Home » Doporučujeme

Hra na život se započíná smrtí: Alpy

30 Prosinec 2012 Komentáře: 1

Pravděpodobně mezinárodně nejuznávanější z „mladých řeckých“ režisérů je Yorgos Lanthimos, jenž po úspěchu svého druhého (KynodontasŠpičák) a třetího filmu (AlpeisAlpy) již pomalu ale jistě míří k produkčnímu zajištění své další tvorby za hranicemi Řecka, které momentálně nemá prostředky na podporu (jakkoliv vysoce ceněné) umělecké tvorby.

Pokud se tak opravdu stane a Lanthimos své příští filmy natočí například v Londýně, kde v současnosti často pobývá, bude to přiléhavé vypointování jeho dosavadní filmové tvorby. Jak Špičák, tak Alpy jsou příběhy o rodinách či malých uzavřených společenstvích a o snaze tato společenství buď opustit, nebo naopak zůstat jejich součástí. Ve Špičáku izoluje despotický otec svou rodinu v domě obehnaném zdmi, Alpy naopak pojednávají o mladé ženě, která byla po porušení pravidel vyloučena z neobvyklé komunity lidí, a ona se marně snaží dostat zpět. Zatímco hrdinové Špičáku směřují ve svých touhách směrem ven, hrdinka Alp činí pravý opak. Mladá zdravotní sestra v jedné řecké nemocnici má neobvyklý „vedlejšák“. Spolu s dalšími třemi spolupracovníky je členkou organizace, nazvané podle „nenahraditelných evropských velehor“. O zdolávání horských masívů však v tomto filmu opravdu nejde. Členové Alp totiž nabízejí lidem, kterým zemřel někdo blízký, že za peníze budou několik týdnů hrát role jejich zesnulých příbuzných, aby jim tak pomohli překonat bolestivou osobní ztrátu.

Tvůrci naštěstí na výhybce mezi absurdním a černým humorem zvolili první možnost. Nevznikla proto černohumorná „řachanda“, k níž by originální zápletka mohla snadno směřovat. Důraz na absurdnost a jeho civilní, až lakonické filmové zpracování dodává výpovědi filmu mnohem větší údernost a sílu. Absurdita příběhu nespočívá pouze v jeho výchozím nápadu. Děje se tak především díky tomu, že tvůrci nenechali své hrdiny řešit neobvyklost jejich nekonvenční služby a oslovení zákazníci nejsou – ani ve výjimečných případech – nikterak zaskočeni prapodivnou nabídkou, která jim má pomoci překonat žal. Vše se tváří zdánlivě normálně, ačkoliv to dlouho nedává žádného smyslu, aby to ve výsledku bylo zcela a jednoznačně smysluplné a srozumitelné. Přesně v duchu pravidel absurdní poetiky. Ta má navíc historicky velmi blízko k existencialismu, což opět Alpy prokazují v esenciální podobě. Nejenže je byznys alpského uskupení svázán pupeční šňůrou s existencí a neexistencí jiných lidí (zdravotní sestra a sanitář dohazují svému spolku potenciální zákazníky díky svému zaměstnání v nemocnici). Ale především se postupně odhaluje hlavní téma filmu, kterým je neustálé lidské „hraní rolí“ v životě či přímo „hra na život“. Přičemž obé výrazně kontrastuje s neschopností „herců“ opravdu žít život vlastní a skutečný.

Role, jejich určení, pozice rozdaných rolí a postav v rámci fungujících struktur, toť jeden z opakujících se a zároveň stěžejních motivů Lanthimosových filmů. Stačí vzpomenout jeho celovečerní hraný debut Kinetta, v němž trojice přátel sehrává a natáčí rekonstrukce vražd. Alpy svým způsobem tematicky na Kinettu volně navazují. V obou případech je hlavní hrdinka členkou neobvyklé „zájmové skupiny“, která se baví či přímo živí hraním rolí nedávno zemřelých. A v obou případech tento koníček vytváří zajímavou paralelu s neschopností hrdinky žít vlastní život. 1)

Téma by v jakémkoliv jiném zpracování nejspíše mohlo vyznít už jako krapet obehrané klišé. Absurdní forma mu však pomáhá toto úskalí překonat. Zásluhu na tom mají především autoři scénáře – režisér Lanthimos a scenárista Filippou. Druhý jmenovaný muž je jednou z dalších klíčových osob aktuálního vzedmutí mladého řeckého filmu. Je podepsán nejen pod Alpami a Špičákem, ale rovněž pod dalším osobitým a – dá-li se to měřit – ještě o třídu absurdnějším – filmem: L režiséra Babise Makridise, který byl uveden v rámci posledního karlovarského festivalu.

