Až za obzorem mysli

„O čem není možno hovořit, o tom je třeba mlčet.“

Ludwig Wittgenstein „Tractatus logico-philosophicus“

 

Prolog

            „Když tak stál nad námi zpola se vznášeje ve vzduchu a tak divoce a dychtivě se rozhlížel po obzoru, byli byste se domnívali, že je to prorok nebo jasnovidec, který spatřil stíny osudu a těmi divokými výkřiky oznamuje jejich příchod. „Támhle chrlí! Tam! Tam! Chrlí! Chrlí!“

„Kde je to?“[1]

 

Zář,

jakoby nepočká,

do stínu vlita,

v korunu světlem z trní,

kdy včera k večeři víno …

a dnes, 

chléb jsi …

krví pokřtěný … 

a slza do skryta prolitá,

v dlani,

kdyby ukrytý stín,

k doteku ulpívání,

vždyť až za obzor,

… jen srdce.

 

Metanoia

            Vstal a šel k svému otci. (Lk 15, 20)

Každý člověk má ve svém srdci do prokletí sežehnutí oheň bílé velryby, kterou kdo viděl, tak se nevrátil, a kdo neviděl, je až po okraj naplněn touhou se nevrátit. Antonioni, na rozdíl od biblického krále Achaba[2], dokázal tento oheň přijmout jako pokoru před nepoznatelným mystériem bytí. Nikdy nekončící zápas o „tělo Ducha“[3] se vyvíjí pro někoho tragicky – podlehne vlastní pýše –, pro jiného smířlivě – přijme s pokorou vědomí pokory. Je Mojžíš (ne)stvořený lidskou rukou onen vysoko se vznášející nad našimi hlavami, ten, který vidí, vidí! Zhmotnit smysl do tvaru a podoby legendárního patriarchy, který „je vidoucí“ dál než sám tvůrce, protože byl vytvořen z vůle té absolutní? Je to právě on, kdo je vědoucí, protože vidí a my můžeme jen zoufale tápat a snažit se toto bloudění propůjčit našemu srdci, abychom vydechli ze sebe ono netrpělivě užaslé – „Kde je to!?“ Šírání je nejhlubší až za okrajem mysli.

Provázejme Moby Dicka šerem hlubin a nechme své srdce a svou duši žasnout nepoznaným, však tušeným, jaká krása. Stačí strhnout závěs matoucího virtuálního třpytu žití pro nebytí a očím se rozprostře šero svítání od horizontu po pravost naší mysli.

Antonioni vchází do šera římské baziliky San Pietro in Vincoli z blíže nespecifikovaného světla. Asi nemá smysl onen svět „tam“ blíže určovat. Je to pomíjivý prostor, ve kterém se nacházíme jako smrtelné bytosti. Svět, který nám nabízí možnost nalézat onen vchod do tušeného a tolik hledaného polosvitu tajemství našeho bytí. Svět v jedněch souvislostech skutečný, v druhých virtuální, jakýsi matrix naší subjektivní lži.

Dlouhý stín vnikající poznenáhlu do baziliky odhaluje i svůj původ, postavu režiséra. Stín splývá s pološerem a bytost vcházející do ticha touhy není pouze on, jsme jí především my sami. On není toliko průvodcem své vlastní mysli, on je i součástí našeho osobního vstoupení, naší meditací, naší nadějí na setkání. Tak jako my jsme součástí jeho osobního vstoupení a jeho nadějí. Nejsme mu přítomni v doslovném slova smyslu, jsme tam sami se sebou, právě tak, jako je sám se sebou on. 

Je to imanence znovuzrození naší vlastní esence do poznání nutnosti projít metanoiou jako principem počátku sebe sama. Dotyk se světlem uvnitř, s jasem tak zářivým, že se jeví jako přítmí. Odkud přichází člověk, a kam vchází? Každá cesta má dvojí směr. Má i dvojí čas, i dvojí hlubinu.

