Kdesi v pekle

Turínský kůň Bély Tarra

(několik poznámek k nejnovějšímu opusu maďarského režiséra)

1. Turínský kůň je hned od prvních záběrů – nebo by bylo možná přesnější říci od prvních slov – zcela „tarrovským“ filmem. Tarrův přístup k filmové tvorbě je nezaměnitelný, žádný jiný režisér ve svých snímcích nemíchá obdobně účinný koktejl sebevědomého, záměrného, do posledního detailu, střihu i pohybu kamery promyšleného stylu, osobitého režijního rukopisu a jasně formulované umělecké vize. Pravděpodobně také jen málokterému jinému režisérovi je natolik vlastní mistrovká schopnost podmanit si diváka a nenásilně jej přimět ke změně zažitého vnímání a chápání filmových kvalit – vizuálních prostředků, zvuku, času, výstavby příběhu… Pochopitelně, není divák jako divák. Někteří zřejmě zůstanou vůči Tarrovým hypnotickým schopnostem, kterými nás připoutává ke svému vlastnímu sugestivnímu časoprostoru, do značné míry imunní. Mnohdy je totiž příjemnější a pohodlnější setrvat u známého, ověřeného, nepřekvapivého, než vydat se za tyto vymezené hranice. Béla Tarr ovšem hranice nerespektuje a popírá. Ve svých filmech opakovaně dochází tam, kam – jak se může zdát – snad již ani zajít není možné. Tentokrát je to výlet nesnadný, nepohodlný, deprimující, mrazivý. Ale stojí za to.

2. Muž, dcera a kůň. To jsou hlavní postavy (lze vůbec ještě použít výraz hrdinové?) Tarrova snímku. Tito tři a šest dnů jejich života (přežívání?) zachycených v necelých dvou a půl hodinách filmu. Stejně tak by to ale mohlo být šest týdnů, měsíců, šest let… Jejich příběh nemá jasně daný začátek a konec, chybí mu zřetelné ohraničení. Rozpadá se do množství nevýznamných, stále opakovaných všedních činností: oblékání otce s chromou rukou, přinášení vody ze studny před domem, uklízení stáje, společné jídlo, dlouhé vyhlížení z okna do nehostinné, větrné krajiny, ukládání se k spánku. Den za dnem totéž. Anebo skoro totéž. Monotónním, mrtvolným plynutí jejich dnů, které jako by se stále točily v kruhu, otřeše každá nepředvídaná událost enormní silou: návštěva muže, který si přijde pro „pálinku“ a filozofuje o neradostném stavu světa. Studna, náhle a nečekaně vyschlá bez kapky vody. Hlučná skupinka cikánů, vandrujících po kraji, která se najednou objeví před domem a svým divokým vpádem, tak příkře kontrastujícím s letargií života otce a dcery, nahánějící téměř strach. Tam, kde se na první pohled nic neděje, se pod povrchem skrývá dynamika, dramatičnost a pozvolna rostoucí a gradující napětí. Lampa náhle odmítá hořet, přestože je plná petroleje, ani uhlíky vytažené z kamen nežhnou. „Co má tohle vše znamenat?“ ptá se dcera. Dny se odvíjejí v kruhu, z něhož není cesta ven. Otec s dcerou a zbídačeným koněm chtějí odejít pryč, jinam, ale stejně se vracejí nazpátek. Cesta ven, do jiného světa, neexistuje. Vlastně to není kruh, ale spirála. Sestupná spirála. Stále se utahující smyčka. Svazuje je. Škrtí. Obírá o poslední zbytky života.

3. Mistrná kamera Freda Kelemena má na výsledném hypnotickém působení určující podíl. Sugestivní černobílé, jen málo kontrastní obrazy prozrazují výrazné výtvarné cítění a detailně promyšlenou kompozici jednotlivých záběrů. Ty jsou (opět, jak je již u Tarra zvykem) extrémně dlouhé, střihu je pomálu, je užíván s krajní rozvahou (nejčastěji při změně prostředí) a téměř až neochotně. Nahrazují jej táhlé, plynulé, pomalé kamerové jízdy, nenápadně následující pohyb postav. Kamera je mlčenlivým, vnímavým svědkem a pozorovatelem jejich života. Čas od času je jízda kamery nahrazena statickým, kontemplativním záběrem – sledujeme otevřenou lahev na stole, osamělou dvojici talířů, hlavu koně či zavřená vrata stáje ještě dlouho poté, co postavy ze záběru mizí. Vizuálně jsou od sebe odlišeny i stejné, dennodenně opakované činnosti – každý den stejný „rituál“, pokaždé jiný úhel záběru kamery, jež tak divákovi odkrývá stále nové informace. Jednotlivé detaily se tak postupně, den za dnem, skládají v barvitý celek.

4. Atmosféru zmaru a beznaděje uprostřed blíže neidentifikované, nehostinné větrné pustiny posiluje absence jakýchkoli delších, souvislých dialogů. Promluvy postav se omezují jen na ta nejkratší, nezbytně nutná sdělení v holých větách. Výjimkou je pouze zmíněný host, vedoucí nad pálinkou filozoficky podbarvený monolog o stavu světa, a především pak hlas vypravěče, promlouvající k divákům několikrát a vždy z naprosté tmy. Jeho hlas, na počátku připomínající historku o Nietzschem, o němž a o jehož konci víme všechno, a o koni, o kterém naopak nevíme nic, jako by vyvolával, probouzel nadcházející filmové obrazy.

Tarrovi není třeba příliš slov, aby mohl vyprávět a sdělit vše, co říci chce. Plnohodnotnou náhradou je mu nejen vizuální stránka filmu, ale také spektrum ostatních zvuků – nikdy neutichajícího zuřícího větru, tekoucí vody, kroků, talířů pokládaných na dřevěný stůl… To, čeho bychom si jindy téměř nepovšimnuli, staví nyní Tarr do popředí a do centra naší pozornosti, stejně jako drásavou, monotónní, zneklidňující hudbu Mihályho Viga. Ta zde zdaleka neplní pouze doprovodnou funkci. Je naopak jedním z ústředních, nejvýraznějších prvků celého filmu.

5. Život otce a dcery v kamenném domě obklopeném mrtvou krajinou upadá stejně tak, jako ve stáji chřadne jejich kůň, již neschopný táhnout vůz a zastat práci, ke které byl určen. Stejně tak, jako se krátí dny nemocnému zvířeti, krátí se i jeho majitelům. A kolik jich ještě zbývá, než život definitivně vyprchá?

„Není to skutečná apokalypsa, protože apokalypsa je pro mne veliká televizní show, velká atrakce. Ale život, když se mění ve stále starší a stále tišší, tak to je strašný, děsivý proces. To jsem říct, to jsem chtěl ukázat.“

(Béla Tarr v rozhovoru pro Edinburgh Festival Guide [1] )

[1] http://edinburghfestival.list.co.uk/article/35180-turin-horse-bela-tarr-interview/

Turínský kůň (A Torinói ló, Maďarsko / Švýcarsko / Německo / Francie, 2011)

Režie: Béla Tarr, Ágnes Hranitzky

Scénář: László Krasznahorkai, Béla Tarr

Kamera: Fred Keleman

Hudba: Mihály Vig

Střih: Ágnes Hranitzky

Hrají: János Derzsi, Erika Bók, Mihály Kormos

146 min.

trailer: http://youtu.be/tWYoqi4Kpw4