Home » Doporučujeme, Filmové festivaly / Film festivals, současný film / contemporary cinema

Zlatá éra britského filmu?

5 Březen 2012 Bez komentářů

Zlatá éra britského filmu?

Zdá se, že britský film prožívá skvělé období. Britští kritikové jsou spokojeni a svou domácí kinematografii chválí, nebojí se dokonce označovat posledních pět let jako zlatou éru britského filmu; prohlašují současný britský film ze nejlepší v Evropě (např. Nick James ze Sight & Sound). Z vnějšího pohledu je jejich nadšení jistě zajímavé a není nutné hned vystrkovat kritické ostny poukazem na víceméně stále se projevující přesvědčení velkých kinematografií o své výlučnosti či minimálně určité nadřazenosti nad ostatními. Z čeho ale jejich nadšení vyplývá? Je oprávněné? Můžeme s klidným svědomím mluvit a psát i o skvělém období rumunského filmu či v poslední době filmu řeckého, a to i přes všechny problémy, kterými Řecko momentálně prochází? Jak je na tom Maďarsko? Nový film Benedeka Fliegaufa (Csak a szél, Just the Wind, 2012) byl zařazen do hlavní soutěže německého Berlinale, kde nakonec získal i Cenu poroty. Stačí to?

Někteří britští novináři odvozují svou pozitivní náladu, týkající se domácí kinematografie, od úspěchu jednotlivých snímků na předních evropských filmových festivalech: Cannes, Berlinale, Benátky, Locarno, mimoevropské Toronto, San Sebastian a – jaksi pochopitelně – BFI filmový festival v Londýně. Je možno si trochu postěžovat, že tradice zmíněných festivalů se nějakým způsobem odráží v jejich zálibě v tradičně silných evropských kinematografiích. Rotterdam, Vídeň, La Rochelle, Cluž a další dávají přednost méně zavedeným filmovým oblastem. Nebyla by to ale úplně pravda. V každém případě je BFI filmový festival pro mnoho britských novinářů určitým kritériem pro posuzování domácí filmové produkce. ´Film se objevil v Londýně, sekce britského filmu v Londýně byla velmi silná´, podobně znějí titulky britských filmových magazínů [„It’s certainly true that last year’s London Film Festival boasted one of the strongest British sections in living memory“, Kieron Corless: The Brits are Sailing, Sight & Sound]. Je tomu skutečně tak?

Zmíněný ročník BFI filmového festivalu v Londýně (2010) skutečně obsahoval velmi zajímavou sestavu britských snímků. Ve stručnosti si některé připomeňme: druhý snímek režisérky Joanny Hogg Archipelago, svou tematikou rodinných strastí a bolestí v podstatě navazující na její debut Unrelated, zaujme pomalým tempem; Hogg se nebojí riskovat diváckou pozornost statickým snímáním reality, dlouho ulpívajícími detaily a dokáže nadchnout pečlivě aranžovanými záběry. Velmi je ceněn také výkon Toma Hiddlestona.

Českému festivalovému divákovi ne neznámý film Submarine Richarda Ayoadeho (Maurice Moss z The IT Crowd) lze zmínit hned dvakrát, neboť film byl později zařazen i do progresivní sekce Forum na německém Berlinale (krom toho daný film stihl i výlet do zámoří: Toronto i Sundance).

Dalším snímkem z oné silné skupiny britských filmů byl film Robinson in Ruins Patricka Keillera, fiktivní dokument, navazující na dva předchozí režisérovy snímky (London, 1994, Robinson in Space, 1997), hlasem vypravěče (Vanessa Redgrave) zve diváka na strastiplnou, ale i humornou cestu po jižní Anglii. „When a man named Robinson was released from Edgecote open prison, he made his way to the nearest city and looked for somewhere to haunt”, zní úvodní věta celého filmu, a začíná tak pouť této filmové eseje. Keillerův film, autor je původně architektem, fotografem a věnoval se též video instalacím, je dobrým příkladem průniku jiných mediálních forem do filmu, a reprezentuje tak trend patrný nejen v britském filmu. Střihem statických záběrů různého druhu vzniká podivná, ale fascinující mozaika historie a lidského života. Film měl premiéru na festivalu v Benátkách, které poslední dobou britskému filmu pozorně naslouchají (viz dále).

Robinson in Ruins

Podobně je na tom film Nine Muses Johna Akomfraha, pestrá koláž archivních záběrů směle citující klasickou literaturu (J. Joyce, T.S.Eliot) a zaznamenávající paměť imigrantů převážně z britského Commonwealthu. Symbolická paralela vztahu Anglie k novým obyvatelům, načrtnutá kombinací záběrů z příjezdu imigrantů i reakcí místních obyvatel s HD-video záběry chladné a pusté Aljašky, dává jasně na srozuměnou historický kontext dané doby. Dokumentárnost se prolíná s fikcí v kontextu evropské kultury od Homéra k Miltonovi v devíti kapitolách, z nichž každá je věnována jedné řecké múze.