Odcházení – čas a hlubina minulosti. Odkud přicházíme a kdo jsme? Je nutné to vědět? Ano, já jsem ten, který se obrací ke světlu a mhouří oči, aby neoslepl, byv slepý. Je to otevření po skutečném zrození se nesporně pravdivému světu, který je však natolik jiný, že nejsme schopni poznat jeho pravidla, a tím i způsob, kterým s námi komunikuje. Není to absurdní, odcházet ze známého a vstupovat do neznámého? My sami jsme rozhodli, že náš čas existence je časem a hlubinou ztracení, nevědomí a tmy. V konečném důsledku tma vrhá náš stín do světla, které je pro nás šerem minulosti. Zatím. Protože minulost jako přicházející nevyhnutelnost je naší budoucností. Navrátíme se k nám vždy, nelze se jí vyhnout, ona je nezvratně naším „jest“, jako osud, jako pravda, jako hřeb v dlani.

Přicházení – čas a hlubina budoucnosti. Bazilika nahmatala naše srdce. Cítíme její dlaň. Kam přicházíme? A jsme v tomto okamžiku stále těmi, kteří odněkud odešli? Vstoupení je činem, jehož identitu si uvědomíme až ex post. Jako úlek z vlastní odvahy, z odvahy toho, který neví, ale jeho vnitřní spění, jeho touha je silnější než strach z nepoznaného. Uskutečnit setkání své vlastní minulosti se svou vlastní budoucností. Někdo za to platí duší, jiný jen životem, ale co je více – život, nebo touha? A je vlastně život bez touhy ještě životem? Čas rozhodnutí vstoupit a hlubina poznání našeho nevědění je činem, skrze vše ospravedlňující touhu: „Velké věci si žádáš, ten dar je nad tvoje síly, Faëthonte, tvůj chlapecký věk jej nemůže zmoci. Smrtelný jsi, však není smrtelné, čeho si přeješ.“[4] Však ne každý má odvahu chopit se otěží slunečního vozu s ohnivými koni, protože sežehnutí sebe i země a sražení z hořících nebes do propastí hořící tmy nelze přežít. Ovšem co jiného je vytvářet umělecké dílo, než planout ohněm skrze nebesa i zem až do vlastního… zrození. „Zklamání, ano, leč cesta vede přes zklamání. Ponížení, ano, leč cesta vede přes ponížení. Zánik, ano, leč cesta vede zánikem.“ [5] Odpověď našeho bytí skrze naše srdce je odpovědí na zaslechnutí Božího hlasu, který zaslechnou pouze slyšící: „Posel Hospodina zvolal: Abrahame, Abrahame.“, „Tady jsem.“[6] Jsme schopni uslyšet toto poznání a reagovat na něj v obluzení blýskavým, virtuálním přeludem, který nazýváme životem?

 

Vstoupení

            Kde jsi! Pojď dál. (A. Tarkovskij: Nostalgie)

Takže vstupme do souvislostí těla a ducha, myšlenky a intuice, smrti a života. Náhrobek jakoby v sobě sjednocoval čas mimo existenci přítomnosti. Vcházíme do součinnosti minulého a budoucího. Překračujeme hranici jsoucího a dlaň na našem srdci tepe mimobytím. Tento poněkud mystický časoprostor vlastní jsoucnosti je osobní, subjektivní odpovědí na pozvání. Je to hluboce intimní zvolání k sobě samému – tady jsem! Tady jsem? Je to osobní strach ze ztracenosti sebe sama.

Nejprve zaznamenáme zvuk přicházejících kroků. Ve tmě. Jsme sami se sebou. Jsme, protože v tomto okamžiku se v nás otevírá minulost. Tedy to, co skutečně jsme. Nelze se toho zříci, protože právě proto jsme!

První, co uvidíme, jsou zavřené oči Julia II. Z očí Antonioniho do očí papeže. Tázavá zvídavost a spánek, svěžest nevědění a únava poznání, bdělé mihnutí života a věčné spočinutí smrti. A všichni ostatní kolem jakoby byli nevidoucí. Antonioni chápavě a s porozuměním pokyvuje hlavou na souhlas. Co je spánek a co smrt, co je život a co bdění, co je poznání a co nevědomost? Jak nekonečně daleko je člověk sám od sebe. Nikoliv fyzicky, ale srdcem, tedy duchovním věděním. Kdo jsi, kde jsi, kde to jsi, kde je to? Tady jsem! Kde? Tady, vedle tebe!

„Člověče! Ó Člověče!

 Co říkáš hluboké půlnoci?

 Já spím, já spím!

 Z hlubokého snu jsem probuzen.

 Hluboký je svět!

 A na hloubku vzpomíná den!

 Hluboký je bol!

