Tinker Tailor Soldier Spy je „malý“ film. K tomu, aby zapůsobil, nepotřebuje velká gesta, obří rozpočet a vyložené herecké „stars“ na plakátech. Alfredsonův film stojí na jemných nuancích v chování protagonistů a pečlivě budované atmosféře.

V letošním ročníku mezinárodního filmového festivalu v Rotterdamu, jenž si získává pozornost hlavně uváděním nezávislých a experimentálních filmů, měli diváci možnost zhlédnout v sekci Signals řadu tematických filmových bloků, výstav a retrospektiv. Tato široce pojatá sekce je rozdělená do několika částí sjednocených určitým tématem nebo osobností tvůrce. Letos dramaturgové festivalu představili pětici okruhů: The Mouth of Garbage, Power Cut Middle East, Hidden Histories, Peter von Bagh a Regained.

Stud není jen působivým, nekompromisním obrazem sexuální posedlosti a zatuhlých emocí. Perfekcionistická forma a otevřenost při zpracování námětu hraničící s kontroverzí z filmu činí pronikavé a svůdné dílo.

Na festivalu v Rotterdamu si odbudou svoji premiéru nejen debuty začínajících režisérů, ale také řada filmů již zavedených autorů, kterým stojí za to, poslat svůj nový snímek právě sem a ne na jiný filmový festival. Svým vsazením těsně mezi Sundance a Berlinale si musí Rotterdam svoji pozici hájit a možná i o některé tituly bojovat.

Ona časově prodlévající dokumentárnost, některými chválená, některými odsuzovaná, ale většinou nepochopená, je asi tím nejzajímavějším, co lze na tomto snímku ocenit. Pokud jsem ochoten uvažovat o podvratnosti, tak jen v tomto směru; zvláště v období, kdy slaví úspěchy časosběrné dokumenty Heleny Třeštíkové (přehledně o hrůzách a strastech obyčejných lidí). Markovu obrazovou i stylovou roztěkanost, obludnost střihů a všemožného ostření lze číst jako implicitní ambivalentnost umění a života.

Malickův film je tak jakousi sym-fonií – jednotou různých hlasů, které se rozplétají a zase spojují, až vyústí přes partie utrpení, násilí a smrti do závěrečné „ódy na život“.

Letošní ročník karlovarského festivalu nám dal možnost zhlédnout v sekci Jiný pohled druhý film Gusta Van den Berghea Modrý pták, jenž je svéráznou adaptací slavné hry Maurice Maeterlincka.

Béla Tarr ovšem hranice nerespektuje a popírá. Ve svých filmech opakovaně dochází tam, kam – jak se může zdát – snad již ani zajít není možné.