Nine Muses

Před filmem ve vztahu k faktům reálného světa stojí v podstatě dvě možnosti: buď dané události převést do fikčního vyprávění, jež umožňuje lépe dramatizovat jednotlivá fakta do souvislého řetězce vyprávění, nebo dokumentárně zachytit vše, co daný tvůrce považuje za relevantní, a absenci jisté elegance vyprávění tak maskovat autentičností a hrou na pravdu. V tomto smyslu je další britský snímek The Arbor režisérky Clio Barnard (viz samostatný text v tomto čísle) jistě pozoruhodným příkladem snahy spojit obě výše načrtnuté možnosti. Samotná předloha je fascinujícím obrazem osudů mladé divadelní autorky Andrey Dunbar, která se proslavila jako mladá autorka stejnojmenné divadelní hry napsané původně jako školní slohové cvičení. Mozaikovitá kombinace autentických záběrů, divadelních představení a dramatizace jednotlivých textů vytvářejí velmi poutavé a emocionálně bohaté vyprávění o osudu jedné zvláštní a velmi talentované mladé ženy. Film, oceněný jako nejlepší dokument na festivalu Tribeca a uvedený i v Karlových Varech, The Arbor jen dokazuje poutavost vycházející z kombinace různých forem.

Není náhodou, že současná britská filmová produkce, jež je považována za skvělý příklad různorodosti a přitažlivosti současného filmu z britských ostrovů, zahrnuje nemalé množství režisérek, které hledají nové, nezvyklé, do jiných médií přesahujících formy filmového jazyka. Dalším dobrým příkladem může být režisérka Gillian Wearing se svým filmem Self Made. Wearing lze označit za všestrannou umělkyní, která je ale nejvíce – zdá se – fascinována komunikací, artikulací jednotlivých členů určité společnosti. Její projekt Signs That Say What You Want Them to Say and Not Signs That Say What Someone Else Wants You to Say vzbudil v Británii pozornost a její film v podstatě na daný projekt navazuje. V jeho základu stojí reklamní prohlášení: „Would you like to be in a film? You can play yourself or a fictional character”. Více jak dva tisíce lidí odpovědělo na daný inzerát a pouhých pět dostalo šanci se daného projektu skutečně zúčastnit. V hereckém workshopu, v rámci kterého měl každý zúčastněný přijít s vlastním příběhem a postavou vycházející z charakteru dané osoby, se postupně vytváří autenticky pojaté vyprávění o lidských strastech, bolestech a utrpení.

Britská filmová scéna byla zaujata i několika návraty již úspěšných tvůrců. Velmi byl očekáván další snímek režisérky Linne Ramsay, jež slavila úspěchy s oběma svými předchozími snímky (Ratcatcher, 1999 a Morvern Callar, 2002), We Need to Talk about Kevin (viz samostatný text v tomto Speciálu)uvedený v hlavní soutěži filmového festivalu v Cannes. Dalším „navrátilcem“ byl skotský režisér Peter Mullan se snímkem Neds (2011), který naopak v minulosti zaujal svými sociálně laděnými příběhy (Orphans, 19987 a především The Magdalene Sisters, 2002 – Zlatý lev z Benátek). Vezmeme-li v úvahu i další britské snímky daného roku (ať se nám to líbí či ne), především pak Kena Loache a Mikea Leigha, uvedené na festivalu v Cannes, i úspěšné filmy Toma Hoppera The King’s Speech a Dannyho Boylea 127 Hours, pak lze jistě daný rok považovat za úspěšný.