 Radost – hluboká jak bolest srdce!

 Zmiz! říká bol.

 Však každý z nás radost věčnou chce!

 Tak hlubokou, hlubokou věčnost!“[7]

Detail seshora odkrývá profil Mojžíše a jeho vidoucí oko. A přes několik polocelků opět velký detail vidoucího oka, vědoucí tváře a obdarovaných rukou. Ruce a kámen, ruce a tvoření. Kámen a slovo. A zvony! Letí někde mezi časem a bezčasím. Antonioni dává jasně najevo – že vidí, že nevidí! Zvony, vždyť ten hlas je tak blízko. Odkud volá? Ozvěna chrámu, směr není zřejmý, je to odevšad, je to sotva slyšitelné, zevnitř, odněkud za okrajem mysli.

 

Vdech

            Světlo a stín (viděné)

Obklopen šerem baziliky San Pietro in Vincoli se Antonioni zastaví. Jakoby zaváhal při pohledu na svůj vlastní stín, který v dotyku s pocitem věčnosti vzápětí splývá s šerosvitem dechu nehmatatelného jest. Oči si musí zvyknout vidět a vědomí přijmout nové zákonitosti viděného „tady“ a „teď“. Z bludiště existence do labyrintu bytí. Z chaosu do kosmu. Jako od narození slepý, jenž najednou, bez předchozího upozornění, prozře.

Znovuzrodit se do sebe sama, poznat nevyhnutelnost obrácení se. Vnoření do světla záře, zevnitř ven. Bez oslnění, bez bolesti. Intenzita světla klesá a současně se jeho jas zesiluje. Pomalu, ale jistě, mezi světlem a stínem, projde lodí a zastaví se pod náhrobkem. Jeho tvář nasvítí odraz jasu tváře Mojžíše. Jako zvony je světlo, odkud? Z místa, které není vidět, ale rozhodně to není vchod do baziliky. Na které straně jsoucna je, v ustavičné? A na které stín, v prchavé? Co je to noc a co den? A je noc tmou a den světlem? Je to, co je nasvícené nebo nasvětlené viditelné jen díky tomu, že je v kontrastu se stínem temnoty?

Postava zůstává po celou dobu ve stínu, jen na malé okamžiky se objeví ve světle její tvář, ruka. A pokaždé jakoby tyto detaily osvětloval jas odražený od sochy Mojžíše. Světlo odkrývá, tedy odhaluje to, co bez něj není zřejmé, či spíše zviditelňuje stín – to, co je skryté, ale jsoucí. Temnota pouze zahaluje, to není nicota, ta pohlcuje, a světlo odkrývá zahalené jako věčnost.[8] Díky odhalenému stínu je zřejmý tvar. Ale tvar čeho? Co dokážeme pojmenovat odkrytím stínu a co je zřejmé, nacházejíc se ve světle. Pak stejně jako Mojžíš ani Antonioni není nositelem světla. Jsou pouhou hmotou, na které světlo vytváří svůj jedinečný tvar. Navíc, světlo dopadá na Mojžíše a až odraz světla z Mojžíše dopadá na režisérovu tvář. On a my s ním jsme tedy pouhou formou odrazu odrazem. Jaké světlo dopadá na Mojžíše, je v pohledu režiséra otázkou. Mojžíš je sám světlem a září v doteku slova Božího… „Když Mojžíš opět sestupoval z hory Sinaje, měl Mojžíš při sestupu z hory obě desky Svědectví a Mojžíš nevěděl, že pleť jeho tváře září, protože on s ním rozmlouval.“[9] Mojžíš přináší zákon Boží. V této chvíli vidí. Ještě cítí dech Hospodinův, ještě se chvěje dotykem jeho přítomnosti, ještě je existence naplněna světlem vědění lásky. Ještě je skrze tento Zákon účasten Bohu ve světle absolutního bytí. Ještě existuje ve stavu, kdy se k němu „stalo slovo Hospodinovo“[10]. Mojžíšova ruka vedená touto silou světla vtesala slovo Boží a v jasu jeho dotyku jej přináší lidem, jako zář, jako definitivní svit do pomíjivé nicoty.