Právě originální a promyšlený scénář je základním pilířem úspěchu Alp. Ačkoliv navenek absurdní komedie umožňuje leccos, ve scénáři Alp není ani vteřina nahodilosti. Scenáristé svůj příběh vystavěli s pečlivostí těch nejlepších absurdních dramatiků. Nejprve diváky uvrhnou ve zmatek, postupně jim začnou poodkrývat vodítka k řešení, rozkryté dílčí motivy se pomalu ale jistě spojují v celky. Zdánlivě bláznivá, nesmyslná „cochcárna“, jak se může film jevit v úvodu, vykrystalizuje v ucelený, vybroušený a především smysluplný tvar. Filippou s Lanthimosem jsou důkladní jak v práci s celkovým tématem, tak i v těch nejmenších scenáristických detailech. Pracují s vypointovaným orámováním příběhu (mladá gymnastka toužící po jiném hudebním doprovodu se nakonec dočká). Těží z gradujících opakovaných leitmotivů (absurdní vyjmenovávání oblíbených zahraničních herců). Ze všech čechovovských pušek, visících na zdi, se opravdu nakonec vystřelí (výhrůžka zmlácením gymnastickou kuželkou se vskutku posléze naplní).

Kvalitní scénář byl navíc podpořen vyzrálým režijním zpracováním. Lanthimos podtrhuje absurdnost tématu jak hereckým vedením, tak prací kamery. Lakonické, nezaujaté herectví jde ruku v ruce se statičností a neangažovaností kamery. Vše působí (díky režii a kameře) jako dokumentární záznam skutečnosti a zároveň (díky herectví a scénáři) jako vysoce stylizovaná záležitost. Už to samotné spojení nespojitelného působí jako z absurdního filmu…

Lanthimos režijně neexhibuje, naopak si vyhrál se střihem a s možnostmi divákova častého nasměrování do slepé uličky. Po výhrůžce rozbitím hlavy kuželkou zařazuje detail na rozbitou hlavu. Po chvíli se ovšem ukáže, že se jedná o hlavu někoho úplně jiného. Podobně Lanthimos (a Filippou) lákají diváky špatným směrem při svlékání gymnastického trenéra a v řadě dalších míst. V detailech záměrně matoucí (ale nakonec zcela pochopitelná) práce s montáží jenom podtrhuje absurdní poetiku filmu o hře na život, která se vždy započíná smrtí.

Není mnoho filmů, které bych si troufl označit za v r c h o l n á díla uplynulého roku. Alpy si však o toto „vysokohorské“ kvalitativní označení říkají zdaleka nejen svým jménem.

Vít Peřina

Alpy (Alpeis, Řecko 2001)

Režie: Yorgos Lanthimos

Scénář: Yorgos Lanthimos, Efthymis Filippou

Kamera: Christos Voudouris

Střih: Yorgos Mavropsaridis

Hrají: Aris Servetalis, Johnny Vekris, Ariane Labed, Aggeliki Papoulia ad.

93 min.

 

Poznámky:

1) Navíc scenáristé Lanthimos a Filippou rafinovaně pracují v rámci motivu hry a herních rolích s dalšími úzce souvisejícími submotivy. Nelze nepostřehnout opakované akcentování dělení rolí z hlediska mužského a ženského principu či z principu nadřízenosti a podřízenosti. Režisér v Kinettě či despotický otec ve Špičáku a jejich podřízené ženské protějšky, to vše nacházíme neomylně i v Alpách.

One Comment »

  • Gabby said:

    That’s a knowing answer to a diuifcflt question

Napsat komentář

Můžete užít tyto tagy:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>