Junkhearts

Následující ročník filmového festivalu BFI v Londýně (2011) sice nebyl tak bohatý na dříve či později úspěšné snímky, ale i on přinesl několik zajímavých titulů. Do širšího podvědomí se, zdá se, dostaly především čtyři debuty, které tak opět předznamenávají světlou budoucnost britského filmu. Debut Tinge Krishnan Junkhearts (2011) je sociálním pohledem hned na několik traumat svých postav a kombinací dvou linií vyprávění nám zprostředkovává pohled na bývalého vojáka (Eddie Marsan) a jeho vztah s mladou dívkou Lynette (Candese Reid). I přes svou snahu o autentičnost byly reakce na tento film spíše smíšené (i přesto film získal cenu ‘Best British Newcomer Award‘), v každém případě lze tento snímek zařadit do linie sociálních dramat městského prostředí. V pořadí druhý debut, který se objevil na festivalu v sekci New British Cinema, byl film režiséra Nirpal Bhogala Sket (2011), jenž svým zaměřením opět zpracovává sociální téma tentokrát zaměřené na partu mladých dívek a způsob jejího fungování. Ve velmi zajímavém obsazení, které pochopitelně vychází z daného prostředí, a pracuje tak převážně s neherci, sledujeme syrový, nesmlouvavý příběh šestnáctileté Kayly (Aimee Kelly) z předměstí Londýna. S mladými „hrdiny“ pracuje i další debut z nabídky festivalu: film Wild Bill (2011) režiséra Dextera Fletchera, jenž svůj na první pohled tradičně pojatý příběh o vztahu dvou dospívajících mladíků ke svému otci, jenž se právě vrátil z vězení, zasadil do prostředí paneláků, zadních vchodů obchodních center v hektické době příprav na Olympijské hry. Napětí vyrůstající ze snahy porozumět svým dvou synům na jedné straně, zatímco na druhé straně je nutno se vyhýbat svým bývalým kriminálním kumpánům v sobě nese pro hlavní postavu Billa Heywarda (Charlie Creed-Miles) podivnou směs hořkosti i radosti. Do vesnického prostředí, kam obě hlavní postavy utíkají před špínou a zlostí města, zasadila naopak svůj debut Wreckers (2011) režisérka Dictynna Hood. Mladý pár (českého diváka jistě překvapí role Benedicta Cumberbatcha alias televizního Sherlocka Holmese), který chce svůj život odvíjet od jiných věcí než od jízdního řádu metra a městské dopravy, se ale postupně zaplétá do podobně traumatizujících vztahů vesnického společenství. Za pozornost jistě stojí i snímek Weekend (2011) Andrew Haigha, který svým tématem mužské homosexuality na pozadí obrazu přátelství mezi muži sbírá jednu diváckou cenu za druhou.

Sket

Britové rádi jezdí do Benátek. A místní filmový festival si britského filmu všímá v poslední době opravdu s intenzitou hodnou pozornosti. V rámci zatím posledního ročníku (2011) se na daném festivalu představilo hned šest filmů z ostrovů, tři z nich dokonce v hlavním soutěžním filmovém programu, zbývající tři snímky byly zařazeny do sekce ‘Orrizonti’ (Horizons), která bývá považována za skutečné srdce festivalu. Nelze také zapomenout na dlouho očekávaný celovečerní snímek Terence Daviese The Deep Blue Sea (2011), jenž byl uveden o něco později v soutěži filmového festivalu v San Sebastianu. Jak se ale britský film zapsal do historie posledního ročníku festivalu v Benátkách?

V hlavním soutěžním programu se postupně představila trojice britských filmů: o každém z nich najdete samostatný text v tomto speciálu Fantomu. Zatímco v pořadí třetí snímek Andrey Arnold Wuthering Heights (2011) překvapil v době svého ohlášení nejednoho filmového kritika (další adaptace klasiky?), na festivalu překvapil diváky především svou vizuální kvalitou pracující v každém záběru s emocemi dvou hlavních postav. Druhý snímek Steva McQueena Shame (Stud, 2011) zase rozšířil paletu talentu tohoto všestranného umělce a kritiky úzkostlivě očekávaný snímek Tomase Alfredsona Tinker Tailor Soldier Spy (2011) jen poukázal na fakt, že i anglický poklad lze svěřit do rukou cizinci. Zatímco stejnojmenný televizní seriál je mnohými Brity považován za vůbec to nejlepší, co v Británii (a možná, že nejen v Británii) na tomto poli vzniklo, britští kritikové hrdě ohlašovali své pozitivní reakce na tento film s odkazem na vše „britské“ (předloha, seriál, obsazení, produkce atd.), co lze tzv. festivalově zhodnotit.

