Kvalitní scénář byl navíc podpořen vyzrálým režijním zpracováním. Lanthimos podtrhuje absurdnost tématu jak hereckým vedením, tak prací kamery.

Zatímco Chlapec… staví na dokumentárním stylu, naturalismu a symbolismu, jiný – opět kontroverzně přijatý – film, který nelze do šuplíků „krizových“ filmů nezařadit, pracuje naopak se stylizací a metaforou. Je jím Cosmopolis Davida Cronenberga.

Asuman Suner ve své knize New Turkish Cinema spojuje počátek nové vlny tureckého uměleckého filmu se vznikem filmu Tabutta Rövaşata (Derviş Zaim, 1996). Tento nekonvenční příběh o istanbulském bezdomovci byl natočen s minimálním rozpočtem v amatérských podmínkách, přesto však inovativními filmařskými prostředky. Podobná charakteristika platí i pro několik dalších filmů z následujících let: Kasaba (Ceylan, 1997), Masumiyet (Demirkubuz, 1997), Güneşe Yolculuk (Ustaoģlu, 1999). Snímky i přes kritický ohlas v zahraničí upoutaly pramalou pozornost tureckého publika. To zbystřilo až poté, kdy v roce 2002 Zeki Demirkubuz uvedl hned dva své filmy v sekci Un certain regard na festivalu v Cannes a o rok později tamtéž Nuri Bilge Ceylan dokonce získal Velkou cenu poroty za film Uzak. Další festivalová ocenění tureckých filmařů přibývala geometrickou řadou. Turecká nová vlna se rozjela na plné obrátky. Z dlouhé řady jmen pozoruhodných tvůrců, kteří se v průběhu posledních patnácti let stali mezinárodně respektovanými filmaři (Uluçay, Zaim, Ipekçi, Ataman, Erdem, Kaplanoģlu, Yücel, Ustaoglu, Demirkubuz) však vyčnívá jméno jednoho režiséra: Nuri Bilge Ceylan.
Jeho filmy bývají na jedné straně dávány do kontextu s díly Tarkovského, Antonioniho, Čechova či Dostojevského, na straně druhé je jim připisována charakteristika vysoce osobních a intimních autorských filmů, plných autobiografických aluzí ze života Ceylanovy rodiny.
Nejnovější – v pořadí již čtyřiapadesáté – číslo Fantomu přináší analýzy všech sedmi dosavadních Ceylanových filmů, eseje o širším kontextu jeho tvorby či překlady rozhovorů se samotným režisérem.

Krajina se topí v hluboké tmě, kterou se z velké dálky prokousávají kupředu světla několika jedoucích vozů. Tímto do tmy ponořeným velkým celkem začíná film Tenkrát v Anatolii.

Osamění, život a smrt a především tenká hranice mezi nimi jsou tématy jednoho z vrcholů letošního festivalu, filmu Puškvorec Andrzeje Wajdy.