Puškvorec – film mezi životem a smrtí

Puškvorci se daří na okraji řečiště, v rákosinách, na stinných, bahnitých březích rybníků, ve slepých ramenech řek, v příkopech a v tůních. Na jedné straně je mnoho druhů puškvorce s oblibou využíváno k léčivým účelům či pěstováno pro dekorativní účely, na straně druhé jsou některé druhy jedovaté pro zvířata a charakteristické ostrým a nepříjemným zápachem rozkládajících se těl živočichů. Pachem smrti.

Osamění, život a smrt a především tenká hranice mezi nimi jsou tématy jednoho z vrcholů letošního festivalu, filmu Puškvorec Andrzeje Wajdy.

Poněkud stranou mediálního zájmu se ve Varech potřikráte zčeřila malá říčka kdesi v poválečném Polsku, když se do listoví puškvorce na její hladině opřel lehký vítr. Ze břehu jej pozorovala Marta (Krystyna Jandová), zralá žena, která si je vědoma všech svých minulých i budoucích ztrát (poté, co ve válce přišla o své dva syny jí už zbývá pouze pomalé stárnutí) kromě jediné: umírá na rakovinu. Tento fakt jí její permanentě zaměstnaný manžel – lékař – úzkostlivě tají. Marta tráví své dny procházkami po břehu řeky, kde se sbližuje s prostým mladíkem Boguśem. Vztah s ním jí nahrazuje ztracené syny, nepřítomného muže i umožňuje zapomenout na ubíhající roky. Prchavé okamžiky štěstí jsou však v životě vždy vykupovány i trvalými prožitky opačného rázu. Tak jako puškvorec – nad vodou krásný a uklidňující – sahá pod hladinou svými kořeny až do smrdutě hnilobného bahna.

Mohl vzniknout malý komorní příběh podle povídky Jaroslawa Iwaszkiewicze Tatarak, kdyby… Kdyby tragické okolnosti a genius Andrzeje Wajdy nechtěly jinak.

Do natáčení Puškvorce totiž zasáhla smrt – představitelka hlavní role, Krystyna Jandová, zjistila, že její muž, kameraman Edward Kłosińsky, umírá na rakovinu. Okamžitě přerušila práci na Puškvorci a k natáčení se vrátila až po smrti svého muže. Andrzej Wajda ji požádal, aby mohl její osobní zpověď o posledních chvílích života svého muže zapojit do filmu Puškvorec.

Tímto propojením získává film na obrovské síle a stává se obtížně definovatelnou esejí o smrti a její přílišné blízkosti životu. Wajda vše umocňuje i zařazením třetí roviny, která předchozí dvě propojuje: filmem ve filmu. Již v samotném počátku snímku vidíme režiséra, kterak v jedné z dekorací předčítá herečce Jandové ze scénáře. Ta, coby postava, pak v závěru filmu přeruší dramatickou scénu v řece a vybíhá na opačný břeh, než čeká filmový štáb. Z vody se vynořují kameramani, asistenti rychle nasedají do aut, aby jí jeli v počínajícím dešti hledat. Jandová v záplavě emocí, které pochopitelně způsobuje hraní o smrti bližního krátce po smrti svého muže – utíká pryč. Kamera je však neustále s ní, vše je inscenované, dokumentární realita (životní příběh Jandové) se stává fikcí, splývá s ní (s filmem Puškvorec) a vytváří fungující celek. Ačkoliv jsou všechny tři roviny snímány odlišným způsobem (statický obraz zpovědi; pomalé, výtvarně působivé plynutí děje v hlavním příběhu; nervní, dokumentaristický vstup filmu o filmu ve stěžejní scéně), existuje zde mnoho inscenačních propojení. Například obdobně jako lékař věděl o nemoci své ženy dřív, než ona sama, i Krystyna Jandová znala výsledky testů svého muže první. Scénograficko-významové propojení pak zajišťuje motiv opuštěných pokojů, do nichž nikdo cizí nesmí. V jednom pokoji Marta udržuje vzpomínky na své zemřelé děti, v jiném – hopperovsky setmělém a opuštěném – vzpomíná Krystyna Jandová na svého muže.

Podobně jako puškvorec v sobě kloubí život a smrt, i jedinečnost filmu Puškvorec byla vykoupena bolestivou ztrátou.

Vít Peřina

Puškvorec

(Tatarak, Polsko 2008, 83 minut)

Režie: Andrzej Wajda

Scénář: Andrzej Wajda a Krystyna Janda podle povídky Jaroslawa Iwaszkiewicze

Kamera: Pawel Edelman

Hudba: Pawel Mykietyn

Střih: Milenia Fiedler

Hrají: Krystyna Janda, Pawel Szajda, Jadwiga Jankowska-Cieślak a další