Z našeho pohledu je zajímavá především britská stopa v sekci ‘Orrizonti’. Jako prvního britského zástupce můžeme jmenovat film Bena Riverse Two Years at Sea (2011), o kterém najdete taktéž samostatný text v našem Fantom speciálu. Jde o další dobrý příklad různorodosti současného britského filmu, který si často pohrává s dokumentárností na hranici fikce či s fiktivností vyprávění na hranici dokumentárního zobrazení. Druhým britským zástupcem byl film již celkem známého režiséra Andrew Köttinga Louyre-This our still Life (2011), experimentálně laděné domácí video o životě v souladu s přírodou ve francouzských Pyrenejích, o meditativnosti izolovaného života i o strastech a bolestech přírodní krásy, která objímá všechny zúčastněné. Kötting je jedním z britských režisérů, kteří se uchýlili do určitého uměleckého exilu a točí své filmy mimo Británii; dále např. Peter Strickland a jeho film Katalin Varga (Maďarsko 2009), ucházející se o Zlatého medvěda na Berlinale, Thomas Clay, který na sebe upozornil filmem The Great Ecstasy of Robert Carmichael (2005) a který točí v Thajsku, nebo Ben Hopkins a jeho snímek The Nine Lives of Tomas Katz (2000), režisér pracuje střídavě v Německu a Turecku. Kötting na sebe upozornil i svým předchozích snímkem Ivul (2009), depresivně laděným podobenstvím o nesmlouvavé nenávisti mezi otcem a synem. Osobně si vzpomínám na jeho vystoupení v rámci londýnského BFI festivalu právě v souvislosti s premiérou jeho filmu Ivul: šlo tehdy o velmi silný zážitek, neboť jeho depresivní podobenství lidského života a soužití s ostatními intenzivně rezonovalo s jeho osobním životem mimo domov se silně postiženým potomkem. Třetím britským příspěvkem byl dokument režiséra Simona Pummela Shock Head Soul (2011), jenž na základě rozhovorů i fiktivní rekonstrukce objevuje krásu, přitažlivost i podivuhodnost autobiografie právníka Daniela Paula Schrebera, jenž na konci 19. století uveřejnil své Memoirs of My Nervous Illness o svém přesvědčení, že dostává zprávy přímo od Boha. Pummelův dokument pracuje hned s několika uměleckými přístupy, navazuje tak na režisérův úspěšný debut Bodysong (2003), v rámci kterého nás Pummel zve na cestu lidským životem za doprovodu hudby Jonny Greenwooda z Radiohead.

Louyre-This our still Life

Britský film se prosazuje i na německém Berlinale, i když jeho role na tomto festivalu není tak výrazná jako např. právě v Benátkách. Na Berlinale 2011 jsme mohli vidět debut britského herce Ralpha Fiennese Coriolanus (2011), který se dostal dokonce do hlavního soutěžního programu a který festivalově bodoval např. v Los Angeles, San Francisku či Palm Springs. V sekci Panorama se v minulém roce objevil i film Life in a Day (2011) – premiérovaný na festivalu Sundance – Kevina McDonalda, zachycující nahrávky více jak tisíce lidí z youtube, vytvořené 24. července 2010 dle nápadu a experimentu McDonalda ve spolupráci s Ridley Scottem. Zatímco obě zmíněné sekce se těší pozornosti médií i diváků, trochu bez povšimnutí proběhla na Berlinale premiéra filmu Street Kids United (2011) režiséra Tima Pritcharda o světovém mistrovství ve fotbale pro opuštěné děti. Podobně byl na tom i film Andy De Emmonyho West is West (2011), jenž zobrazuje trable pakistánské rodiny z britského Salfordu, a navazuje tak na ve své době úspěšný film režiséra Damiena O´Donnella East is East (1999). Oba snímky se představily v sekci Generation a poodhalily tak další tvář současného britského filmu.

Na letošním Berlinale (2012) nebylo britské zastoupení příliš silné. Mimo soutěž se v hlavním programu objevily dva snímky: další filmová adaptace sociálně kritické novely Guy de Maupassanta Bel Ami (2011) režisérů Declana Donnellana a Nicka Ormeroda (s Umou Thurman, Kristin Scott Thomas a Christinou Ricci v hlavních rolích) a film Shadow Dancer (2012) režiséra Jamese Marshe s Clive Owenem v hlavní roli. V sekci Generation se objevil film Comes A Bright Day (2012) režiséra Simona Abouda vyprávějící tragikomický příběh jedné loupeže v klenotnictví. Z posledních dvou ročníků Berlinale by jeden mohl mít pocit, že německý festival dává přednost spíše britským filmům zaměřeným na mládež. Ne příliš silné zastoupení britského filmu doplnil letos debut režiséra Barnaby Southcomba I, Anna (2012), uvedený v sekci Berlinale Special. Jde o adaptaci stejnojmenného románu Elsy Lewin a film se hrdě hlásí k žánru film noir sedmdesátých a osmdesátých let. Zmínit pochopitelně musím i hollywoodsky pojatý obraz „železné lady“ The Iron Lady (2012) režisérky Phillidy Lloyd uvedený v rámci hlavního programu jako Special Screening a čtyřdílnou pouť filmovou historií, jež by rozhodně neměla minout žádného filmového fanouška či studenta filmové historie, The Story Of Film: An Odyssey 1,2,3,4 Marka Cousinse, rozdělená v rámci Berlinale Special do dvou promítacích bloků: 1+2 (420 minut) a 3+4 (480 minut).

Na základě tohoto letmého pohledu na současný britský film, pohledu, jenž spíše vynechává, než shrnuje, lze jistě hrdé tvrzení o zlaté éře britského filmu obhájit. Z našeho středoevropského pohledu je zajímavý především fakt různorodosti pracující často s rozmanitými uměleckými formami a pohybující se často na hranici fikce/dokument. Filmový fanoušek může být spokojen.

Michal Kříž

 

Napsat komentář

Můžete užít tyto tagy:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>