Oživení současného britského filmu se netýká pouze hrané fikce. V oblasti dokumentu se například hodně diskutuje o filmech Johna Akomfraha (Mnemosyne), Patricka Keillera (Robinson in Ruins), Sophie Fiennes (Over Your Cities Grass Will Grow) nebo Christiana Marclaye (The Clock). K nejskloňovanějším jménům však patří bezesporu Clio Barnard. Celovečerní debut umělkyně, známé spíše svými galerijními projekty (Tate Modern, Tate Britain, MoMA), má přitom za sebou zajímavou historii.

V Rotterdamu porota ocení vždy shodně tři snímky nejvyšší cenou Tiger Award. Odhadovat výsledky dopředu letos moc nešlo – až na jeden či dva filmy z celkových patnácti mohla porota udělit „Tygra“ kterémukoli z nich. Spíše se dalo čekat, že než podle vesměs výrazných uměleckých výsledků se bude porota řídit snahou rozdělit ceny rovnoměrně mezi jednotlivé regiony – Asii, východní Evropu a Latinskou Ameriku. Každý z nich přispěl do soutěže poměrně zásadně.

Skotská režisérka Lynne Ramsay je tak trochu „dítětem“ canneského festivalu. Její krátké filmy, včetně absolventského Small Deaths, tam během 90. let získávaly různé ceny. Celovečerní debut Ratcatcher (1999) byl zařazen do sekce Un certain regard a následující Morvern Callar (2002) do Quinzaine des réalisateurs.

Na festivalu v Rotterdamu si odbudou svoji premiéru nejen debuty začínajících režisérů, ale také řada filmů již zavedených autorů, kterým stojí za to, poslat svůj nový snímek právě sem a ne na jiný filmový festival. Svým vsazením těsně mezi Sundance a Berlinale si musí Rotterdam svoji pozici hájit a možná i o některé tituly bojovat.

Festival v Benátkách, léto 2011. V hlavní soutěži se objevují hned tři britské filmy, které vzbutí pozornost kritiky: Stud Steva McQueena, Jeden musí z kola ven Tomase Alfredsona a Wuthering Heights Andrey Arnold. Trojici doplní ještě experimentální Two Years at Sea Bena Riverse, zařazený do sekce Horizonty. Britský film tak potvrzuje svoje současné vzedmutí, naznačené už zjara výjimečným Musíme si promluvit o Kevinovi, s nímž v Cannes soutěžila Lynne Ramsay. Bilancující ankety kritiků z konce roku pak výčet rozšířily o další filmařské počiny, s nimiž je potřeba počítat, mj. o The Arbor Clio Barnard.

O všech těchto filmech píšeme v novém čísle Fantomu. Některé z nich se nedávno dostaly do české distribuce (Stud, Jeden musí z kola ven), jiné do ní zanedlouho vstoupí (Kevin), další zůstanou patrně pouze záležitostí festivalů. Podstatné ale je, že vůbec vznikly a že vrátily Británii zpět na mapu nejdůležitějších filmových zemí Evropy. Kromě těchto a některých dalších textů přinášíme také překlad rozsáhlého rozhovoru s Benem Riversem. Důvod tohoto „upřednostnění“ je prostý: Riversovy kreativity si ceníme nejvíc.

Do „britského“ čísla přispělo kromě stabilních redaktorů také několik mladých autorů. Je to změna poněkud symbolická: tak jako britský film obnovila nastupující generace režisérů, tak i filmová publicistika vítá nová jména. Doufáme, že v obou případech to bude trvalý jev a ne jen záležitost jedné sezóny.

Jako bonus připojujeme aktuálně čtyři reporty z festivalu v Rotterdamu. Ten rozhodně patří k akcím, které stojí za to sledovat. Zaměřením na začínající režiséry často vytyčuje směr, jímž se bude kinematografie nadále ubírat.

S nástupem nového uměleckého ředitele Karla Ocha nenastaly v programu karlovarského festivalu nějaké zásadní koncepční změny.

Malickův film je tak jakousi sym-fonií – jednotou různých hlasů, které se rozplétají a zase spojují, až vyústí přes partie utrpení, násilí a smrti do závěrečné „ódy na život“.

Letošní filmová sezóna probíhá v nekomerční sféře do značné míry ve znamení maďarské kinematografie. Po přehlídce současné tvorby v České televizi následovaly dvě důležité retrospektivy: MFF dokumentárních filmů v Jihlavě představil respektované Studio Bély Balázse a Národní filmový archiv modernistickou epochu 60. a 70. let. Do české distribuce byly v průběhu jednoho roku zakoupeny dva maďarské snímky: Člověk bez osudu Lajose Koltaie a Muž z Londýna Bély Tarra. Vzrůstající zájem o maďarský umělecký film přichází i ze zahraničí, kde začínají oceňovat nastupující mladou generaci v čele s Kornélem Mundruczóem. I to je důvod, proč jsme se rozhodli věnovat se tématu filmového Maďarska podrobněji.

V posledním čísle Fantomu naleznete texty, vztahující se k minulosti i současnosti, k teorii i praxi. Redakční okruh připravil články, přibližující významná (Dny čekání) i méně známá (Synové ohně) díla, tvůrčí období režisérů (rané filmy Bély Tarra) i originální myšlení solitérů (teorie seriálnosti Gábora Bódyho). Zaznamenali jsme také vydávání maďarských filmů na DVD, i když tentokrát v zahraničí, u britského labelu (poměrně rozsáhlý český trh v tomto ohledu značně zaostává). Z Velké Británie přispěl rovněž dosud nepublikovaným textem jeden z největších odborníků na maďarskou kinematografii John Cunningham. Jeho esej o Fábriho Kolotoči v kulturním kontextu doby si můžete přečíst jak v originální verzi, tak v českém překladu. Jako doplněk k tematickému číslu následuje další „britská položka“ – krátké ohlédnutí za londýnským festivalem, které přináší postřehy o nejnovějším filmovém dění ve světě. …