Všichni na náhrobku mají oči nevidoucí, pouze Mojžíš vidí a režisér toto vidění zřetelně vnímá. Jinak je stejně nevidoucí jako „všichni“. Své poznání vidění si ověřuje dotykem. Musí cítit hmotu, jakoby nebyl schopen určit, co vlastně vidí. Vidím viděné, existuji. Je to jako mořská vlna, nahoru, dolů – nahoru, dolů. Výšiny nebes se dotýkající do závratě zajíkání, ano, ano… a vzápětí propastné hlubiny, jako úzkost z nebytí vědění. A to je – život vdechl smrt. Vlna nahoru, vdech, dolů výdech, – žít zemřít, ach ne, – žít, zemřít. Kde je opora, čeho se držet před vzletem i pádem. Nahoře třpyt jako světlo hvězd, dole temnota bezdeší, stín leviatana souženého v duši a tak toužícího po slunci na obloze. Pouze nebeští ptáci ví, kde se vynoří a jestli to nebude zpět do hlubin, aby jej slunce neoslepilo. Vždyť… svatá tmo!

Někdy se může zdát, že výraz Mojžíšovy tváře se z různých stran mění. Díváme-li se zleva, vidíme tvář, která uviděla Boha. Zepředu jakoby neohraničenost poznání vrhalo Mojžíše do stínu svatého utrpení a při pohledu zprava je tam něco podobného hněvivé užaslosti nad malomyslnou omezeností jeho lidu, který vzývá Zlaté tele. Je to však prchavý stín. To samé mihotání emocí je i na tváři Antonioniho, která se mění s každým pohybem jeho ruky a stínu. Je to všechno v nás, současně, nepřetržitě. Bolest i radost, temnota i zář, hněv i vlídná milost.

Co se odehrává mezi Antonionim a Mojžíšem? A odehrává se vůbec něco? Není toto dění ve zcela jiném časoprostoru? V časoprostoru vnitřního stínu, do kterého nám není dáno vhlédnout? Možná. Jestli tu skutečně probíhá setkání Michelangelo a Michelangelo, pak se uskutečňuje v mystické kontemplaci tvůrčího bezčasí, ve kterém jsou pouze oni dva.

Co je ve světle, to je viditelné. Omyl. Konat ve světle je dar, který patří pouze tomu, komu je určen. Pro všechny ostatní je to hluboký stín, spánek, nevědomí. Skutečnost, kam nelze proniknout žádnou myšlenkou, žádným intelektem, žádným bytím. Přijmeme-li tezi, že toto universum je stvořené, je výsledkem záblesku moci lásky, o kterém nic ani netušíme, pak je zřejmé, že rozhovor těchto dvou probíhá právě v tomto záblesku. Tak zářivém, že oslní naše oči do stínu a naše bytí do ticha. To je ono setkání tvůrčí síly, splynutí v jediný dech a výdech bytí. V jediný okamžik, kdy člověk ví, že „jest“. Skutečně, bezvýhradně.

Co je to za stín? Co je to za zadržený dlouhý a hluboký vdech? Kdy světlo zmizí a jako bychom oslepli, ohluchli, překročili bludný kořen a na chvíli se ocitli „za“… v jiném?

Mnoho Antonioniho filmů končí nedořečením, tušením tajemství, naznačením otázky, která ani není přesně formulována, ale o to složitěji se na ni odpovídá. Odpověď pravděpodobně ani není možná. Je to beze slov vytušené mystérium vitae? Je to snad někde zde, v onom časoprostoru mezi očima Mojžíše a… tam v hlubinách za horizontem, kde dýchá bílá velryba? Kam se ztrácíme, jako opar dechu lesa po dešti? Na co čekáme až do setmění, kdy ulice je prázdná a kolemjdoucí jsou jako večerní vzdechnutí vánku, jako stíny, pouze jako šírání. Jsme světlem, nebo stínem dechu, dechu koho? Jako umělec měl bezesporu plné právo na tyto otázky odpovědět, ujistit sebe i ty, kteří přijímali jeho tvorbu, o oné jediné nezvratné pravdě příběhů, které rozehrál jako demiurg. Leč, neučinil tak. A nezřekl se sebe sama, ani vyprávěného příběhu, ani pravdy života. Není-li však v tomto malém filmu kvintesence veškerých těch nedořečených velkých lidských mystérií všech jeho děl předešlých?[11] Jak vdechnout závan Dobrodružství, dech Noci, do závratě ztišenou nevyslovenost Zatmění, mystérium Zvětšeniny a osudovost věčného a pomíjivého v Povolání: reportér? Existuje hranice, kterou živý člověk není schopen přesáhnout? Je to ono, co vnímá Antonioni rukama, protože intelekt selhává? Jeho ruce dávají zřetelně najevo, že se nedotýkají mramoru, ale živé hmoty, jelikož Mojžíš žije jako bytost stvořená explozí slova. Ale to slovo vytvořily ruce, proto jej jako slovo mohou pochopit zase jenom ruce. Nekončí vlastně všechny tyto filmy tam někde, za očima patriarchy přinášejícího Zákon? V záři, která osvětluje nejen jeho a Antonioniho tvář, ale především jejich nitro?

