Home » Doporučujeme

Krizové zpravodajství z Varů

29 Září 2012 Komentáře: 1

Příjezd členů redakce Fantomu do Karlových Varů neproběhl úplně optimálně. Rezervovaný pokoj byl totiž administrativní chybou přidělen skupině kulturistů. Ti se – jak známo – zaměřují spíše na kulturu těla, než kulturu ducha – a s pobledlou skupinkou vyzáblých cinefilů proto neměli pražádný soucit. Naštěstí se vše přeci jen podařilo vyřešit a volný pokoj pro nás se po chvíli zázračně objevil. My tak nemuseli trávit první noc improvizovaně buď pod širým nebem v parku (navíc v hrůze, že se nám do zad zničehonic opře čerstvě vyvřevší osmdesátistupňová minerálka), anebo – a to mnohem pravděpodobněji – v nějakém vybraném nonstop podniku. Hned na úvod – happyend.

I když, po pravdě… nakonec jsme v jednom vybraném nonstop podniku tu první letošní varskou noc stejně strávili téměř celou, takže ono to vlastně vyšlo nastejno. Ale strávili jsme ji tam dobrovolně a s pocitem bezpečí v podobě čekajícího hotelového pokoje, v němž nebylo ani stopy po kulturistech. Homeless night se nekonala.

Ovšem celá příhoda mě zpětně přivedla k jedné úvaze. Od propuknutí druhé – evropské – vlny světové ekonomické krize v roce 2009, uplynuly letos tři roky. A to je přibližně doba, kterou kvalitní filmař průměrně potřebuje k realizaci celovečerního hraného filmu (od vzniku scénáře po slavnostní premiéru). Proto jsem byl na karlovarském festivalu zvědav na to, zda se v nejnovější světové filmové produkci již vytvořil zřetelný, nepřehlédnutelný proud filmů (anebo dokonce jejich vlna, abychom se drželi hydro-filmové terminologie), které nejpalčivější aktuální globální problém nějak reflektují.

Bez okolků odpovím na otázku, k níž jsem se po půl straně propracoval: vlna se nekonala. Ale řekněme vlnka, ta po karlovarské hladině proběhla. Vlnka filmů, které různou mírou, formou i obsahem reflektují současnou dobu, jež je kvůli ekonomické i společenské krizi tak trochu vymknutá z kloubů.

                              

Tou nejnepřehlédnutelnější karlovarskou ukázkou „krizové vlny“ byl bezesporu řecký snímek uváděný v hlavní soutěži festivalu, Chlapec pojídající ptačí zob. Jelikož se filmu budeme věnovat i v příštím čísle Fantomu, tak pouze krátce: Režisér Ektoras Lygizos natočil až naturalisticky intimní sondu do života řeckého mladíka, který se postupně ocitá bez práce, peněz, jídla a nakonec i bez střechy nad hlavou. I přes to se neustále urputně snaží nejen přežít, ale především zachovat si v průběhu tohoto boje vlastní důstojnost.

Film vyvolal velmi rozporuplné reakce, od těch nadšených po zcela odsuzující. Negativní ohlasy na filmových fórech však takřka unisono omílají nevoli, kterou v nich vyvolala jedna vyhrocená intimní scéna, v níž dojde na masturbaci a následné zoufalé spolykání semene z ruky. Nechápu sice, jak tento moment mohl někoho při premiérovém uvedení šokovat, když název filmu inkriminovanou scénu doslova a do písmene prozradil předem. Ale bez ironie – kdyby tato scéna ve filmu nebyla, nejspíš by to samé publikum ve webových diskuzích nyní film přirovnávalo k slavné Rosettě bratří Dardennů. Dokumentární styl, práce kamery (která jednotlivé kroky mladíka sleduje v neustálém závěsu), vyhrocená sociální tématika, charakter hlavního hrdiny, to vše zmíněný – v Cannes oceněný – film může evokovat a já osobně je oba stavím na podobnou úroveň. Protože jaký jiný film si může dovolit tuto vyhrocenou (tedy pro někoho šokující, pro jiného falešnou) formu až nepříjemně slídivého pohledu do intimního života jednoho mladého chlapce, který nemá co jíst, než řecký film o chlapci z Atén v době ekonomické krize?

