Horror Inside

Musíme si promluvit o Kevinovi Lynne Ramsay

Skotská režisérka Lynne Ramsay je tak trochu „dítětem“ canneského festivalu. Její krátké filmy, včetně absolventského Small Deaths, tam během 90. let získávaly různé ceny. Celovečerní debut Ratcatcher (1999) byl zařazen do sekce Un certain regard a následující Morvern Callar (2002) do Quinzaine des réalisateurs, odkud i díky dvěma oceněním bylo usnadněno jeho nasazení do zahraniční distribuce a na jiné festivaly (s dvouletým odstupem i český Febiofest). Není proto divu, že Cannes, který si jako každý festival své děti „hýčká“, nechal vloni zviditelnit i poslední snímek Ramsay Musíme si promluvit o Kevinovi tím, že ho zařadil rovnou do hlavní soutěže. Bylo to gesto více než vstřícné (a účinné), protože od předchozího snímku uplynulo devět let a na nadějnou režisérku se začínalo pomalu zapomínat.

Důvodem velké tvůrčí pauzy byly neshody s producentem filmu, který měla Ramsay točit před Kevinem. Společnost FilmFour nesouhlasila s tím, že se režisérka ve svém scénáři příliš vzdálila původní literární předloze – románu Pevné pouto, který měla zadaptovat pro film. Práva byla prodána jiné firmě, projektu se ujal Peter Jackson a výsledek dopadl, jak dopadl. Ramsay byla v roce 2006 angažována BBC na jinou adaptaci, nyní románu americké spisovatelky Lionel Shriver We Need to Talk About Kevin. Realizace se kvůli komplikovanému financování protahovala, nicméně Ramsay měla tentokrát – i díky producentovi Stevenu Soderberghovi – zaručenou volnost v nakládání s předlohou.

Výsledný film je oproti románu do značné míry pozměněn – jednak kvůli krácenému rozpočtu neumožňujícímu zahrnout všechny události příběhu, jednak kvůli způsobu vyprávění užitému v předloze. Román je psán v ich-formě hlavní postavy a vypravěčky – matky dospívajícího Kevina odsouzeného za vyvraždění studentů střední školy – a je podán skrze její dopisy manželovi. Ramsay se rozhodla uchopit látku z opačného konce a převést subjektivitu vypravěčky ze slov do „jazyka“ obrazů a zvuků. V jejím filmu téměř nezaznívají dialogy, voice-overové monology, v kinematografii obvykle spjaté s literární ich-formou, se pak nevyskytují vůbec. Místo toho vidíme tříšť různorodých obrazů, které znejasňují hranice mezi tím, co může být „realitou“ a co pouhou představou hrdinky.

Příběh si skládáme z mnoha flashbacků pokrývajících nesoustavně časové rozpětí od početí dítěte až po období po spáchání zločinu, ve kterém je Kevin v nápravném zařízení a matka se pokouší porozumět tomu, co se stalo. Flashbacky jsou přitom do přítomnosti vsazovány jakoby nahodile, bez provázání do větších a logičtějších celků. Často přeruší aktuální dění dvěma, třemi kratšími záběry, což ještě zvýrazňuje rovinu hrdinčina subjektivního prožívání. Divák si nejistotu ohledně její paměti dále vyvodí z herectví Tildy Swinton, která svým převážně tělesným bezeslovným projevem vytvořila postavu velmi složitou, zmítající se v protikladných emocích a přitom před okolím uzavřenou do svých nálad.

Kdo je tedy Kevin? Je opravdu takovou bezcitnou bestií, kterou se stal souhrou mnoha vlivů, jak nám to prezentují pasáže filmu? Nevíme, protože film Lynne Ramsay není ani o Kevinovi, ani o školním masakru (na rozdíl od Van Santova Slona), ale je o ženě, která si to vše dává za vinu. Přibližuje nám její osobní vnímání celé tragédie. Proto může být vypravěčem stejně nespolehlivým jako v románu, i když skrze audiovizuální prostředky. Excesivní styl Ramsay, plný rozpínavé červené, disonantních zvukových ploch (Jonny Greenwood z Radiohead) a odkazů na hollywoodské horory z tohoto dramaturgického principu přirozeně vyplývá. A zapadá do současné vlny britských filmů, v níž nová generace režisérů (McQueen, Arnold, Barnard) opouští zaběhnuté postupy sociálního realismu (Loach, Leigh) a vydává se směrem ke svobodnější práci s obrazem.

 Jan Křipač

Musíme si promluvit o Kevinovi (We Need to Talk About Kevin, VB, 2011)

Režie: Lynne Ramsay

Scénář: Lynne Ramsay, Rory Kinnear

Kamera: Seamus McGarvey

Hudba: Jonny Greenwood

Střih: Joe Bini

Hrají: Tilda Swinton, John C. Reilly, Ezra Miller, Ashley Gerasimovich ad.

112 min.