Už jsme se letmo dotkli „rohů“ Mojžíše, které vzbuzují tolik emocí, nepochopení, intelektuálních kombinací a hypotéz, že s největší pravděpodobností nic z toho není zcela jednoznačné.[12] Zář ulpívá na rukou, ulpívá v očích, ulpívá v srdci, naplnění něčeho něčím. Už opolidé považovali roh za nanejvýše posvátnou a mimořádně pozitivní věc. Srpek měsíce? Měsíční cykly plodnosti ženy? Proč se víno pilo z rohu? Amaltheia dávala ze svého rohu pít malému Diovi, kterého odkojila. Bylo to mléko, které jej učinilo nejmocnějším, nebo roh?[13] Nebuďme bláhově pyšní na svou nevědomost. Antonioni stojí pokorně dole, u kolenou patriarchy, který svírá Zákon, a sklání hlavu před emanací božství. Navždy a provždy. Jako čas a prostor. On v tomto okamžiku ví, že jednotlivá přikázání jsou souvislým vdechem i výdechem lásky. Nezabiješ, nepokradeš, nevezmeš jména Božího nadarmo… je to jako okamžik stvoření, chvíle, která dala rukám schopnost – dotýkat se srdcem. A dotkneme-li se, je to všude. Ve vůni, barvě květin, vzduchu, dětském pláči, v milování, zpěvu, bolesti … v radosti bytí. Jen uslyšet své jméno… Abrahame, Abrahame… !

                              

Interludium

               Country-Blues.

Ghost Riders In The Sky

As the riders loped on by him he heard one call his name
If you want to save your soul from Hell a-riding on our range
Then cowboy change your ways today or with us you will ride
Trying to catch the Devil’s herd, across these endless skies.[14]

*

Wide River To Cross

I’m only halfway home i gotta journey on

To where i’ll find the things that i have lost

I’ve come a long long road still i’ve got miles to go

I’ve got a wide wide river to cross.[15]

                             

Imanence poznání

            Ruka a kámen (tušené)

Jemné, opatrné doteky lidské ruky na kámen. Doteky dvou světů, dvou časů a dvou poznání. Tvůrčího nástroje a artefaktu. Když se zamyslíme nad podstatou onoho vytvořeného – co je socha Mojžíše? Co označuje v čase a v prostoru lidské existence, kromě svého zřetelného odkazu k prvním knihám Bible. Jak je vůbec důležitá jeho vytvořená podoba?

Toho všeho si Antonioni jakoby nevšímá. Jeho pohled je jiný a dívá se jinak a jinam. Vidí rukama, promlouvá rukama, ptá se rukama. Ruce – chtějí se dotknout viděného, chtějí se přesvědčit o tom, že vnímané existuje právě tak, jak je viditelné. Nebo je to tak, že ruce se chtějí přesvědčit o skutečnosti existujícího, o věrohodnosti zhmotnělého času, který přetrvává jako tvůrčí vzepětí ducha proniknutého duchem? Nebo je to úžas, nevěřícný dotyk s něčím, co lze uvnitř mysli považovat za přelud, vidinu?

