Home » Doporučujeme, současný film / contemporary cinema

Tenkrát v Anatolii

26 Červen 2012 Bez komentářů

Krajina se topí v hluboké tmě, kterou se z velké dálky prokousávají kupředu světla několika jedoucích vozů. Tímto do tmy ponořeným velkým celkem začíná film Tenkrát v Anatolii, aby nakonec skončil dlouhým nehybným detailem na otevřené okno, z něhož do slunečného dne hledí jedna z hlavních postav příběhu. Ze tmy do světla, z otevřené krajiny do malé místnosti, z velkého celku na detail. To vše by mohlo značit, že ve filmu, který zdánlivě pojednává o vyšetřování vraždy, dojde v závěru k rozuzlení. Dojde se ke světlu. Zaostří se na detail.

Tenkrát v Anatolii je dosud poslední film Nuriho B. Ceylana. Poté, co natočil čtyři velmi autobiograficky laděné snímky (Městečko, Májová oblaka, Vzdálený, Klima) přišla nevyhnutelně chvíle, kdy témata spojená s jeho vlastním konkrétním životem či životem nejbližších členů rodiny jednou pro vždy vyčerpá a on se bude muset poohlédnout po příbězích „těch druhých“. Učinil tak nejprve ve snímku Tři opice a následně v Tenkrát v Anatolii.

Děj filmu je poměrně prostý a zápletka nikterak členitá. Skupina vyšetřovatelů, v čele s prokurátorem, šéfem místní policie a lékařem objíždí v průběhu jedné noci vyprahlé anatolské kopce a hledá místo, kde je možná zakopána oběť vraždy. Dvojice pravděpodobných pachatelů si marně snaží vzpomenout, kde mrtvolu zakopali, neboť vraždili opilí. Skupina putuje z místa na místo a mezitím v autech i v průběhu mnoha zastávek vedou všichni účastníci výjezdu dlouhé hovory o všem možném.

V pomalu plynoucím tempu Ceylan postupně mistrně vykresluje charaktery tří hlavních postav, jejichž rozlišení jakoby si zapůjčil z filmů svého vzoru Andreje Tarkovského Solaris či Stalker: poněkud nervní, chvílemi možná krapet přízemní, ale každopádně obyčejně lidský šéf policie Neci (Yılmaz Erdoğan), přemýšlivý, racionálně uvažující doktor Cemal (Muhammet Uzuner) či životem i zaměstnáním již poněkud unavený prokurátor Nusret, který se naopak při vyšetřování vražd neváhá řídit intuicí (Taner Birsel): „Občas se setkám s takovými úmrtími v téhle práci, že bych měl být spíš astrolog, než prokurátor, abych to pochopil. Ať se na to podíváš odkudkoliv, žádným rozumem, žádnou logikou to nepobereš,“ ulevuje si Nusret v jednom z četných dialogů s doktorem Cemalem. A právě ty budují základ k hlavnímu dramatu celého filmu. Protože o vraždu a zakopanou mrtvolu šlo tenkrát v Anatolii až na posledním místě.

Ceylan si je toho samozřejmě – narozdíl od diváka – dobře vědom od první vteřiny filmu. Zdárně klame tělem v otázce zvoleného žánru, kdy se zprvu tváří, že natočil další z řady „vyšetřovacích filmů“ o marném, často bezvýsledném pátrání, které postupně promění charaktery svých aktérů – jako to dobře známe například z filmů Vzpomínky na vraždu (Joon-ho Bong, 2003) či Zodiac (David Fincher, 2007). Této žánrové linky se Ceylan drží zcela záměrně, neboť tak mistrně udržuje vnitřní napětí celého filmu i při jeho jinak velmi ukolébávajícím rytmu. Ceylan je totiž samozřejmě věrný svému filmařskému rukopisu, vytříbenému již v předchozích filmech: dlouhé, často statické záběry, jejich dokonalá, v Anatolských scenériích místy až dechberoucí kompozice (Ceylan je zároveň velmi ceněný fotograf), promyšlená práce s přirozeným svícením (v případě tohoto z velké části zcela nočního filmu dokázal ze světel zastavených automobilů vykouzlit v rámci mizanscény hotové divy), dlouhé bezeslovné pasáže v kontrastu s všedními hovory ze života, absence dramatické akce.

Po vzoru dalšího ze svých oblíbenců Antona Pavloviče Čechova – kterého ve filmu i několikrát cituje – Ceylan natáčí svou vlastní variaci na lyrické drama, v němž děj neprobíhá ve skutečném životě, nýbrž v citovém životě, jeho hrdinové prožívají vnitřní drama. Toto drama je Ceylanem mistrně ukryto pod několika vrstvami příběhu: na povrchu dominuje příběh vyšetřování vraždy, respektive procedura hledání těla oběti a následná pitva ve městě. Zároveň však do scénáře zapojil dva funkčně kontrastní narativní principy: Na straně jedné nechává policisty či vesničany v dlouhých dialozích probrat všechno možné – od problematiky Evropské unie, přes neveselé aspekty života v zapadlé Anatolii či třeba jen kvalitu jogurtu z buvolího mléka. Na straně druhé čas od času nechá některou ze svých postav prohodit jedno dvě slůvka či ho zapojí do kratičké neverbální akce, která jako červená žárovka naznačí, že něco není v pořádku. Něco je možná jinak, než se na první pohled zdá (například okamžik, v němž bratr hlavního podezřelého po objevu mrtvoly potichu zasténá, že on je přece vrahem, ale nikdo ho neslyší atd.). Tento kontrapunkt slouží Ceylanovi jako dějová maska, zakrývající jedno z hlavních témat filmu. A tím je schopnost zůstat lidský i za velmi nelidských okolností.

