Je pozoruhodné, že se o nejnovějším snímku Nuriho Bilge Ceylana mluví jako o prozatím nejpřístupnějším z jeho tvorby. Pomineme-li fakt, že nikdo nezmiňuje, pro jaké obecenstvo má být film přístupnější, bylo by zajímavé zjistit, proč tomu tak je. Stopáž snímku se totiž blíží ke 150 minutám a ani v Tenkrát v Anatolii se Ceylan neodklonil od poetiky dlouhých záběrů a pomalejšího tempa vyprávění. Ovšem kdo se již setkal s některým filmem tohoto režiséra, bude možná překvapen, jak se Ceylanova tvorba vyvíjí. Především se zde setkáme s mnohem větším počtem dialogů, než je u něj zvykem. Ceylan tak potvrzuje svá slova, že pro jeho filmařskou tvorbu je mnohem důležitějším zdrojem literatura než samotná kinematografie. A to převážně ruská literatura a především A. P. Čechov, z jehož příběhů tvůrci čerpali mnoho citací užitých ve filmu.

Tenkrát v Anatolii znamená posun v jeho kariéře také v jiných aspektech. Zatímco pro předchozí snímky byla typická spolupráce s velmi úzkým štábem a okruhem spolupracovníků, z nichž někteří vzešli přímo z jeho rodinného prostředí, zde si naopak poprvé vyzkoušel práci s velkým štábem a s větším rozpočtem. Také výběr hereckého obsazení, který probíhal klasickými konkurzy až po dopsání scénáře, je narozdíl od většiny režisérů pro Ceylana novinkou. O to víc lze v tomto filmu pozorovat Ceylanovu specifickou práci s herci, která má blízko té Bressonově. Je pro něj typické mnohonásobné opakování jednotlivých záběrů, při nichž neustále vylepšuje své instrukce hercům tak, aby společně dosáhli jeho ideální představy. Nepatří přitom k režisérům-pedantům, ale naopak nechává také prostor pro improvizaci a přínos jednotlivých herců. Ti všichni shodně popisují Ceylanovu techniku spolupráce jako velmi netradiční, kdy je pečlivou instruktáží dokáže dostat až na dřeň svých schopností, dostat se skrze svou postavu jaksi do nitra sebe sama a následně toto prožít před kamerou.

Příběh se zakládá na skutečných událostech, jejichž účastníkem byl jeden z Ceylanových spoluautorů a název filmu samozřejmě odkazuje ke klasickému spaghetti westernu Sergia Leoneho. V úvodním tříminutovém záběru vidíme tři muže v autoservisu, kde společně popíjejí a baví se. Následně se již dostáváme mezi noční pláně rozsáhlé Anatolie, kde se před námi otevírá příběh o pátrání po oběti vraždy, kterou měl spáchat Kenan (Firat Tanis). Ten jede v koloně tří aut společně s druhým podezřelým Mukhtarem (Ercan Kesal), prokurátorem Nusretem (Taner Birsel), komisařem Nacim (Yilmaz Erdogan), doktorem Cemalem (Muhammet Uzuner) a skupinkou několika dalších pomocníků a policistů. Je pozdní večer a jelikož se Kenan teprve dostává z kocoviny a nemůže si vzpomenout, kde zakopal tělo, čeká celou skupinu opravdu dlouhá noc. Teprve posléze se dovtípíme, že k vraždě došlo právě mezi těmito třemi muži z úvodního záběru. O samotném zločinu nevíme prakticky nic. Chybí nám souvislosti, neznáme motivaci pachatele/ů, nevíme, jaký je vztah mezi obětí a vrahem. Teprve později se dozvídáme, co bylo příčinou hádky mezi muži, nicméně celá detektivní zápletka je pouze jakousi dějovou kostrou pro rozehrání hry s charaktery jednotlivých účastníků pátrání.

Tenkrát v Anatolii tedy zdaleka není pouze detektivním příběhem. Jeho cílem není najít vraha (nebo oběť) a dávkovat postupně divákovi indicie k jeho dopadení. Ceylan se mnohem více soustředí na práci provinčních vyšetřovatelů, na jejich maloměstskou mentalitu, hierarchii mezi nimi a na jednotlivé byrokratické úkony, které jsou s touto prací spojeny. V malých zapadlých městech si právě prokurátoři a vyšetřovatelé užívají respektu ostatních obyvatel a zároveň se podle svých pozic respektují mezi sebou. Osoby na vyšších místech mají větší politický dosah a kontakty. Je to mužská hra, do které ženy nepatří, proto ve filmu prakticky žádné nevystupují (pouze manželka zavražděného a dcera starosty). Co však mají všichni bez výjimky společného, jsou osobní problémy a zkušenosti, při nichž jde nějaká hierarchie stranou. A tak je např. velký prostor věnován prokurátorovi a jeho vyrovnávání se se smrtí (sebevraždou) vlastní manželky. Ostatní často řeší banální věci a problémy, v kontrastu se zločinem, který právě vyšetřují, a to přímo před vrahem. Sám Ceylan má s prostředím provinční policie a soudcovství své zkušenosti, neboť v této oblasti působil jeho otec.