Antonioni sám v sobě vytváří soustředění na fakt možnosti trvání bytí mimo nám vlastní chápání. Jeho ruce v dotyku s mramorem, který jako mysticky tekoucí hmota tvaruje čas a prostor do soustředných kruhů zoufalé mysli nevědoucí si rady s vlínáním Universa, se snaží toto vlínání zachytit. Ruka a kámen tak spolu vytváří pocit stability konkrétních souřadnic jsoucna. Tady a teď. Ovšem současně zrazují snahu a soustředění takto harmonizujících se myšlenek a tušení nabývá charakteru v našem vědomí času spíše neexistujících, mihotavých záblesků světla na hladině podzemní řeky, než jakéhosi uchopení možného v možném. Antonioniho dotýkající se ruka je rukou myslící světlem a děkující za kámen, který dal světlu tvar poznatelný lidským smyslům, aby byly schopny pojmout neuchopitelné a nemyslitelné. Tím získává kámen roli oné reálné imanence tušení a ruka je prostředníkem k utvrzení se tohoto tušení. Lidská mysl jako intelekt je zde stojící opodál. Nevidoucí jako podvečerní ulice v jeho filmu Zatmění (1962). Konce jeho filmů jsou přece existencí mimo naše vědomí mysli.  Proto jsou myslí v pravém slova smyslu právě ruce. Jak ruce Mojžíšovy držící patriarší vous i desky Zákona, tak ruce Antonioniho, které se snaží zhmotnit myšlenky plynoucí k nim skrze světlo kamene a učinit je člověku srozumitelnými.

Kámen je tak nositelem plochy, která ve své komplexnosti byla vytesána do tvaru Mojžíše, nebo světla, které se na jeho ploše realizuje do viditelné podoby, protože vědoucí jej tam svou invencí pustil, dal mu možnost vejít v kámen a uskutečnit jej do vdechu vědění. Aby já, člověk, mohl v sobě nalézt tušení jako imanenci jakési podstaty, která ví vše, ale mě o tom nebyla dána možnost tušit. Je to závrať. Dotknout se rukou, abych udržel rovnováhu, abych se nezhroutil sám do své zoufalé bezradnosti, když mě anděl nad propastí pustí a já cítím, že umírám. Nejsem, nejsem, právě tak jako tento kámen. Jsem pouze odrazná plocha pro bytí světla, které mi teprve odhalí tvar mého nebytí, aby bytí bylo zřejmé a až poté naznačí jeho smysl. Abych mohl uvidět tenisový míček a vrátit jej do času, ve kterém existuje jako stav mimo vědomí. Protože pouze stav mimo vědomí jej může vložit do rukou, které jej ucítí jako tvar světla pohlcujícího stín, a vrátit jej těm, kteří přišli z bytí mimo čas a kterým patří. Ale že mi byla dána možnost uvidět jej, zvednout a vrátit, nebyla náhoda.[16]

 

Emanace tušení

 „Tak promluv!“ Výkřik Michelangela Buonarottiho, když dokončil sochu sv. Mojžíše. (Podle legendy).

Co je konkrétní a kde je čas a prostor? Subjektivní vjem těchto skutečností je objektivní definicí smyslu, tedy podpůrného a zásadního pronikání duchovního. Náhrobek Julia II je metaprostorem pouze ve smyslu definice duchovního bez času a prostoru.

Antonioni jako člověk tyto dva jediné prostoročasy nejen definuje, ale především vnitřně propojuje do jediné skutečné jednoty metaprostoru, ve kterém existuje vše. Tedy i on sám a my s ním.

A právě tato vnitřní, subjektivní existence „vně“ a „za“ je výsledkem reálné aury, kterou dílo vyzařuje. To je ono „neviděné“, co Antonioniho přinutí k doteku nikoliv ke kameni, nikoliv k dílu jako artefaktu, ale k projevu onoho „nižšího“, lidského, jež vyvěrá z nejvyšší jednoty bytí. On vlastně opakuje ono zoufale užaslé gesto Buonarottiho v němé emanaci srdce – tak promluv! Ale není to imperativ, není to příkaz, i když vyslovené v nadšeném úžasu, je to němé gesto prosby, výron tiché bolestné touhy pochopit. Ona ruka vedená silentiem pokory před nejvyšší jednotou veškerenstva, dotekem onoho živoucího v čase věčnosti, které se v našem jepičím bytí zdá nehybným kamenem. Prosí o odpověď, naznačení, letmý závan vědění na tušené, jako plamen žhoucí vyzařování nekonečné otázky – „kdo jsem, odkud přicházím, kam jdu“. Tak promluv! Mojžíšův pohled se pak setkává s naším tam někde, kde se protínají rovnoběžky…