Zatímco Chlapec… staví na dokumentárním stylu, naturalismu a symbolismu, jiný – opět kontroverzně přijatý – film, který nelze do šuplíků „krizových“ filmů nezařadit, pracuje naopak se stylizací a metaforou. Je jím Cosmopolis Davida Cronenberga. Jeho adaptace stejnojmenné novely Dona DeLilla (která se stala kultem až zpětně, díky tomu, že se v ní nastíněné vize postupně prokazatelně naplňují) je dalším filmovým majstrštykem, jejž jsem měl ve Varech možnost zhlédnout. Divácky nelehký snímek zachycuje jeden blízko-budoucí den v životě mladé hvězdy Wall Streetu, Erica Packera (Robert Pattinson), který cestuje svou hypermoderní limuzínou napříč městem. Jede k holiči. Ve svém voze cestou přijímá návštěvy, od svých zaměstnanců, přes milenky, až po doktora. V průběhu jízdy sebejistý miliardář přichází díky propadu měny o veškerý majetek a zároveň se poklidné město za okny auta postupně proměňuje v běsnící kotel rozvášněných demonstrantů.

                        

Stylizované herectví, experimentální práce s kamerou i zvukem (většina scén se odehraje uvnitř podlouhlé limuzíny, hluk zuřícího davu není skrze zvukotěsná okna vozu slyšet), futuristická výprava (limuzína umožňuje svým vybavením opravdu leccos), neosobní jazyk komplikovaných dialogů, které hlavní hrdina vede během jízdy… to vše vede k navození pocitu chladu a odcizení. O to větší účinek má závěrečná kontrastně pojatá scéna, v níž se Packer ocitá poprvé mimo svůj – nejspíš již zhroucený – burzovní svět, vměstnaný do útrob limuzíny, a on musí náhle čelit velmi hmatatelné (a naštvané) realitě.

Cronenberg natočil svůj náhled na nové milénium typicky podvratným způsobem. O významu jednoho vyřčeného slova referuje skrze záplavu promluv. Hektický rozpad celého světa zachycuje statickými, odhlučněnými interiérovými záběry. Za pomocí absurdního humoru vypráví o velmi vážných věcech. Datuje svůj film do budoucnosti, ale přitom popisuje nepříjemně prokazatelnou současnost.

Měli jsme tu tedy film o tom, jak ekonomická krize dopadla na člověka (Chlapec pojídající ptačí zob), a také snímek o vlivu jediného člověka na ekonomické procesy a jejich propojení s chováním celé společnosti (Cosmopolis). Tím se od krize ekonomické postupně dostáváme k té společenské, která jde s tou první vždy ruku v ruce. A s oběma chodívají vždy v závěsu i dopady na přírodu a kulturu. I tuto skutečnost potvrdil můj malý krizový průzkum ve Varech. Divoká stvoření jižních krajin debutujícího Benha Zeitlina jsou křehkým, ale emociálně velice působivým filmem, který si všímá kolapsu ve vztahu člověka a přírody. Na příběhu ze života domorodé komunity z předměstí New Orleans, jež bylo zaplaveno povodní po ničivém hurikánu, demonstruje Zeitlin své přesvědčení o vlivu těch nejmenších součástek našeho světa na chod celého vesmíru.

Zeitlin naštěstí neakcentuje ekologickou notu poslání svého filmu, který je všechno možný, jen ne popisný či agitující. Naopak. Kombinuje prvky magického realismu, mytického vyprávění a dětské fantazijní optiky vnímání na straně jedné s prací dokumentárně působící ruční kamery, přirozeným herectvím neherců a vědomím konkrétních historických souvislostí ohledně řádění hurikánu Katrina na straně druhé.

