Antonioni vchází do šera římské baziliky San Pietro in Vincoli z blíže nespecifikovaného světla. Asi nemá smysl onen svět „tam“ blíže určovat. Je to pomíjivý prostor, ve kterém se nacházíme jako smrtelné bytosti.

Kenneth Lonergan nabízí téměř tříhodinový film – přesto je Margaret příliš krátká. Režisér v ní otevírá mnoho témat, rozvržených fragmentárně a majících jedinou spojnici – postavu Lisy (Anna Paquin).

Alexandr Sokurov zakončil svoji tetralogii moci filmem, o kterém lze tvrdit, že nebude jen „dalším v řadě.“ Faust se vymyká už svým univerzálním zaměřením, které je v něm přímo obsaženo navzdory veškerému zcivilnění, jež Sokurov oproti Goetheho předloze provedl.

Sekce Horizonty má za cíl seznamovat s filmy oceněnými na jiných mezinárodních festivalech. To automaticky neznamená díla výjimečná, novátorská, umělecky přesvědčivá. Každopádně letos se v programu Horizontů objevilo několik takových (píšeme o nich na jiném místě), mezi nimi i Tabu Miguela Gomese.

Oživení současného britského filmu se netýká pouze hrané fikce. V oblasti dokumentu se například hodně diskutuje o filmech Johna Akomfraha (Mnemosyne), Patricka Keillera (Robinson in Ruins), Sophie Fiennes (Over Your Cities Grass Will Grow) nebo Christiana Marclaye (The Clock). K nejskloňovanějším jménům však patří bezesporu Clio Barnard. Celovečerní debut umělkyně, známé spíše svými galerijními projekty (Tate Modern, Tate Britain, MoMA), má přitom za sebou zajímavou historii.

V Rotterdamu porota ocení vždy shodně tři snímky nejvyšší cenou Tiger Award. Odhadovat výsledky dopředu letos moc nešlo – až na jeden či dva filmy z celkových patnácti mohla porota udělit „Tygra“ kterémukoli z nich. Spíše se dalo čekat, že než podle vesměs výrazných uměleckých výsledků se bude porota řídit snahou rozdělit ceny rovnoměrně mezi jednotlivé regiony – Asii, východní Evropu a Latinskou Ameriku. Každý z nich přispěl do soutěže poměrně zásadně.

Zdá se, že britský film prožívá skvělé období. Britští kritikové jsou spokojeni a svou domácí kinematografii chválí, nebojí se dokonce označovat posledních pět let jako zlatou éru britského filmu; prohlašují současný britský film ze nejlepší v Evropě. Z čeho ale jejich nadšení vyplývá? Je oprávněné?

Festivalová sekce Bright Future, která patří k druhé nejsledovanější filmové sekci na festivalu v Rotterdamu, je svým programovým zaměřením na převážně první a druhé filmy doposud ne příliš známých režisérů přímo ideálním místem pro dynamiku, originalitu a odvážnost festivalové dramaturgie.