Ceylanovo anatolské téma je definitivně a jednoznačně podtrženo poslední scénou, nicméně jeho akcentace sílí nenápadně v průběhu filmu, opět buď ryze filmařskými prostředky či scenáristicky nesmírně zručnými, ale přitom nevtíravými postupy (což je při práci s daným tématem a riziku snadného sklouznutí k banálnosti extrémně důležité): dlouhý rozhovor policistů v autě na téma buvolí jogurt sleduje kamera zepředu, postupně však plynule přejde na detail obličeje zdrceného vězně, sedícího uprostřed mezi policisty. Jeho osud v kontrastu s naprostou nezúčastněností policistů (a naopak) vynikne náhle zřetelně na odiv. Rovněž struktura scénáře, která první třetinu věnuje hlavní pozornost šéfovi policie, druhou prokurátorovi a třetí lékařovi, není náhodná. Samozřejmě tímto Ceylan kopíruje pořadí, v němž dotyčné profese hrají svou roli při vyšetřování. Ale zároveň tak chytře přesouvá pozornost od agresivního policisty, jenž je vězně schopen i zmlátit, přes nezaujatého prokurátora, který hlavně spěchá být co nejdříve pryč, až po zprvu nenápadného lékaře Cemala, jemuž tímto scénář přisuzuje poslední slovo. Poté, co policista nehodlá prokurátorovi dále pomáhat s odhalením motivace vraždy („To už je jeho věc, ať si hledá jehlu v kupce sena sám…“), se i prokurátor těší, až budou všechny papíry vyřízeny a on bude moci odjet („Teď už je to na vás, doktore…“). Zůstává doktor Cemal, aby v případu zaujal vlastní stanovisko k prastaré otázce, kterou s nemenší výpovědní sílou už řešil i další Ceylanův ruský oblíbenec – Dostojevskij. K otázce zločinu a trestu.

Skutečnost, že film zdánlivě řeší jednu konkrétní vraždu a cele se vztahuje jen k několika málo konkrétním postavám, ale přitom se neúprosně zabývá obecně platnými otázkami, Ceylan předznamenává už samotným názvem filmu a jeho zdůvodněním v samotném ději. Ačkoliv se příběh odehrává evidentně v čase aktuálním, nepracuje s flashbacky, retrospektivami, neděje se v minulosti, nepracuje s časovými skoky (naopak se jedná o jakýsi zkrácený hraný záznam průběhu necelých 24 hodin), i přesto se nazývá Tenkrát v Anatolii. Jedna z postav během neobvyklého nočního pátrání říká: „ Jednou tohle budeš vyprávět jako pohádku, řekneš – tenkrát v Anatolii, když jsem sloužil na jednom zapadlém místě, jsme zažili takovou jednu noc…“ A přesně o to Ceylanovi šlo. Navozuje pocit mýtického, univerzálně platného vyprávění, v němž není důležité viditelné, jevící se konkrétno, nýbrž v pozadí skrývané obecné pravdy a zákonitosti. Čas mýtický, v němž hrají roli drobné zázraky (dívka s lampou, která svým zjevením a zjevem přivede vězně k paměti) a který je po právu ovlivňován nespolehlivostí lidské paměti. Vždyť co vlastně o anatolském pátrání víme s jistotou? Nevíme, kdo zabil. Nevíme proč. Nevíme jak. Nevíme, kde ukryl tělo, ani jaký ho stihne trest.

Již svými předchozími filmy Ceylan postupně prokázal, že vedle schopností fotografických, potažmo kameramanských, potažmo filmařských je zároveň výtečným scenáristou vlastní duše, analyzátorem osobních či nejbližších rodinných osudů, jejich brilantním adaptátorem do podoby scénáře. I zde se vyvíjel – od dokumentárně laděného Městečka (včetně reálií a obsazených herců) až po hrané fiktivní příběhy o lidské (své) osamělosti (Vzdálený), respektive krizi (vlastního) citového vztahu (Klima). Ale filmy Tři opice a především Tenkrát v Anatolii se Ceylan etabloval i jako špičkový scenárista a autor, který vychází čistě z fikce či umělého příběhu. A jelikož zároveň film od filmu viditelně nabírají na dokonalosti jeho ryze filmařské řemeslné schopnosti a zároveň se výrazně zlepšují i jeho produkční podmínky, lze se oprávněně těšit, že Tenkrát v Anatolii ještě zdaleka nebyl Ceylanovým vrcholným majstrštykem.

Vít Peřina

Tenkrát v Anatolii (Bir zamanlar Anadolu’da, Turecko – Bosna a Hercegovina, 2011)

režie: Nuri Bilge Ceylan

scénář: Nuri Bilge Ceylan, Ebru Ceylan, Ercan Kesal

kamera: Gökhan Tiryaki

střih: Nuri Bilge Ceylan, Bora Gökşingöl

Hrají: Muhammet Uzuner (doktor Cemal), Yilmaz Erdogan (komisař Naci), Taner Birsel (prokurátor Nusret), Ahmet Mümtaz Taylan (řidič), Firat Tanis (podezřelý), Ercan Kesal (Mukhtar) a další

150 min.

Napsat komentář

Můžete užít tyto tagy:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>