Home » Doporučujeme, současný film / contemporary cinema

Objevy Fóra nezávislých

28 Září 2013 Bez komentářů

Karlovarská sekce Fórum nezávislých uvedla v minulých letech tu a tam snímek či autorské jméno, jež posléze na širší festivalové scéně všeobecně proslulo. Vzpomeňme v této souvislosti především první filmy dnes vůdčí postavy latinsko-amerického minimalismu Lisandra Alonsa – jeho debut Svoboda (La Libertad) a Mrtví (Los Muertos) tu soutěžili či zvítězily v letech 2002 a 2005. Nebo fakt, že loni zde svou úspěšnou cestu započal nenápadný německý snímek Sakra, kluku! (Oh Boy!) Jana Ole Gerstera, který po triumfu na německých filmových cenách letos získal i nominaci na Cenu Lux. Sekce však tradičně ulpívá v programovém stínu i hrdém, ohlašovaném nezájmu většiny českých filmových kritiků. Ti se jí – na rozdíl od kritizované hlavní soutěže – nevěnují vůbec, případně ji letmo zahrnují pod představu soutěžních sekcí, jejichž neprověřené snímky nemají ve srovnání se zaručenou kvalitou z Cannes žádnou hodnotu a znamenají „riziko“.

Ať je to způsobeno bližším vztahem k „nezávislým“ počinům či štěstím ve výběru, půjdu-li k věci, přiznám se, že z půltuctu snímků, s nimiž jsem se v průběhu festivalu seznámil, pro mě nebyl zklamáním žádný. Je to přesná polovina soutěže. Při této myšlence se nelze nezastavit nad otázkou, co přesně některým filmům brání zařazení do hlavního (přece jen více sledovaného) soutěžního výběru. Jako kontrast některým vykalkulovaným, produkčně ambiciózním počinům by dva, tři filmy z Fóra nezávislých znamenaly potřebné osvěžení a i jisté zrcadlo snah…

Právě takovým případem je i – po zásluze – vítězný snímek sekce, civilní a důvtipné chilské drama Věci, tak jak jsou (Las cosas como son) zkušeného 39 letého Fernanda Lavanderose. Především soustředěnou prací s postavami, komorní atmosférou a jejím vývojem (aniž by k tomu potřeboval zbytečné stylizační efekty) prokazuje pevnou režijní i scenáristickou ruku – a zároveň je i divácky přitažlivý (viz nezaměnitelná hlavní postava ztvárněná původně fotografem Cristóbalem Palmou). Film, jenž v epizodách postupného sbližování ostražitého majitele domu Jeroníma s novou podnájemnicí, dívkou Sannou z Norska, v podtextu tematizuje strukturu a předsudky chilské společnosti, je i nenápadným způsobem aktuální a ve svém tématu – kontrolování a nezadržitelného vývoje věcí, „jež nezůstávají tak, jak by měly“ – působí sebejistě. Podobně jako třeba u německé bouřlivé romance Love Steaks nebo nizozemského atmosférického snímku Jak popsat oblak (How to Describe a Cloud), prověřeného již festivalem v Rotterdamu, tu však onou bariérou k hlavní soutěži je skutečnost, že světová premiéra proběhla už dříve a jinde (Věci, tak jak jsou již získaly cenu v Mar del Plata).

fn2

Poprvé se naopak do Varů vydal uvést svůj film francouzský vizuální umělec Philip Martin. Výrazně radikální a esteticky vyhraněný Hladový muž (Hungry Man) se nese v duchu vzpomínaného alonsovského přírodního minimalismu a dějového vyprázdnění. Tvůrce se jakožto dlouholetý spolupracovník dokumentárních pořadů TV-stanic jako RAI nebo BBC a zároveň jako autor stylizovaných fotografických sérií s místopisnou tematikou (vystavoval ve Francii, Itálii či Anglii) vypravil poprvé v roce 2011 k oblasti dunajské delty ve východním Rumunsku, kde posléze ve vesničce Letea natočil s místní skupinkou dětí v jejich přirozeném, divém prostředí film. Jediný režisérův herecký spolupracovník, Rumun Cristi Balea, vstupuje do jejich volně plynoucího času dětství jako cizí element, do jisté míry narušující šťastné „rituály“ všedních dní v přírodě. Výsledný tvar pak v úvodní nemluvné dvacetiminutovce – přičemž mluveného slova je ve filmu poskrovnu v té míře, že v něm absentují i jazykové titulky – působí jako artová adaptace Dětí z Bullerbynu a zaměření na dětský svět, v němž se dospělé postavy rodičů prakticky neobjevují, je stěžejní i pro další průběh. Záhadná, medvědí postava poraněného tuláka se stává v první chvíli neznámým lákadlem, jež posléze dětští protagonisté, ústřední sourozenecká dvojice kluka a dívky, jako kořist začleňují do svých rozpustilých i bizarních her a zvyků.

