Probírám se teď, koncem září, vlastními sibylinskými poznámkami z počátku července a často bezradně pátrám, na co jsem sám sebe chtěl upozornit. Poznámka „znělky“ – to si nechám na jindy, bohužel je určitě všechny zase za rok budou hrát – a ta poslední s Helen Mirrenovou nakonec není vůbec špatná! Mimochodem – nejste-li Američan, Brit nebo Čech, nemůžete být star hodna toho, aby se s Vámi natočila znělka pro Karlovy Vary, sbohem Itálie, sbohem Rusko, sbohem Německo!

Poznámka „klavír“ – aha, tím asi myslím Velký sál, jímž se v předchozích letech před začátkem projekcí dobrých dvacet minut linula z reproduktorů klasická kýčovitá „kinohudba“ – prosím: nerušit ji, patří tam! Klavír odvezte!

Poznámka „bez Markera“ – asi chyběl v pravidelné závěrečné poctě loni zesnulým tvůrcům, pokud to tak bylo, je to ovšem ostuda.

Poznámka „skype“… tak to vážně nevím – toto slovo v mém slovníku?

A teď vážně: tři z poznámek, které jsem rozluštil, zde rozepisuji, globální analýzu provedou jiní.

La France? Quel malheur!

Co říci o karlovarské francouzské kolekci roku 2013? Až na Dumontovu Clamille Claudel 1915 to bylo jedno velké zklamání. Chybí nejen důležité novinky z hlavní sekce v Cannes (Arnaud Desplechin a jeho Jimmy P., Arnaud des Pallières a jeho Michael Kohlhaas), zato tu je – pokolikáté už? – Franҫois Ozon, jehož přítomnost v canneské soutěži byla vesměs vnímána jako omyl (Jen 17). Ale dobře, nic bychom nenamítali, kdyby se ve Varech vedle Ozona nebo oblíbeného Michela Gondryho (Pěna dní) objevilo trochu víc titulů z úrody posledních měsíců, která byla 2012/13 ve Francii tak impozantní: Zlatého leoparda v Locarnu získal Jean-Claude Brisseau za Dívku odnikud, v Cannes zvítězil v hlavní sekci Abdellatif Kechiche s Životem Adèle a v sekci Jistý pohled získal Alain Guiraudie za Neznámého od jezera Cenu za režii. Ani Bastardi, další z expedic Claire Denisové do odvrácené strany lidství, podle prvních ohlasů mimořádně anti-konsensuální, ani další hojně diskutované filmy Quentina Dupieuxe, Jacquese Doillona nebo Serge Bozona (oceněn v canneském Quinzaine za Tip Top) do Varů nedoputovaly. Désastre!!! Zvlášť ve srovnání s loňským rokem, který stál ve znamení nových děl Alaina Resnaise, Michaela Hanekeho a Leose Caraxe – všechna tři jsme ve Varech mohli loni v létě vidět!

Takto příkře by vypadala bilance hnidopišně-maximalistického diváka, který svou nespokojenost zákonitě obrátí proti „neschopným“ výběrčím karlovarského festivalu. Co je mu po tom, jestli pro chybění toho kterého titulu existují objektivní důvody nezávislé na kvalitě snímku? Protože ale o nich víme, bylo by vůči karlo-ochovskému štábu nefér nezmínit alespoň jeden:

Na malém a nijak zvlášť výnosném políčku české filmové distribuce se poměrně nedávno objevil jeden predátor, říká si Film Europe a vyznačuje se tím, že si na velkých festivalech zavčas pro český region pojistí velkou část „artové“ produkce, o níž by se v dřívějších časech podělily firmy jako Artcam, Aerofilms, AČFK nebo CinemArt. V posledních měsících zakoupila Film Europe mj. nové filmy Oliviera Assayase (Cosi je ve vzduchu), Volkera Schlöndorffa (Ticho na moři), Bruno Dumonta (Camille Claudel 1915) nebo oscarového kandidáta Renoir (r. Gilles Bourdos), ale také snímky týkající se filmové historie (Mélièsova Cesta na měsíc, vulkanický dokument o Magnaniové a Bergmanové, Perverzní průvodce ideologií). Patnáctihodinový cyklus Příběh filmu: odysea hodlala Film Europe uvést do distribuce loni na podzim, bezradné váhání jí nakonec zabralo celý rok. Festivalům nabízí Film Europe své úlovky za přemrštěné ceny (odtud plyne např. neblahá karlovarská absence letošní Zlaté palmy, Kechichova Života Adèle), v běžné kinodistribuci je pak ale z nějakých zvláštních důvodů uplatnit nechce – anebo to neumí (relativně slušnou návštěvnost měl ze všech jmenovaných filmů – pokud už byly uvedeny – pouze Renoir). Nenasytnost Film Europe tak ve výsledku poškozuje jak tuzemskou distribuci, tak programovou nabídku festivalů.