Opakovaným surreálným záběrem obrovských praturů, kteří rozmrzli kdesi v antarktickém ledu a nyní se rozzuřeně valí ztrestat ty, kdo narušili jejich věčný klid, se Zeitlinovi krásně podařilo postihnout právě onu citlivou vazbu mezi věčností a současností, mezi minulostí a budoucností. Mimochodem, o něco podobného se snažil Terrence Malick ve Stromu života vloženými dinosauřími pasážemi z prapočátku dějin. Bohužel – a nerad to píšu – právě tyto scény dle mého názoru Malickovu filmu velmi ublížily. Svou nepřirozeností v kontextu celého filmu působily ve výsledku nevěrohodně a především extrémně popisně. Naopak podobně laděné vsuvky s blížícím se stádem praturů do Divokých stvoření zapadají naprosto bezchybně. Ladí totiž do struktury mytického narativu filmu, užité dětské optiky vyprávění i divošského charakteru života zobrazené domorodé komunity.

                    

Po krizových informacích ze světa, ekonomiky a ekologie musí jako v každém zpravodajství na závěr dostat prostor i kultura a společnost. Íránský filmový světoběžník Amir Naderi ve Varech osobně uvedl svou velmi nekonvenční zpověď z lásky k filmu a zároveň ze zmaru, který cítí nad současným postavením umělecké kinematografie v očích běžného publika. Film Střih je svým způsobem mnohem vyhrocenější výpovědí, než výše zmíněný „skandální“ Chlapec…. Naderi zasadil děj svého filmu do Japonska, jehož artovou kinematografii – dle svých slov – ctí nade všechny. Vypráví o mladém zaníceném cinefilovi a režisérovi, jenž místní mafii dluží peníze, které si půjčil na svůj první (neúspěšný) film. Aby sumu v dané lhůtě splatil, nechává se od mafiánů dobrovolně surově mlátit. Přežít ony příšerné nakládačky mu pomáhají pouze myšlenky na milované klasické filmy a na svou další budoucí tvorbu.

Střih zajisté není veledílo, které by mělo vstoupit do Zlatého fondu světového filmu (o kterém je ve filmu tolikrát řeč), nicméně Naderiho nekonvenční snímek rozhodně obohatil subžánr „filmu ve filmu“. Svým propojením tradičního japonského žánrového filmu z prostředí japonské mafie s ryze autentickou a naléhavou osobní zpovědí z lásky k filmu navíc režisér vytvořil unikátní žánrový hybrid, který má šanci stát se kultovním. Z filmu rovněž zřetelně sálá velmi aktuální pocit zmaru z celkového vývoje společnosti, pro kterou jsou termíny jako „hodnoty“, „kvalita“, „znalost a vědomost“ již takřka neznámými archaismy. Slovy Naderiho – kvalitní umělecký film nenatočí režisér, který v životě neviděl někdejší počiny svých ceněných předchůdců.

Naštěstí v Karlových Varech se filmy takových tvůrců vyskytují jen zřídka, díky čemuž se i na filmy s neveselou tématikou období ekonomické a společenské krize dá koukat tak nějak s radostí.

Vít Peřina

 

Chlapec pojídající ptačí zob

(To agori troi to fagito tou pouliou; Řecko 2012)

Režie: Ektoras Lygizos

 

Cosmopolis

(Cosmopolis; Kanada, Francie, Portugalsko, Itálie, 2012)

Režie: David Cronenberg

 

Divoká stvoření jižních krajin

(Beasts of the Southern Wild; USA 2012)

Režie: Benh Zeitlin

 

Střih

(Cut; Japonsko, Francie, USA, Jižní Korea 2011)

Režie: Amir Naderi

One Comment »

  • Ksenia said:

    „Ale bez ironie – kdyby tato scéna ve filmu nebyla, nejspíš by to samé publikum ve webových diskuzích nyní film přirovnávalo k slavné Rosettě bratří Dardennů.“ – promiň, kolego, nemůžu se s Tebou tady vůbec souhlasit, film je filmem v celku, a nemůžeme říkat co by bylo, kdyby nebyla tahle či jiná scéna. Třeba kdyby tam nebyla nepřípadal by vám, co ten film chvalíte, že až tak vyníká mezi ostatními filmůy v soutěžní sekci. Pokud jsem to správně pochopila, nejvíc kladete právě důraz na naturalistické intimní zobrazení života řeckého mladíka, že jo? Takže je zcela logické, že bez této scény „nám“ by se film možná i líbil, ale „vám“ možná pak ne…

Napsat komentář

Můžete užít tyto tagy:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>