Nálada prostého plynutí léta a prázdninových dní, jež je zachycena ve vytříbených, táhlých záběrech HD kamery za použití pouze přirozených ruchů prostředí, se přitom permanentně přehupuje k symbolické rovině, předznamenané titulem i v úvodu citovaným pořekadlem o rozdílu mezi primitivním a moderní společností poznamenaným člověkem. Realisticko-dokumentární tón Hladového muže je svázán myšlenkovým konceptem filmu, jenž se skrze opakované motivy rybaření, příprav jídla či lovu jiných říčních tvorů (dětmi pro zábavu) snaží zahlédnout (ztracenou) živočišnou podstatu člověk, jeho instinkty, jež nános civilizačních návyků a konformity v průběhu staletí překryl. Prapůvodní animální schopnosti se znovu vracejí jen ve vypjaté situaci, v jaké se nachází i strhaný, vyhladovělý tulák: schopný si potravu opatřit holýma rukama a zkonzumovat ji, divoce jako šelma, v syrovém stavu. Tento existenciální souboj s hladem je totiž základním bojem živočicha – bojem o přežití.

Snímek, jenž Martin jinak rozšířil o fotografickou a publikační verzi, si vzhledem k rozvolněnému temporytmu samozřejmě žádá značnou diváckou trpělivost. Tím spíš však stojí zato jej připomenout – právě suverénně budovaný a oddramatizovaný styl je cestou k adekvátnímu zachycení bezstarostného plynutí času dětských účastníků a jedinečného, nedotčeného kraje. Bude zajímavé sledovat, zda se tvůrce do Varů vrátí i s některým z dalších připravovaných projektů.

fn3

Jiným směrem – neméně radikálním v důsledcích – se vydal druhý film uvedený v sekci ve své premiéře, španělský snímek natočený původem chilským režisérem Cristóbalem Arteagou Rozasem Smutný pach masa (El triste olor de la carne). 34 letý tvůrce, působící v severozápadní Galicii, má za sebou již několik filmů a realizovaných scénářů; jeho nový projekt je však extrémní nejen vzhledem k alternativní (nicméně již stále běžnější) produkční metodě skrze crowdfunding, ale i výsledným efektem, který vyvolává. Ať už v podobě zážitku během projekce, či svým tématem.

Přesně 87 minutový snímek je natočený z ramene digitální kamerou, která v reálném čase následuje hlavního protagonistu, padesátníka Alfreda Barrera, na jeho dopolední odysey ulicemi Viga. Nepotřebuje k tomu – na rozdíl od proslulých „jednozáběrových“ filmů Sokurova nebo Hitchcocka – ani v jednom momentu švindl v podobě pomocného střihu, což je vzhledem ke komplikovanosti filmovaných situací obdivuhodné. Sugestivní „film-performance“ je tak především fascinujícím výkonem ústředního herce Alfreda Rodrígueze, kameramana Pabla Kaufmanna, jenž proplétavou trasu městem absolvuje v jeho bezprostřední blízkosti, i dobře organizovaného štábu, jenž byl při čtyřech verzích natáčení připraven na všechny možné situace, jež se v nepřehledném chaosu ulic mohly přihodit.

Shon a odosobněný pocit luxusního městského centra je přitom přímou součástí tématu, pro jehož ztvárnění Rozas radikální metodu zvolil. Snímek je v zásadě reakcí na početné případy rozsáhlých exekucí, jež ve Španělsku za poslední roky postihly desetitisíce lidí, někdy s fatálními následky (protestní sebevraždy). Divák sleduje Alfredovu cestu městskými čtvrtěmi a přejíždění mezi úřady, internetovou kavárnou či školkou, jíž navštěvuje jeho dcerka, zpoza bariéry nejasných informací o situaci a vývoji, za kterým jeho kroky míří. Vše je odhalováno mimoděčně, pouze v drobných detailech: ve větách pronesených do telefonu, reakcích na setkání s okolními figurami, nebo napjatými a postupně zoufalejšími rysy tváře nezaměstnaného, silně zadluženého muže, jehož čeká – jak se v samém závěru dovídáme – soudní zabavení bytu.

Smutný pach masa je aktuálním, poměrně šokujícím svědectvím o krizi španělského finančního systému a dopadu krachujících bankovních domů na konkrétní lidské osudy. Nic přitom nedává – příznačně k podmínkám – zadarmo a pro publikum znamená specifický test pozornosti a ochoty přistoupit na formální metodu, připomínající v mnohém optiku počítačových her. Vzniklé několikaminutové, nepřerušované sekvence „prodlev“ (dlouhé jízdy autobusem, taxíkem, nebo opakované čekání) jsou však ve zvoleném konceptu plně funkční: do popředí se dostává například zvuk rozhlasového vysílání, v němž zachycený politický projev působí jako splývající ruchový element, neboť konkrétnost populistických formulací tu nehraje roli (což režisér naznačuje tím, že text v titulcích nepřekládá). Závěrečná pointa bezvýchodně temného filmu působí přitom v Alfredově pozici jako nečekaný, razantní manifest oběti, jíž opouštíme v posledním možném momentu – při škrtnutí sirkou…

fn4

Ať už Rozasův film vnímáme jako kritické, politicky nasměrované gesto, nebo jako originální formální experiment, spolu s minimalistickou esejí Philipa Martina je stvrzením toho, že i ve Fóru nezávislých lze nalézt jedny z nejvýlučnějších zážitků na festivalu. Sekci jistě stojí zato věnovat pozornost i v příštích sezónách.

Matěj Nytra

Napsat komentář

Můžete užít tyto tagy:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>