Poznámka I.: Od toho, kdo si jaký film pro sebe „pojistí“, odvisí celkový stav umělecké distribuce u nás, podstatně lepší, než jaký byl před nějakými deseti, patnácti lety, ale stále dost tristní. U společnosti Artcam například nikdo nepochybuje o jejím cinefilním nadšení, ale obchodní výsledky největšího světového artového hitu loňského roku – Hanekeho Lásky – jsou ve světle toho, jak si tento titul vedl v jiných zemích, opravdu zoufalé. Konec závorky, zpět do Varů…

Nové staré

Už za umělecké ředitelky Evy Zaoralové dostávaly ve Varech prostor objevy z historie filmu, Karel Och je pak výslovně deklaroval jako jednu ze svých priorit – a na programu je to znát. Divák si za devět dnů může sestavit svou vlastní full-time-LFŠ (navíc si právě zde může být jistý maximální péčí o kvalitu projekce – dokonalá, jak víme, nemůže být u starých filmů nikdy). Jako většina z nás jsem kvůli bohaté sekci Návraty k pramenům nemohl dost dobře obětovat průzkum aktuální světové tvorby, dokonce bych si vlastně nejradši ve Varech od starých filmů odpočinul, ale vynechat nově restaurovaného Hitchcocka (Světový champion) není dost dobře možné, stejně jako nevyužít šanci konečně zhlédnout Františka z Assisi, jak ho sedmnáct let po Rossellinim viděla Liliana Cavaniová. Z Lesu oběšených (titul respektující název Rebreanuovy románové předlohy) se sice vyklubal film Livia Ciuleiho známý u nás jako Reflektor smrti, ale pro většinu publika v Karlovarském divadle to byl jistě i tak velký objev, počínaje už strhující první čtvrt hodinou uvádějící hlavní postavy tohoto dramatu z první světové války do děje hned v dramaticky vypjaté situaci, dokonale choreografované do „jancsóovských“ velkých celků.

A pak dokumenty: od setkání se starými známými, přesně tak jak bychom je čekali (Harry Dean Stanton – zčásti fikce), přes dvě nové eseje severoirského cinefila Marka Cousinse, jehož nesystémová subjektivita tolik popuzuje naše mladé akademiky, až po portrét Lordana Zafranoviće ve snímku Okupace, 27. obraz (r. Pavo Marinković), odhalujícím mimo jiné vazby mezi před- a pookupační Prahou a bývalou komunistickou Jugoslávií. Uprostřed mediálně vděčného celebrování všech předobrých kánonických rodáků působila tahle politicko-filmová lekce zabývající se stejnou érou „zlatých šedesátých“ blahodárně neobnošeně, jenom bylo třeba si dokument v programu „najít“ a vážit cestu do Divadla Husovka.

Poznámka II.: stálo by za to přehodnotit zvyk nasazovat filmově-historické dokumenty buď do nejvzdálenějších kin nebo do nejmenších sálů Thermalu. Jmenovitě u filmů, jimž vévodí rock-star typu Slavoje Žižeka (Perverzní průvodce ideologií) pak nutně divácká poptávka zdaleka převýší nabídku sedadel, zatímco ve vedlejších větších sálech je třeba poloprázdno. Žižek že je pro intelektuály? Kde jsou ty časy…

Carte blanche? Carton jaune!

Filmy z minulosti se už ve Varech nepromítají pouze v sekci Návraty k pramenům. Polanského klasika Rosemary má děťátko se spolu s novějšími filmy Michaela Hanekeho a Joachima Triera objevila v sekci Borderline Films: první desetiletí. Díky nabídnuté carte blanche si je vybrali filmaři a producenti ze stejnojmenné americké společnosti. Ti byli zároveň osobně přítomni, aby ke svým preferovaným snímkům mohli přidat obvyklé výlevy nadšení bez sebemenší podstatné informace. Zároveň se publiku představili jako správní američtí braši, kteří – kromě toho, že záslužně podporují tu správnou, nezávislou kinematografii, za což jim moc děkujeme – žádnou legraci nezkazí, moderátorka večera jim nijak nebránila v rozletu a začátek hlavního snímku, na který diváci vlastně přišli (v mém případě ty byla Trierova Repríza) mizel do nespecifikované budoucnosti. Když se pak na plátně objevil po znělce jeden krátký film z tvorby amerických boys (Untitled Josh Mond), utvrdila se nemalá část publika (ta, která nestudovala program dost pozorně) v přesvědčení, že zabloudila do nesprávného sálu.

