Zdá se, že britský film prožívá skvělé období. Britští kritikové jsou spokojeni a svou domácí kinematografii chválí, nebojí se dokonce označovat posledních pět let jako zlatou éru britského filmu; prohlašují současný britský film ze nejlepší v Evropě. Z čeho ale jejich nadšení vyplývá? Je oprávněné?

Tinker Tailor Soldier Spy je „malý“ film. K tomu, aby zapůsobil, nepotřebuje velká gesta, obří rozpočet a vyložené herecké „stars“ na plakátech. Alfredsonův film stojí na jemných nuancích v chování protagonistů a pečlivě budované atmosféře.

Stud není jen působivým, nekompromisním obrazem sexuální posedlosti a zatuhlých emocí. Perfekcionistická forma a otevřenost při zpracování námětu hraničící s kontroverzí z filmu činí pronikavé a svůdné dílo.

Skotská režisérka Lynne Ramsay je tak trochu „dítětem“ canneského festivalu. Její krátké filmy, včetně absolventského Small Deaths, tam během 90. let získávaly různé ceny. Celovečerní debut Ratcatcher (1999) byl zařazen do sekce Un certain regard a následující Morvern Callar (2002) do Quinzaine des réalisateurs.

S nástupem nového uměleckého ředitele Karla Ocha nenastaly v programu karlovarského festivalu nějaké zásadní koncepční změny.

Malickův film je tak jakousi sym-fonií – jednotou různých hlasů, které se rozplétají a zase spojují, až vyústí přes partie utrpení, násilí a smrti do závěrečné „ódy na život“.

Letošní ročník karlovarského festivalu nám dal možnost zhlédnout v sekci Jiný pohled druhý film Gusta Van den Berghea Modrý pták, jenž je svéráznou adaptací slavné hry Maurice Maeterlincka.

Béla Tarr ovšem hranice nerespektuje a popírá. Ve svých filmech opakovaně dochází tam, kam – jak se může zdát – snad již ani zajít není možné.