Home » Filmové festivaly / Film festivals, současný film / contemporary cinema

Nic proti ničemu Petra Marka

5 Září 2011 Bez komentářů

GLOSA

„Je to ironická suchá komedie, při které se opravdu zasmějete a zároveň si budete jisti, že se vše mohlo stát i vám.“

Petr Marek

Je až s podivem kolik pozitivních, nadšených reakcí vzbudil poslední filmový projekt Petra Marka Nic proti ničemu, uvedený v soutěžní sekci Na východ od západu. Dle slov uměleckého ředitele festivalu Karla Ocha jde hned o dvojí radost: jednak o radost z faktu, že součástí této soutěžní sekce může být i další český film, navíc netradiční, nekonvenční a podvratně vtipný (dokonce hned jeden z nejlepších za posledních deset let); jednak o radost z možnosti podpořit všestranného tvůrce, který by si zasloužil i mezinárodní uznání. Záměrná a proklamovaná souvztažnost s projektem Dogma 95, srovnání s Formanem, Fassbinderem, Godardem či věnování samotného filmu Paulu McCartneymu a Mirce Spáčilové dávají tušit hned na první pohled jakousi zvláštní ambivalentnost, roztěkanost reakcí, jež se určitým způsobem dotýkají tohoto projektu. Je-li do podtitulu snímku navíc vepsán slogan o toleranci a jejích hranicích, které se tu a tam posouvají do oblasti egoismu a falešné přívětivosti, lze pomalu, ale jistě tušit – někde v podtextu – nějaký šibalský úšklebek tvůrců.

Film Nic proti ničemu vznikl ve spolupráci s divadelní skupinou LÁHOR/Soundsystem, která se věnuje jevištní improvizaci, a i z výsledného tvaru lze usuzovat na poněkud netradiční způsob práce i delší časové období, v rámci kterého se daný snímek utvářel (na pasivu bych zde trval). Ona časově prodlévající dokumentárnost, některými chválená, některými odsuzovaná, ale většinou nepochopená, je asi tím nejzajímavějším, co lze na tomto snímku ocenit. Pokud jsem ochoten uvažovat o podvratnosti, tak jen v tomto směru; zvláště v období, kdy slaví úspěchy časosběrné dokumenty Heleny Třeštíkové (přehledně o hrůzách a strastech obyčejných lidí). Markovu obrazovou i stylovou roztěkanost, obludnost střihů a všemožného ostření lze číst jako implicitní ambivalentnost umění a života: jako oslavu neuměleckého tvaru ztvárněného jaksi náhodou i jako kritiku uměleckého tvaru vyrobeného povýtce příliš promyšleně, resp. „komerčně“, se zájmem oslovit a sdělit.

Pokud jde o příběh filmu, téma, nelze se zbavit dojmu, že právě v této oblasti snímek nejvíce selhává, resp. produkuje to, co sám implicitně a na mnoha místech i explicitně ironizuje, komentuje či prostě jen zesměšňuje. Osobně vidím velký a zásadní rozdíl mezi banalitou a způsobem jejího zobrazení: jsou-li tyto oblasti promíchány, resp. není-li mezi nimi podstatný rozdíl, zůstáváme vždy u amaterské zaslepenosti vlastním projektem. Jistě lze v druhém kroku argumentovat totálním experimentem, úplnou ironií, kdy sama ironizovaná skutečnost je prostě jen předvedena, jaksi v uvozovkách, které se ztrácejí na horizontu rozumění, ale v případě filmu Petra Marka se nemohu zbavit dojmu, že jde jen o prostý pokus „zkusit ukázat něco jiného“. Přitom tu nejde o velká témata či nějaký zásadní smysl sdělení; jde jen o prostou schopnost vyprávět, která se v daném snímku láme na sérii ironizujících sekvencí, které ale nespojuje – dle mého – žádná jednotící, i když různorodá, linie významu. Celý projekt působí jako hra bez elementárních pravidel. Otázkou pak zůstává, zda jde ještě o hru – Nic proti ničemu je pouhým náznakem, jenž má (bohužel) velmi daleko ke svým proklamovaným vzorům.

Jistým protějškem k Markovu snímku byl v dané soutěži chorvatský film Marijiny režisérky Željky Sukové, ve kterém ostatně vystupuje hudební skupina Midi Lidi Petra Marka. Zatímco Marek se ostentativně brání klišé filmovému (a televiznímu) vyprávění, aby – možná – sdělil něco jiného, netradičního, někde mimo kontext běžného rozumění, Suková naopak polodokumentárně listuje v rodinném albu, aby v rytmu jižanského tance odhalila autentické emoce k zesnulé osobě. Oba filmy ale sázejí na osobní angažovanost, autentičnost a originalitu, aniž by ale vůbec tušili, jaký kontext tyto pojmy v současném evropském filmu obsazují. Opět se ukazuje onen ošidný fakt: i originalita má svou tradici.

Prostý fakt „jinakosti“ je stejného charakteru jako komerční zaklínadlo „diváckosti“ či „ekonomického úspěchu“.

„Já jsem to nadhodil vlastně jenom z principu…“, a u toho i zůstalo.

Michal Kříž

 

Napsat komentář

Můžete užít tyto tagy:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>