O cinefilním vkusu Antonia Campose, Seana Durkina a Joshe Monda nelze říci nic určitého: Polanski je samozřejmě sázka na jistotu, u níž nelze nic zkazit, Repríza potvrdila, jak inteligentně se Joachimu Trierovi před sedmi lety podařilo vrátit Norsko na mapu filmové Evropy (Anja Breienová a její festivalové úspěchy 70. a 80. let už bohužel trochu upadly v zapomnění a jiné klasiky s „nadnárodním přesahem“ tato skandinávská země dosud nezrodila), zato Kód neznámý byl spíš vodou na mlýn všem, kdo se odmítli připojit k letošnímu sborovému svatořečení režiséra Lásky. Jestliže Pianistka nebo Utajený z diváka od prvních sekund učinily napjatě zaujatého pozorovatele extrémních, ale důvěry-hodných psychických stavů hrdinů, v dokonalé interpretaci režisérem bezchybně vedených herců, pak horší Hanekeho opusy pravidelně odsoudí téhož diváka do role žáčka na doučovací hodině, na nějž si zachmuřený profesor vymýšlí stále nové prověrky: z morálky, z etiky, ale i z divácké inteligence, ze schopnosti správně „přečíst“ lekci, pochopit zadání a najít výsledek, od počátku daný. Krzysztof Kieslowski blahé paměti dokázal na poslední chvíli vždy zdárně obeplout nástrahy „moralizující kinematografie“, Haneke at his worst je celebruje až do úmoru. Nesnesitelné nejsou v těchto filmech ani tak probírané problémy a zobrazované útrapy, jako všudypřítomný auteurský vetřelec, perverzní průvodce vlastní ideologií. Kód neznámý je Haneke at his worst. Ve Varech prezentovaný s předfilmem od bordelinového Antonia Campose (Posledních 15). Po této zkušenosti bych navrhoval, aby se napříště s carte blanche pokračovalo – ale jen u těch filmů, které už jsou samy o sobě nepříjemné, takže předfilmy a nanicovaté klauniády pozvaných hostů jim nemohou zvlášť uškodit.

Nejlepší letos na festivalu viděné nové filmy

James Benning:  Stemple Pass

Ari Folman:  Futurologický kongres

Rithy Panh:  Chybějící obraz

Athina Rachel Tsangariová: Kapsle

Bruno Dumont: Camille Claudel 1915

Tentokrát výjimečně bez pořadí, každý z těch pěti filmů stál za to do Varů jet. Gustav Deutsch, Jia Zhang-ke, Lav Diaz, Hirokazu Kore-eda, David Gatten, soutěžní film o Paradžanovovi, remix filmů s Lonem Chaneyem… a další snímky v rozpětí mezi uspokojením a částečným či totálním zklamáním. V součtu nakonec jeden z nejlepších ročníků, jaké jsem dosud absolvoval, malheur nemalheur. (A to jsem některé snímky, které jsem si naordinoval, nakonec ani nestihnul.)

Poznámka III.: Rakouský snímek Kathariny Gruzeiové uvedený v sekci Imagina, pocta a replika klasického Odchodu z továrny v Lyon-Montplaisir Louise Lumièra, se v originále jmenuje Die ArbeiterInnen verlassen die Fabrik (nikoli Arbeiterinnen). Česky tedy Odchod dělníků a dělnic z továrny, nikoli jen „dělnic“. Ve starších slovnících novotvar s velkým I uprostřed nenajdete, ale ke zjištění toho, co jedenáctiminutový film ukazuje, stačilo se na něj podívat!

A to je od nenapravitelného morouse všechno. Pro tentokrát!

„Skype“… rozluštěn!

Kupodivu jsem těsně po dopsání stihl přijít na to, co stálo za mou červencovou poznámkou „skype“: nic menšího než jeden z hlavních zážitků všech devíti dnů! Úžasná guerrilová akce jindy politicky přeopatrného festivalu – dlouhý rozhovor na dálku s Džafarem Panahím, proslulým íránským tvůrcem, odsouzeným k domácímu vězení. V sále Lázní III ho po úvodních slovech Evy Zaoralové moderovala režisérova krásná dcera. Publicitu, kterou si večer zasloužil, získal spíš v některých významných zahraničních mediích, česká podala povětšinou jen další z mnoha důkazů své negramotnosti – politické i kulturní….

Tak, teď je to opravdu všechno.

Milan Klepikov