Chlapec pojídající ptačí zob je filmem, s nímž nová dramaturgie festivalu v Karlových Varech zaznamenala první výrazný úspěch. Letos se jí podařilo získat do hlavní soutěže snímek, který by ztěží odmítl některý z významnějších festivalů – navíc od začínajícího, talentovaného režiséra, kterého tak Karlovy Vary de facto objevily. Snaha představit inovativní díla se zde ideálně sešla se záměrem nacházet nové autory. 1)

Karel Och a spol. zúročili svoji sázku na současný řecký film, jehož umělecký rozmach zdá se nebyl pouhou sezónní záležitostí. Předchozí ročníky festivalu řeckou novou vlnu důkladně mapovaly – ať už uváděním v různých sekcích, nebo loňskou ucelenou přehlídkou. Navíc umožnily některým projektům (L Babise Makridise nebo letos Věčný návrat Antonise Paraskevase Eliny Psykou) další rozvoj skrze program Work in Progress. Film Chlapec pojídající ptačí zob dramaturgie sledovala od jeho první prezentace na stejné platformě na festivalu v Soluni a následně zkraje letošního roku v Rotterdamu.

Režisér Ektoras Lygizos částečně navazuje na svoji krátkometrážní prvotinu Čisté mládí, se kterou soutěžil v roce 2004 v Benátkách. Na ploše šestnácti minut ostrým střihem přecházel mezi scénami ve školní besídce, na níž děti recitují básně z heroické minulosti národa, a ve výuce, při níž učitelé předčítají pravidla chování při živelné katastrofě. Po skončení výuky jedna z učitelek odejde do sborovny a oběsí se. Skepse, absurdno a úsečný styl vyprávění se odráží i v Chlapci pojídajícím ptačí zob.

Oním titulním protagonistou je mladík s nevšedním hudebním talentem. Ten však neumí prosadit a živoří ve svém stísněném podnájmu. Jeho denní rutinu naruší občasné návštěvy u souseda nebo šmírování jedné dívky. Po té, co soused zemře, prodá jeho věci, ale ani to nezabrání tomu, aby nakonec skončil na ulici. Podobně jako děti z Čistého mládí, které se připravují na totální destrukci a zároveň tupě oslavují dějiny, nemá nárok na budoucnost.

Chlapce pojídajícího ptačí zob lze samozřejmě číst jako alegorii na současné Řecko, zmítané ekonomickou krizí. Lygizos tomu napomáhá krajně oproštěnou formou, z níž vykázal konkrétní detaily z mladíkova života a nahradil je některými symbolickými prvky – viz např. řecká vlajka, v Čistém mládí ještě hrdě vztyčená a zde pohozená někde v koutě. Vrcholem ironie je pak kajícná árie Johana Sebastiana Bacha Bože, smiluj se nade mnou – zpívaná chlapcem pochopitelně v původní němčině.

Na druhou stranu Lygizosův film, volně inspirovaný románem Hlad od Knuta Hamsuna, působí i v rovině individuálního dramatu člověka, zápasícího se svými osobními problémy a systémem, ve kterém musí žít. K tomu přispívá zejména herectví Yannise Papadopoulose, který svou postavu vytvořil naprosto věrohodně, i když téměř beze slov. A právě absencí dialogů se Lygizos odlišuje od ostatních filmařů nové vlny, kteří různým převracením a komolením jazyka vyjadřují narušenost běžných společenských vazeb. Zatímco filmy Lathimose, Tsangari nebo Makridise zkoumají, jakým způsobem (ne)funguje základní společenská jednotka rodiny – a přeneseně celý stát – u Lygizose už neexistuje ani rodina, ani partnerství, ani stát. Je jenom jedinec, ponechaný napospas své samotě a okolnímu chaosu.

Tento jedinec se uzavírá sám do sebe, což Lygizos stylisticky vystihuje skrze krajní stísněnost prostoru: jednak v mizanscéně (omezené pohyby v malém interiéru), jednak ve vzdálenosti záběru. Kamera je neustále „nalepená“ na hercovo tělo a pouze vzácně se od něho odpoutá, což působí nezvykle a pro někoho možná i nepříjemně. Každopádně Lygizos došel dosud nejdál v zobrazovací tradici intimistických filmů, táhnoucí se od Bressona po bratry Dardenny. Ale tento krok – umožněný současnou digitální technologií – je vlastně zcela logický a důsledný.

Jan Křipač

Chlapec pojídající ptačí zob (To agori troei to fagito tou pouliou, Řecko 2012)

Scénář a režie: Ektoras Lygizos

Kamera: Dimitris Kasimatis

Střih: Gregory Rentis

Hrají: Yiannis Papadopoulos, Lila Mpaklesi, Vangelis Kommatas ad.

80 min.

Poznámky:

1) To potvrzuje i následné „tažení“ filmu po festivalech: v Torontu byl zařazen do soutěže o cenu Discovery a FIPRESCI a v Montrealu získal cenu AQCC za nejlepší film.