Historie temná jako White Pride, vdova po kapitánovi lodní společnosti dunajských parníků[1], představa o povýšenosti místních obyvatel či parodie na chtivé bavorské oblečky. Existuje spousta důvodů, proč nenávidět Německo. Německo samo se však s jakýmkoli stigmatem dokáže vyrovnat s hrdostí sobě vlastní a to zcela jednoduše: přijetím.

Minulost přichází nečekaně, v páchnoucích otrhaných šatech a bez zubů, přináší s sebou však kořeny, které v sobě nikdy nemůžete zapřít. Nezavřete před nimi dveře, neutečete, vkradou se přímo do vašeho domu a budou se hlásit o právo náležitého uvítání. V pramenném příběhu Oskara Roehlera má jméno. Erich. Erich Freytag. A ne náhodou připomíná skutečného Oskarova dědečka. Nejnovější Roehlerův film Quellen des Lebens (Prameny života) sází na komplexní vypořádání se s osobní minulostí. Předlohu čerpá z autobiografického románu Herkunft (Původ), který režisér vydal roku 2011. Řada námětů se objevila již v jeho předchozích filmech, nikdy však nedosáhla takové ucelené podoby jako nyní. Příběh tedy začíná výše zmíněným návratem dědečka Ericha z druhé světové války. Třebaže přijetí ženy, kterou miloval dříve než SS, není dvakrát vstřícné, nakonec se mu podaří vydobýt si zpět své manželské a otcovské místo. Zároveň se také za pomoci nejstaršího syna postaví i na nohy pracovní a otevře továrnu na výrobu kýčem proslulých zahradních trpaslíků. Postupně začíná nalézat v očích okolí důstojný obraz sebe sama. Po celou dobu si s sebou nese hrdost, která nikdy nemůže být poražena pocitem viny nebo potřebou ospravedlňovat se za válečné prohřešky. (Se stejným přístupem je jeho osud ve filmu podáván, bez odsouzení.) A v tomto oddaném vnitřním řádu vychovává také své děti. Ty však proti tíze „černého slunce“ bojují svým vlastním způsobem. Ztracená generace přelomu čtyřicátých a padesátých let dospívá, obdobně jako každá mladá vlna rostoucí na podhoubí těžkých let, v touze po vlastní svobodě. Zmítána vnitřní rozervaností. Nevěří na třídní rozdíly, nenese si ve svém morálním kodexu dostatek zodpovědnosti, hýří a sní. A právě v takové generaci dospívá do nechtěné otcovské role Klaus Freytag. Snílek, knihomol a možná tak trochu spisovatel, jak jen to klišé tohoto (ne)povolání dovoluje, se zamiluje do krásné nezletilé Gisely, dcery buržoazních „papínků“, kteří syna „skřítko-továrníka“ do rodiny rozhodně přijmout nechtějí. Ani Gisela však nesplňuje očekávané výsledky jejich výchovného snažení. Je taktéž snivou milovnicí literatury a co hůř pro Klausovu ješitnost, velmi nadanou tvůrkyní. Schematická vztahová rovina přináší jediný výsledek: syn. Nezralé rodičovství sebou nese neschopnost nabídnout dítěti očekávající zázemí, výchovu a péči. A tak pro svět pomalu vyrůstá mlékem ze sklenice „odkojený“ Robert Freytag alias Oskar Roehler. Zhýralý život rodičů je doplněn jejich následným rozchodem. Robert žije u svého otce v Berlíně, který mění jednu milenku za druhou, a tak chlapec hledá záchranu ve střídavé péči obou babiček. Venkov je pro něj vysvobozením. Právě tady potkává svou životní lásku a prochází něžnými peripetiemi dospívání, a to ve velmi obdobné podobě, jako tomu bylo u bratra-vědce v jednom z Roehlerových předchozích filmů Elementární částice. Návštěva matky po letech odcizení jej upevní v její nedostupné vzdálenosti zahalené dýmem. Je na čase postavit se pevně na své nohy a kouknout se za nově se rozprostírající horizont. Se silně patetickým nádechem a emočním vypětím dál k pramenům.

Tří generační příběh se odehrává v pomyslném narativním předním plánu. Provází jej řada vztahových klišé, přehnaných shod okolností, záměrná kýčovitost některých konání, ale i samotné atmosféry snímku. Ten na první pohled překvapí sytými barvami a přehnanou blyštivostí. Po celou dobu se jak v narativní, tak ve stylové rovině pohybuje na hranici teatrální ješitnosti a upřímného pojímání sebe sama. Kýčovitým, sentimentálním a patetickým tónům jakoby se Roehler přímo oddával. V jeho pojetí však upozorňují na základní životní instance. A to vždy zpola ironicky a zpola vážně. O čemž vypovídá už samotný, do jisté míry také patetický, název snímku – Prameny života. Jakoby se i zde, obdobně jako například v jednom z předchozích filmů Elementární částice, autor snažil na malé ploše osobního příběhu naleznout obecně platný smysl. Života, existence, bytí. I zde se objevují obnažená emoční jádra, která se nedají dále štěpit, či znovunalézání stěžejních principů skrze mentální výpravy do minulosti vyvolané konkrétní současnou situací. V centru tohoto uzavřeného pohybu zpět ve své odhalené podobě stojí především lidskost. Projevuje se v jednoduchosti venkovského života, ve vzpomínkách na první lásku, ošemetném dotýkání se všem tak úsměvně blízké tématiky panenství, ve věčném hledání blízkosti v nejužším kruhu rodiny a následných útěcích k prarodičům po nezdařených pokusech ji nalézt. Nejzákladnější formy odcizení jsou dávány za vinu penězům, ješitnosti, neschopnosti komunikace, výchově, ale i zhýralému světu uměleckého velkoměsta. Vyhrávají hodnoty, které by vám upekly vaše vlastní babičky. (Možná právě proto, že ty měly na život režiséra ten nejpodstatnější vliv.) A najednou máte pocit, že právě v takových hodnotných je ta nejzákladnější esence. Veškeré hledání smyslu se navrací ke schematické jednoduchosti. A tam někde je nejspíš zakořeněná láska. Láska jako nepatrný dotek dvou ramen.

Na pozadí tohoto existenciálního eposu lze sledovat proměny německé historie od konce čtyřicátých do počátku sedmdesátých let. Válka je u konce, Německo hledá opět pevnou půdu pod nohama, Berlínská zeď brání (nejen) dětským útěkům, do módy a životního přístupu se začíná vkrádat hippie scéna, politické šarvátky vedou k hádkám mezi nejbližšími. Je to tour, která vás provede rozkládající se městskou scénou, ale i idylickým venkovem. Až k pramenům. Přesvědčí vás, že před minulostí neutečete, ale s jejím přijetím na ní můžete stavět, ať už je jakákoli. Možná vás tento snímek v nestřežené chvíli dovede k hluboko uloženým slzám. Nebo jen touze po nich. Zprvu se vám třeba bude hnusit veškeré klišé, intenzivně barevné jako celkový vizuálně podivně „předimenzovaný“ nádech filmu, až pochopíte, že obsah je formou, forma je obsahem a právě jste dostali naservírovaný tříhodinový extrakt ryzí upřímnosti. Víc než jen hodnotný film. Komplexní prožitek, který vám nakonec nedovolí jakýkoliv odstup, naopak, vymáchá vás ve vlastním emočním láku plném všeho, co jste si kdy nechtěli připustit. Oskar bere do ruky bubínek, jekotem tříští okenní tabulky a vypráví. Je třeba brát to osobně.

Štěpánka Ištvánková