V letošním ročníku mezinárodního filmového festivalu v Rotterdamu, jenž si získává pozornost hlavně uváděním nezávislých a experimentálních filmů, měli diváci možnost zhlédnout v sekci Signals řadu tematických filmových bloků, výstav a retrospektiv. Tato široce pojatá sekce je rozdělená do několika částí sjednocených určitým tématem nebo osobností tvůrce. Letos dramaturgové festivalu představili pětici okruhů: The Mouth of Garbage, Power Cut Middle East, Hidden Histories, Peter von Bagh a Regained.

Skotská režisérka Lynne Ramsay je tak trochu „dítětem“ canneského festivalu. Její krátké filmy, včetně absolventského Small Deaths, tam během 90. let získávaly různé ceny. Celovečerní debut Ratcatcher (1999) byl zařazen do sekce Un certain regard a následující Morvern Callar (2002) do Quinzaine des réalisateurs.

Na festivalu v Rotterdamu si odbudou svoji premiéru nejen debuty začínajících režisérů, ale také řada filmů již zavedených autorů, kterým stojí za to, poslat svůj nový snímek právě sem a ne na jiný filmový festival. Svým vsazením těsně mezi Sundance a Berlinale si musí Rotterdam svoji pozici hájit a možná i o některé tituly bojovat.

Ona časově prodlévající dokumentárnost, některými chválená, některými odsuzovaná, ale většinou nepochopená, je asi tím nejzajímavějším, co lze na tomto snímku ocenit. Pokud jsem ochoten uvažovat o podvratnosti, tak jen v tomto směru; zvláště v období, kdy slaví úspěchy časosběrné dokumenty Heleny Třeštíkové (přehledně o hrůzách a strastech obyčejných lidí). Markovu obrazovou i stylovou roztěkanost, obludnost střihů a všemožného ostření lze číst jako implicitní ambivalentnost umění a života.

Téměř každý filmový festival pořádá doprovodný program jako součást a určitý doplněk programu filmového. Zdá se, že jde o nutnost, má-li být filmový festival otevřenou kulturní akcí, jež má přilákat a v důsledku uspokojit i návštěvníky, kteří nepovažují film za ústřední bod svého zájmu. Nechám stranou doprovodný program, který není spojen s filmem, i když i ten by stál v případě filmového festivalu v Karlových Varech za úvahu. Jde mi o specifickou událost, jež má dvojí funkci:

S nástupem nového uměleckého ředitele Karla Ocha nenastaly v programu karlovarského festivalu nějaké zásadní koncepční změny.

When we were having discussions with our international colleagues, we realized that in these financially difficult times, this is an ideal way of collaborating. After all, this is what we all want, to be able to show good new films and old classics to our audiences. We can do it together, as we all need to economize with our finances. Three years have passed before another coinitiative could happen. This time we are joining up with three other festivals.

Malickův film je tak jakousi sym-fonií – jednotou různých hlasů, které se rozplétají a zase spojují, až vyústí přes partie utrpení, násilí a smrti do závěrečné „ódy na život“.