Nuri Bilge Ceylan pokračuje ve filmu Vzdálený z roku 2002 ve stylu, jejž nastolil v předchozích dvou filmech „venkovské trilogie“, jinak také „trilogie hledání“. Komorní, téměř minimalistický příběh o dvou mužích, kteří se potýkají s duševní prázdnotou, plyne v pomalém, kontemplativním tempu.

Vyprávění Klimatu je rozděleno do tří částí, z nichž se každá vyznačuje jiným prostředím a také jiným ročním obdobím. Letní úvod je zasazen do prosluněného pobřeží Středozemního moře, kde vysokoškolský pedagog Isa (sám režisér Ceylan) spolu se svou mladší partnerkou Bahar (Ceylanova skutečná manželka Ebru) prožívá dovolenou. Jejich vztah je však očividně v rozkladu.

Tři opice (2008) tvoří předěl v Ceylanově tvorbě. Jsou prvním filmem, ve kterém se turecký režisér oprostil od autobiografičnosti a předložil zcela umělý příběh. Tímto směrem pokračoval i v následujícím Tenkrát v Anatolii, jež zůstává dosud jeho posledním dílem.

Je pozoruhodné, že se o nejnovějším snímku Nuriho Bilge Ceylana mluví jako o prozatím nejpřístupnějším z jeho tvorby. Pomineme-li fakt, že nikdo nezmiňuje, pro jaké obecenstvo má být film přístupnější, bylo by zajímavé zjistit, proč tomu tak je. Stopáž snímku se totiž blíží ke 150 minutám a ani v Tenkrát v Anatolii se Ceylan neodklonil od poetiky dlouhých záběrů a pomalejšího tempa vyprávění. Ovšem kdo se již setkal s některým filmem tohoto režiséra, bude možná překvapen, jak se Ceylanova tvorba vyvíjí.