Nuri Bilge Ceylan se v rozhovorech vždy ohrazuje proti tomu, aby jeho filmy byly čteny jako sociálně-politická kritika a upozorňuje, že jej zajímají hlavně lidé a jejich vnitřní světy. Ač je nutné uznat, že Ceylanova tvorba se vyznačuje absencí angažovaného tónu, s nímž tvoří filmy řada jeho tureckých kolegů, a upíná se ke kulturně nelimitovaným tématům samoty, odcizenosti a hledání vlastní identity, nelze na druhou stranu opomíjet, že jsou tato témata reflektována vždy ve specifickém kontextu turecké společnosti. V jeho čtvrtém celovečerním filmu je tato skutečnost obzvláště zřetelná, ač se to může zdát trochu paradoxní vzhledem k tomu, že jde zároveň o dílo mimořádně intimní. Jím předkládaný obraz proměnlivého podnebí jednoho milostného vztahu ovšem souzní s tím, jak jsou v Turecku vnímány role muže a ženy nejen ve společnosti, ale i ve filmu.

Vyprávění Klimatu je rozděleno do tří částí, z nichž se každá vyznačuje jiným prostředím a také jiným ročním obdobím. Letní úvod je zasazen do prosluněného pobřeží Středozemního moře, kde vysokoškolský pedagog Isa (sám režisér Ceylan) spolu se svou mladší partnerkou Bahar (Ceylanova skutečná manželka Ebru) prožívá dovolenou. Jejich vztah je však očividně v rozkladu – Isa se věnuje především focení byzantských ruin pro svou dizertační práci a většina jeho komunikace s Bahar má podobu hádek. Nakonec se se svou družkou rozejde a pozdější chvilky samoty v podzimním Istanbulu využívá k návštěvám kamarádovy manželky Serap (divadelní herečka Nazan Kesal), která je jeho příležitostnou milenkou. Později se dozvídá, že Bahar spolu s televizním štábem odcestovala na východ Anatolie, kam za ní s příchodem zimy přilétá, aby se ji pokusil získat zpět.

Film k ústřednímu páru nezaujímá distancovaný postoj, v němž by se oba jeho členové jevili jako rovnocenní partneři, ale všímá si především počínání Isy. Zatímco jeho tedy máme možnost vidět v interakci s celou řadou vedlejších postav (s milenkou, s kolegou a studenty, s rodiči, s prodavačem v obchodě atd.), čímž získáváme k dispozici více podkladů, z nichž si lze udělat představu o jeho charakteru a způsobu uvažování, Bahar je zobrazována téměř výhradně jen v jeho přítomnosti a většinu času mlčí nebo se bez očividných příčin směje či pláče. Pokud výjimečně mluví, pak spíše jen krátce odpovídá na dotazy. Ve dvou případech nás ovšem režisér nechává nahlédnout do jejího nitra hlouběji, než je toho schopen nepříliš empatický Isa – nejprve vidíme sen, který se jí zdá při odpočinku na pláži a do nějž je otisknuto její vnímání vztahu, a v samotném závěru se zase dozvídáme více o problémech stojících za její věčně posmutnělou tváří, když ji slyšíme o jiném svém snu vyprávět.

Zatímco Bahar lze považovat za osobu příliš emotivní a snad i určitým způsobem nedospělou (viz její dětinské reakce v některých situacích), mužský protagonista se projevuje jako cynický, machistický typ, v němž dřímá potřeba pokořovat své mužské konkurenty a ženy buď ovládat nebo paternalisticky opatrovat. Ve společnosti sebevědomé a energické Serap dostávají prostor jeho silácké sklony, což je výmluvně demonstrováno scénou velmi tvrdé, se znásilněním hraničící soulože, při níž Isa své sexuální partnerce nacpe do úst zatoulaný lískový oříšek, který předtím odmítala sníst. S křehkou Bahar ovšem ten sám člověk jedná asi tak jako přehnaně starostlivý rodič se svým dítětem. Ochranitelské pudy nejspíše hrají roli i v tom, že se ke své družce vrací právě ve chvíli, kdy pobývá v nehostinném, zasněženém regionu, jenž byl dokonce nedávno postižen zemětřesením.