Způsob, jakým tyto doteky Antonioni uskutečňuje, jak je nasvětluje a stříhá, svědčí o zcela mimořádné empatii k souvislostem perspektivy ducha. A kolik obsahuje rovin – láskyplné pohlazení něčeho, co miluji, loučení s něčím, co miluji. Toto neudržitelné vyzáření lásky současně hluboce intimně promlouvá a prosí – sděl, řekni, stačí slovo, gesto, vdech…

Směřování baziliky San Pietro in Vincoli existující jako šerosvit a proměňující se na časoprostor kairosu vnímáme pomocí nezřetelných zvuků přicházejících „odtamtud“ – něco spadne, nějaké snad hlasy, jakési občasné, těžko identifikovatelné ruchy. Je to něco – tam někde, kdesi, jako připomínka, že náš reálný život je – mimo čas, jenž nás zdánlivě míjí. Ten skutečný, na který si můžeme sáhnout, který je, ale pouze tehdy, přiznáme-li si jej. Když nahlas vyslovíme ono – Ano! Je to tak!  

…a je ticho stvořeno do tvaru světla a tvar světla do hmoty kamene a hmota kamene do drásajícího utrpení toho, jenž pochází z absolutna, a přece není mocen sám sobě sdělit – ano, ano, ano… abychom posléze vyzářili sami jako… ale jsme ve stínu a vyzařujeme pouze to světlo, které na nás dopadá… nebo ono skutečné vyzáření je právě světlem, které činí náš život jsoucím…?

 

Ticho

(Giovanni Pierluigi da Palestrina: „Magnificat, IV toni“)

            Magnificat anima mea Dominum Et exultavit spiritus meus in Deo salutari meo. (Lk 1, 46-47)

Tento čas se proměňuje v okamžik, kdy se poprvé ozvou hlasy Magnificat. Jakoby ve chvíli, kdy je vše uzavřeno, ale co – vše? Velebí má duše Hospodina…[17] Dá se úvodní verš zahrnout do této chvíle? Bezesporu ano. Antonioni by nepoužil hudbu jenom tak, protože se mu líbí. Je nutné si uvědomit, že zpěv nepatří jen jeho srdci, ale i Mojžíšovi v okamžiku, kdy svírá desky Zákona. I papeži Juliu II, spočívajícímu na pokraji věčnosti, a přesto nevidoucímu. I našemu pustému, temnému, virtuálnímu žití, které se vznáší mimo skutečné „jest“. Metaforicky řečeno s prvními verši Geneze: „Země pak byla nesličná a pustá, a tma byla nad propastí, a Duch Boží vznášel se nad vodami.“[18] Kdy, jak a proč k tomuto hlubokému vyznání dospěl on sám, je otázkou nepatřící do našeho uvažování. Byly by to pouze spekulace. Prostě tam dospěl. Z hlubin baziliky se chvěje zpěv jeho srdce. Jak osamělý je člověk bez tohoto vědomí příslušnosti k jednotě veškerenstva. Ona skrytost touhy zůstává jako bolest bez krásy, uzavřena v nepřekročitelném sevření intelektu. I když nás ruce a oči vždy prozradí zevnitř, byť jen bez jakéhokoliv náznaku, jenž se rodí v úmyslu vědomí. Potácíme se uvnitř sebe a stěží udržujeme rovnováhu v přívalech svého vlastního světla, které jako imanence božího úmyslu zalévá naše, vlastním egem oslepené, oči. A proto nevidíme anděly i když stojí vedle nás a neustále nám sdělují ono pozvání, abychom poznali, že jsme vznikli z nejvyšší jednoty světla – božské ideje lásky. …a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli.[19] Snad i proto máme ruce, aby viděly, jací jsme, místo očí. „Támhle chrlí! Tam! Tam! – Kde  je to?“[20]

A když je nevidíme, tak je alespoň nechme odletět.