Film je v podstatě rozdělen na dvě větší části. První polovina se odehrává v noci, následuje návštěva s přespáním u starosty místní vesnice a druhá část se již odehrává za dne. V noční polovině se Ceylan setkal s množstvím technických problémů, jak správně nasvítit jednotlivé scény. Ačkoliv to ve filmu vypadá, že jediným zdrojem světla jsou reflektory vozů, příp. měsíc, Ceylan svícení nikterak nepodcenil, naopak jej pečlivě využil k vytváření stínů, tmavších a světlejších míst, upozadění nebo naopak zvýraznění jednajících postav pomocí stínohry světelných paprsků. Herci jsou individuálně nasvíceni tak, abych vynikly rysy, které chtěl Ceylan zdůraznit. Díky světlu vytváří také nebývalé kamerové kompozice či záběry (auta kroutící se ve tmě údolím). Cílem tvůrců bylo vytvořit pokud možno co nejrealističtější film a pokusit se zachytit speciální atmosféru místa. Noční scény jsou často velmi sugestivní, mají schopnost diváka vtáhnout. Toho Ceylan dosahuje také střídáním rytmu – z čistě realistických scén přechází volně do snovější a poetičtější nálady, která na čas přenáší děj do bezčasí, aby divák vnímal více dialogy a charakter postav. To se snoubí s výrazným zacházením s přírodními živly, s bouřkou, větrem, vodou. Sugestivnost momentů podtrhává také detailní práce se zvukem a zvukovými efekty.

Pro diváky neznalé Ceylanovy předchozí tvorby bude možná přes artovější ráz snímku překvapením, že Ceylan velmi rád užívá vtipu a humorných okamžiků, neboť se jedná o nedílnou součást života. Humorně například působí fakt, že pomocníci s sebou zapomněli vzít vak pro uschování mrtvoly, a tak ji musí vézt v kufru jednoho z vozů. Ačkoliv komisař Naci vraha peskuje za krutost a nelidskost, s níž svou oběť svázal do kozelce, po zjištění, že se jim rozvázaná mrtvola nevleze do kufru auta, navrhne prokurátor, aby ji znovu svázali. Když prokurátor Nusret diktuje na místě činu nezbytný popis zemřelého, utrousí pro pobavení všech ostatních, že vypadá jako Clark Gable. Film tak může částečně vyznívat jako černá komedie, ale stejně tak Ceylan užívá i hororových prvků. Při jedné noční zastávce na domnělém místě činu si odběhne doktor vykonat potřebu a vystraší jej náhlým zábleskem osvětlená skála ve tvaru obličeje. Kenanovi se zase v polospánku zjeví jeho oběť.

Ceylan tvrdí, že na režiséry je v dnešní době vyvíjen obrovský tlak od producentů a jiných lidí, aby točili filmy dlouhé maximálně 90 minut. To je zčásti také důvodem, proč je Tenkrát v Anatolii filmem delším – Ceylanův vzdor. Dle mého názoru je ale stopáž opravdu poněkud „přepálená“, neboť poslední půlhodina na pitevním sále už trochu ztrácí ty přednosti, které mělo pátrání po oběti. Každopádně Nuri Bilge Ceylan je velmi svéráznou a nesmírně zajímavou postavou současné kinematografie a měli bychom být na pozoru, jakmile se objeví další snímek v jeho režii.

Jiří Slavík

Tenkrát v Anatolii (Bir zamanlar Anadolu’da, Turecko – Bosna a Hercegovina, 2011)

režie: Nuri Bilge Ceylan

scénář: Nuri Bilge Ceylan, Ebru Ceylan, Ercan Kesal

kamera: Gökhan Tiryaki

střih: Nuri Bilge Ceylan, Bora Gökşingöl

Hrají: Muhammet Uzuner (doktor Cemal), Yilmaz Erdogan (komisař Naci), Taner Birsel (prokurátor Nusret), Ahmet Mümtaz Taylan (řidič), Firat Tanis (podezřelý), Ercan Kesal (Mukhtar) a další

150 min.