Ztuhlé city

Stud Steva McQueena

Město jako bludný kruh. Odcizenost bílých a stříbřitých interiérů, prosklených nedekorovaných kanceláří, chladně zařízených barů. Ráj bezobsažného luxusu, infikovaný nemocemi 21. století – závislostmi na práci, na penězích, internetu, neosobním sexu; místo, kde navázat skutečný lidský vztah a vyvolat v sobě přirozené emoce je úmorné a komplikovanější, než cokoli jiného. Takový pohled na současnou krizi modernity nabízí svým druhým filmem Stud (Shame, 2011) osobitý filmař a oceňovaný tvůrce konceptuálních video-instalací Steve McQueen: vizi hanebné bezvýchodnosti, chladu a šedi. Film se snaží vyobrazit reálnou podstatu a tíží jednoho z modelových osudů, působícího však jako zástupce tisíců dalších – portrétuje trudný boj muže závislého na sexu, v druhém plánu pak také jedince zotročeného pokušeními neomezeného současného světa. Tím je New York jako velkoměsto a západní civilizace jako odosobněná pustina svobody s vyprázdněnými hodnotami.

Snímek jde při ztvárnění modelové situace až na samou dřeň: postavu Brandona Sullivana (roli zcela propadlý, fascinující Michael Fassbender), vykreslenou jako figuru vnějškově jistou, elegantně vystupující a kariérou zajištěnou, obklopují všechny indexy spojované s danou závislostní chorobou – dívky na přání, pornofilmy, erotický videochat na internetu, dokonce i časopisy, autoerotika na kancelářských toaletách, náhodné styky v ulicích. Konceptem filmu přitom je zahrnout všechny tyto příznaky do lineárního vyprávění pojímajícího rozpětí jen několika dní, které pro zmrtvělý charakter hlavního antihrdiny znamenají výzvu a během nichž se díky konfrontaci s rozdílným temperamentem své sestry (Carey Mulliganová), jež u něj dočasně přebývá, snaží svému zoufalému pádu vzepřít.

Jádro tématu je přitom výtečně ztvárněno již v syté úvodní části: asi devítiminutový prolog doprovází vzrůstající mučivý smutek táhlé smyčcové hudby, jež ve snímku zaznívá i v pozdějších chvílích, záměrně však tvoří kontrapunkt vnitřního světa postavy: stereotyp dní vykreslují obrazy nahého přecházení mezi zdmi bytu, skelných pohledů, zatuhlé polohy těla ležícího v peřinách. Sledujeme muže, jehož přirozený vnitřní život je zkamenělý; city a vůle, projevené navenek pohyby, mimikou, jež jsou strnulé a chladné, chybí. Brandon spouští záznamník a nevšímá si hlasu, který se z něj vytrvale line, nenápadné oči si ve voze metra vybírají ženu, jako objekt, tělo, cíl, a beze slov navazují kontakt. Brandonův pohled ale prozrazuje strach, nemoc, sebe-nenávist, stud. Žena uniká a masa těl zamezuje pohybu vpřed.

V nedoslovném prologu se mísí téma osamělosti, bezcílnosti a rezignace ve vzrušeném tvaru, vyvolávajícím v divákovi bezprostřední emoce, tvořícím však také hráz ve vnímání Brandonovy osobnosti. V pojetí, vzbuzujícím otázky, zároveň i vědomí, že své psychické bariéry bude muž schopen jen stěží překonat. Brandon jako figura antipatická, zoufalá a ztracená ve své vnitřní hanbě se poté částečně zpovídá i z minulých životních zkušeností v jasnějších dějových souvislostech, přičemž příběh ústí do opakované rezignace a tragédie.

Oproti Hladu (Hunger, 2008) je snímek svázaný o poznání konvenčnější strukturou, zejména co se týče výstavby scénáře (ostatně spolu s McQueenem jej tvořila televizní autorka a scenáristka aktuální The Iron Lady /2011/ Abi Morganová). Klasický oblouk však můžeme vnímat také jako koncept: dvě scény v metru, které film rámují v prologu a závěru, implicitně ilustrují mužovu proměnu. Odehrávají se bez bližšího časového určení, nemají bezprostřední souvislost s kauzalitou děje střední části filmu; zrcadlová situace je naplněna pouze drobnými indiciemi: Brandonova tvář je pevná a v části plakátu, zachycené v rámu, se objevuje výraz Powerful, zatímco v úvodu snímku se nás obdobná kompozice tázala nápisem How is this possible?

Výrazně pozvolné a strnulé vyprávění využívá místy až parametrický druh snímání: kamera Seana Bobbitta často postavy zachycuje v jediných táhlých záběrech, jež se nenápadně přibližují prostorem (úchvatná šestiminutová scéna schůzky v restauraci), či chladně zachycují dialog v pozici za zády figur, aniž by obraz nabídl střídání pohledů. Až nepříjemné a troufalé ulpívání v detailu (zpěv niterné verze písně New York, New York v podání Brandonovy sestry Sissy) pak vede u diváka k letargickým stavům, a tudíž cílenému ochabnutí emocionálního splynutí. McQueen navíc v klíčových momentech tlumí reálný zvuk a vypjaté, drsné obrazy filtruje hudební vrstvou, symfonickými či klavírními motivy často podle J. S. Bacha.

Stud není jen působivým, nekompromisním obrazem sexuální posedlosti a zatuhlých emocí. Perfekcionistická forma a otevřenost při zpracování námětu hraničící s kontroverzí z filmu činí pronikavé a svůdné dílo, jemuž by ani Ceny Akademie, ani konkrétnější zhodnocení kupříkladu režisérského přínosu (několik hereckých cen jak známo posbíral pouze Michael Fassbender) neslušely, ostatně šedivý portrét reality není nikdy po chuti konzervativnímu publiku.

Matěj Nytra

Stud (Shame, UK, 2011)

Režie: Steve McQueen

Scénář: Steve McQueen, Abi Morgan

Kamera: Sean Bobbitt

Hudba: Harry Escott

Střih: Joe Walker

Hrají: Michael Fassbender, Carey Mulligan, James Badge Dale, Nicole Beharie ad.

99 min.

Trailer: http://youtu.be/arD1Hmjlqag