„Jednou dopoledne krájela Elisenda cibuli pod maso k obědu a vtom se jí zdálo, že vítr z širého moře rozrazil závory na balkónech a vnikl do domu. Podívala se oknem na dvůr a přistihla anděla, jak se pokouší létat. Počínal si tak nemotorně, že poničil zeleninu, jako by v drápech držel radlici, klouzal a div, že při tom nedůstojném mlácení křídly nezbořil kůlnu. Přesto se mu podařilo vzlétnout. Elisenda si oddychla, když viděla, jak letí nad posledními chalupami, zoufale se snaží udržet rovnováhu a mává nazdařbůh křídly jak starý sup. Hleděla za ním, až dokrájela cibuli, hleděla i pak, když už ho nemohla vidět, protože v té chvíli přestal být překážkou jejího života a stal se pomyslným bodem na mořském obzoru.“[21]

Antonioni jakoby opíral o hranici stínu a světla samu svou intuici. V této chvíli se pozice mění. Mystérium vitae zůstává nedotčeno přítomností smrtelného, avšak proniká jím a činí z něj nesmrtelného. Na jeho tváři je patrný pokorný, nepatrný pohyb, který se odehrává ve zcela jiné perspektivě času. Není ani vnější ani vnitřní. Nepatří do souřadnic naší existence. Je emanací transcendence a současně je imanencí do vertikály jediného a skutečného lidství, uskutečňujícího se bez potřeby tázat se a očekávat odpovědi. Mlčet, mlčet o tom, o čem vyslovit slovo je Slovo navždy ztratit, …k vodám tichým mne přivodí.[22] A žasnoucí pokora narůstá… Přítmí baziliky do chvějivého třpytu rozjasňují slova hymnu… Velebí má duše Hospodina a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli.[23] Antonioni odchází, aby byl pohlcen do přítomnosti navždy.

 

Epilog

            „Viděl jsem Boha tváří v tvář a byl mi zachován život.“ (Gn 32, 31b)

Však světlo v stín,

a stín navždy,

jako dlaň v kámen,

a kámen navždy,

když oči v setkání,

tak srdce navždy,

a šlépěj zůstane,

do stesání,

…slova,

až za obzorem mysli,

jen žasnout,

… v probuzení navždy …

… díky …

 

 

Vladimír Suchánek

 

 

Michelangelův pohled (Lo sguardo di Michelangelo, Itálie 2004)

Scénář a režie:  Michelangelo Antonioni

Kamera:  Maurizio Dell’Orco

Hudba:  Giovanni Pierluigi da Palestrina: „Magnificat, IV toni“

Střih: Roberto Missiroli 

18 minut

  

Citované filmy:

Dobrodružství (Michelangelo Antonioni, Itálie-Francie 1960)

Noc (Michelangelo Antonioni, Itálie-Francie 1961)

Zatmění (Michelangelo Antonioni, Itálie-Francie 1962)

Červená pustina (Michelangelo Antonioni, Itálie-Francie 1964)

Zvětšenina (Michelangelo Antonioni, Velká Británie-Itálie-USA 1966)

Zabriskie Point (Michelangelo Antonioni, USA 1970)

Povolání: reportér (Michelangelo Antonioni, Itálie-Španělsko-Francie 1975)

 

Bibliografie:

Armin, Achim von.- Brentano, Clement: Chlapcův kouzelný roh. Praha, 1980.

Bilí svatá. Podle posledního vydání kralického z r.1613. Praha, 1949.

Bible. Ekumenický překlad. Praha, 1979.

Bible Jeruzalémská. Kostelní Vydří, 2009.

Begiašvili, Arčil Fjodorovič: Filozofie a poezie. Praha, 1979.

Gajdošík, Petr: Michelangelův pohled. In: Film a doba, 2011/4. Praha 2011.

Márquez, Gabriel García: Strašně starý muž, se strašně starými křídly. In: Ikaros věčně živý (red. Vladimír Binar). Praha, 1980.

Melville, Herman: Bílá velryba. Praha, 1947.

Orten, Jiří: Deníky Jiřího Ortena. Praha, 1958.

Ovidius: Proměny. Praha, 1935.

Suchánek, Vladimír: Topografie transcendentních souřadnic filmového obrazu. Olomouc, 2002. 

Zamarovský, Vojtěch: Bohové a hrdinové antických bájí. Praha, 1965.

 

Internetové citace:

http://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/cash-johnny/ghost-riders-in-the-sky-196274 Citace 30.8. 2012

YouTube: http://www.youtube.com/watch?v=SmxB2BwVufA Citace 30.8. 2012-08-20

http://lyricskeeper.cz/cs/buddy-and-julie-miller/wide-river-to-cross.html#ixzz245Ce4f4h  Citace 30.8.2012

YouTube: http://www.youtube.com/watch?v=3QmdzqJ_K9E Citace 30.8.201

 

Poznámky:

---