Deutsch, Jia , Diaz, Kore-eda, Gatten, soutěžní film o Paradžanovovi, remix filmů s Lonem Chaneyem… a další snímky v rozpětí mezi uspokojením a částečným či totálním zklamáním. V součtu nakonec jeden z nejlepších ročníků, jaké jsem dosud absolvoval, malheur nemalheur.

Existuje spousta důvodů, proč nenávidět Německo. Německo samo se však s jakýmkoli stigmatem dokáže vyrovnat s hrdostí sobě vlastní a to zcela jednoduše: přijetím.

K filmům ze střední a východní Evropy máme přirozeně vstřícný vztah a v posledních zhruba deseti letech k tomu máme i dost dobrých důvodů.

Nelze se nezastavit nad otázkou, co přesně některým filmům z Fóra nezávislých brání zařazení do hlavní soutěže. Jako kontrast k některým ambiciózním počinům by dva, tři filmy z této sekce znamenaly osvěžení a i jisté zrcadlo snah.

Svojimi tromi celovečernými dielami sa A. R. Tsangari jasne vyprofilovala. Ženské protagonistky hľadajúce samé seba a spoznávajúce svoju identitu sú uväznené vo formálne inovatívnych filmoch.

V lecčems melancholická, hořká i kriticky pojatá Tsitosova reflexe řecké reality přináší do vlny mladého filmu vlastní schopnost propojení „žánrových“ konvencí s pohledem na mdlou, skeptickou a zklamanou společnost.

Kvalitní scénář byl navíc podpořen vyzrálým režijním zpracováním. Lanthimos podtrhuje absurdnost tématu jak hereckým vedením, tak prací kamery.

„Pracovali jsme skoro stejným způsobem na Špičáku i Alpách. Nejprve probereme námět, pak já začnu psát, sejdeme se, Yorgos přidává nebo škrtá, přepisuju, znovu se sejdeme, Yorgos mě seřve za mé žvásty a pak si dáme kafe.“