Dosud zmíněným však v žádném případě nechci tvrdit, že se v Klimatu ukrývá manifest maskulinní nadřazenosti. Isa je kvůli svému emočnímu deficitu nakonec stejně nešťastnou postavou jako Bahar. V životě mu chybí ukotvení, ničemu se nedokáže věnovat naplno (o čemž svědčí jeho věčně nedokončená dizertace) a milenku, která mu beztak poskytuje jen prchavé uspokojení, si musí potajmu „půjčovat“ u kamaráda. Náhled na genderové vztahy, jaké Klima poskytuje, není ničím výjimečným jak v kontextu Ceylanovy tvorby (jediné Tři opice mají výraznější ženskou postavu, avšak i ta má jen malý manévrovací prostor ve světě, jehož pravidla určují muži), tak celé turecké kinematografie. Jde jmenovat dlouhé seznamy tureckých filmů, ať komerčních či divácky náročnějších, v nichž jsou muži ve svých společenských rolích nešťastní, nebo selhávají v jejich naplňování a ženy jsou mlčenlivé a odsunuté do pozadí. A to ani ne tak v rovině svého významu, jako spíše v míře pozornosti, která je jim věnována.

Mezi těmito snímky, které jsou v duchu místní kinematografické tradice často velmi emotivní a melodramatické, vyniká Klima svou subtilností a výrazovým minimalismem. Zdaleka nejen způsobem snímání jde nejspíše o nejintimnější film, jaký kdy Ceylan natočil. Většinu záběrů tvoří polodetaily a detaily, které nám spolu s poklidným tempem pomáhají všímat si nepatrných a přitom významově nosných drobností, ať už jde o pečlivě zvládnutou mimiku (ne)herců, nebo jemné vizuální metafory, jimiž je snímek prostoupen. Druhým důležitým typem záběrů, kterých je ovšem o poznání méně, jsou pečlivě komponované celky, v nichž jsou postavy vsazovány do krajiny plné historických objektů a jiných pozůstatků lidské činnosti, čímž je upomínáno na malost jedince v prostoru i v čase. Prostředí taktéž odráží či zdůrazňuje vnitřní rozpoložení postav. V pohledu na Isu hledícího z mostu do podmračené pustiny se zračí jeho sžírající samota, chomáče padajících vloček v závěrečné scéně zase zatupují Bahařiny slzy.

Poněvadž se Ceylan zhostil hlavní herecké role, poprvé za svou filmařskou dráhu se nemohl sám postavit za kameru a tuto úlohu přenechal Gökhanu Tiryakimu, s nímž spolupracuje dodnes. Svého kameramana měl nicméně evidentně pod pečlivou kontrolou, neboť vizuální estetika Klimatu nezaměnitelně připomíná jeho starší díla a naopak se výrazně liší od filmů, jež Tiryaki točil s jinými režiséry. Použití digitální kamery a přirozeného svícení účinně podpořilo civilní ráz celého snímku.

Přestože Klima posbíralo většinu hlavních ocenění na festivale v turecké Antalyi a z Cannes odešlo s cenou FIPRESCI, ohlasy na něj byly o něco vlažnější, nežli v případě o čtyři roky staršího Vzdáleného, či o dva roky mladších a obrazově silně stylizovaných Tří opic. Snad proto, že pro samé detaily tváří obsahuje o něco méně úchvatné vizuality, jíž se Ceylan proslavil. To však bezpochyby bohatě vynahrazuje působivým a autentickým zachycením lidských vztahů a nálad, které se proměňují jako počasí – většinou pozvolna a předvídavě, občas ale také náhle a za bití hromů.

Miroslav Libicher

Klima (İklimler, Turecko – Francie 2006)

scénář a režie: Nuri Bilge Ceylan

kamera: Gökhan Tiryaki

střih: Nuri Bilge Ceylan, Ayhan Ergürsel

hrají: Nuri Bilge Ceylan (Isa), Ebru Ceylan (Bahar) a další

101 min.