem mohl pracovat velmi svobodně.

A jak jste jako herec přistupoval ke své roli? Chtěl jste se se složitou osobností, jíž Paradžanov bezpochyby byl, nějakým způsobem ztotožňovat, nebo si naopak od ní vytvořit vědomý odstup?

To je velmi složitá otázka. Na jednu stranu jsem se mu musel pochopitelně do určité míry podobat, zároveň jsem ho ale nechtěl úplně napodobovat, jako např. přibrat dvacet kilo navíc a podobně (smích). Zároveň jsem se do té postavy snažil zakomponovat to, co vůči ní cítím já sám, jaký je Paradžanov z mého pohledu. Ale protože jsem Paradžanova znal, cítil jsem, že moje dynamika a řeč těla jsou správné. Když jsme natáčeli v jeho domě v Tbilisi, měl jsem například pocit velmi důvěrné znalosti toho prostředí – jako bych byl majitelem domu. To, že jsem byl zároveň režisérem filmu, mi zase umožňovalo celý proces zpětně kontrolovat.

Avedikian

Jak jste měli v tandemu s Olenou Fetisovovou rozděleny role? Sám natáčíte animované filmy – dbal jste třeba osobně víc na výtvarnou složku filmu?

Měli jsme velmi talentovaného kameramana, Sergeje Michalčuka. S ním jsem úzce spolupracoval hlavně při rozzáběrování scény. Každé ráno jsme se sešli se štábem a herci a rozvrhli jsme si detailně průběh natáčení. Se Sergejem jsme řešili všechny technické otázky od zasvětlení po kompozici, pak jsem se šel připravit na svůj herecký výstup a organizaci natáčení jsem přenechal Oleně se Sergejem. Samotnou výtvarnou složku, jejíž součástí jsou i animační postupy, jsem ovšem koncipoval dopředu, ještě než začalo vlastní natáčení. Během něho jsme pracovali hodně s rekvizitami, ovšem stejně jako v případě herectví jsme nechtěli přímo napodobovat Paradžanovův osobitý styl. Spíše jsme usilovali o vlastní interpretaci a přístup k jeho způsobu nakládání s filmovým prostorem. S tím souvisí i ony animační techniky, které jsme do výsledného obrazu dodali v postprodukci. Pro mě bylo výzvou zkusit zkombinovat animovaný film s hraným a podílet se na obou složkách zároveň. Animace nám umožnila po svém rozvíjet onen naivní podtext a la Méliès, který je přítomný v Paradžanovových filmech – dosažený ovšem v našem případě pomocí současných digitálních prostředků. Zkrátka klasické kino skrze moderní techniku.

Kino a zároveň divadlo, dá se říct.

Přesně tak. Měl jsem zkrátka v ruce všechny trumfy k tomu, abych znovu stvořil onen paradžanovovský svět. Začínal jsem na divadle, natáčel jsem animované filmy, vystupoval jsem v hraných – tak proč toho nevyužít? Všechny mé dosavadní zkušenosti se zúročily v našem filmu.

Příběh, který vyprávíte, začíná bezprostředně předtím, než se stal Paradžanov mezinárodně proslulým – tedy před natáčením Stínů zapomenutých předků. Paradžanov ale točil filmy i dřív. Jsou pro vás Stíny oním momentem, kdy se objevil „fenomén Paradžanov“ nebo „Paradžanov jako autor“?

Ano. Paradžanovovy starší filmy jako Ukrajinská rapsodie nebo Květ na kameni se příliš podobaly běžné sovětské produkci té doby. V době kolem Stínů začal Paradžanov usilovně hledat svůj vlastní styl a ten nakonec našel v kombinaci místních legend a lyriky. Sám byl ale mimo jakékoli hranice – původem Armén, narozený v Tbilisi, žijící v Kyjevě. Ve svých filmech se snažil dobrat zdroje poezie, která má nadnárodní charakter. A proto byly jeho filmy sdělné i za hranicemi tehdejšího Sovětského svazu. Tím se ostatně přiblížil velkým umělcům minulosti, jako právě Sajatu Novovi, o němž natočil Barvu granátového jablka a který psal svoji poezii v několika kavkazských jazycích. Nejdůležitější je, že Paradžanov z těchto elementů vytvořil svůj jazyk, svoje kino. Pro filmaře je toto velmi těžké, protože zatímco sochař nebo malíř pracuje sám, filmař je obklopen mnoha lidmi. Podíváme-li se do filmové historie za posledních sto let, najdeme jen málo osobností, které si vytvořily svůj vlastní styl. Není jich tolik, maximálně dvacet (smích). A Paradžanov patří mezi ně.

Jan Křipač, Ksenia Stetsenko

 

Napsat komentář

Můžete užít tyto tagy:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>