Z dlouho očekávaného filmu Margaret Kennetha Lonergana se nakonec stal velmi opožděný počin, který čekal ve střižně od roku 2005. Prokletému filmu nepomohlo ani uvedení v omezeném distribučním okruhu a nedostatek publicity, který se odrazil i na sociálních sítích, kde lze vidět petice upozorňující na slabou propagaci společností Fox. Ale i tak zahraniční kritici, kteří si Margaret našli, ji adorují jako mistrovské dílo hodné pozornosti.

Kenneth Lonergan nabízí téměř tříhodinový film – přesto je Margaret příliš krátká. Režisér v ní otevírá mnoho témat (strach po jedenáctém září, umění a jeho funkce, umění a jeho význam, dospívání, první sexuální zkušenosti, vztahy rodičů a dětí, justiční systém a podoba světa a morálky z něj vyplývající), která jsou distribuována fragmentárně a mají jedinou spojnici – postavu Lisy (Anna Paquin).

Americký divadelní a filmový režisér (mimo jiné i scenárista svých filmů a spoluautor předlohy Gangů New Yorku Martina Scorseseho), který debutoval na stříbrném plátně komorním dramatem Na mě se můžeš spolehnout (2000), potvrzuje i v Margaret svoje autorské dovednosti. Do nich lze zahrnout schopnost rozvíjet řadu spletitých témat, pečlivě skládat mozaiku lidských vztahů, schopně tvořit a pracovat s dialogy, které jsou navíc prokládány čtením literárních a dramatických textů z prostředí školních hodin, do nichž postava Lisy sama vstupuje, nebo scénami z divadla či opery. Již samotný název snímku Margaret vychází z viktoriánské básně dramatika Gerarda Manleyho Hopkinse. Ta pojednává o smutku, jenž přichází s proměnou zaznamenanou po setkání se smrtí, kdy se mladistvá naivita střetne se světem dospělých. Touto proměnou prochází i Lisa.

Na začátku filmu se s ní setkáváme v období bezstarostného dospívání, které náhle poznamená nešťastná událost, jejíž součástí se stane. Místo dosavadních problémů s domácími úkoly a koupí kovbojského klobouku se začíná potýkat s pocitem viny a zodpovědností za nehodu, na které má zdánlivě nepatrný, ale i tak zcela zásadní podíl. Bezohledná cesta zúčtování se svou vlastní vinou se ukáže být komplikovanou, a to hlavně z morálního hlediska. U Lisy se začne projevovat chorobná touha po naplnění vlastní vize spravedlnosti. Potrestat se snaží i spoluviníka, který má však na celý incident odlišný názor. Pomalý průnik do světa dospělých (opakovaná návštěva policejní stanice, setkání s právníky, první sexuální zkušenosti) vyvolá u nevyzrálé dívky řadu rozporů, které zintenzivní setkání a navázání osobního vztahu s nejbližší přítelkyní oběti nehody. Čím více se životem neotrkaná dívka prostředím dospělých obklopuje, tím horlivěji se v něm snaží najít svůj směr. Její mladé ideály však s tímto světem dospělých příliš nekorespondují. Svým zájmem vyřešit případ nehody ,,správným“, „čestným“ a „spravedlivým“ způsobem jde proti zájmům všech, kteří nahlíží na případ z jiného pohledu. Pohledu, který nemusí být nutně horší než ten její, akorát zohledňuje i skutečnosti, kterými se Lisa doteď nemusela zatěžovat. Především otázku peněz, zodpovědnosti za rodinu a skutečnou bolest ze ztráty blízké osoby. Nedostatek empatie a sobeckost, se kterou se Lisa zatvrzele pouští do uzavření celého případu cizí ženy, jí poodhalí zrcadlo sebe samé a pod tíhou výčitek vyplavou na povrch problémy nejenom s její matkou, herečkou na Off Broadway (J. Smith-Cameron) a pasivním vzdáleným otcem (Kenneth Lonergan).

Vztahy, které Lisa po nehodě naváže, ať už se svým učitelem, spolužákem, řidičem autobusu, policistou, právníkem či sestrou pozůstalé, jsou určitým způsobem s nehodou propojené. Film se příliš nevěnuje postavám, se kterými Lisa naváže kontakt, ani tomu, jak je ovlivní a co se děje dál v jejich životě. Film dává důraz na to, co ovlivňuje Lisu, ne ostatní. Ale nejenom mezilidské vztahy, i město New York a období, do kterého je film zasazen, odhalují její charakter.

Lisino trauma, vztek a obviňování je zasazeno do doby po 11. září 2001, kdy se podobně jako ona cítila celá řada Američanů, kteří bojovali za svou věc a svou vlastní pravdu, i když pod tíhou jiného incidentu. Kenneth Lonergan tento historický moment, který proběhl během tvorby scénáře, přibližuje skrz školní debaty (o terorismu, rasismu, o jiném pohledu, který nebyl slyšen a o světě po zářijovém ránu), kterými nemoralizuje, ale opět mu slouží jako zvětšovací sklo namířené na Lisu.

Obrovitost města New York, kterému je ve filmu věnována značná část jednotlivých záběrů i celých sekvencí, jemnými náznaky poukazuje na vliv prostředí, ve kterém se postavy pohybují a zároveň je jakousi metaforou pro zákonitosti mikrokosmu jejich vztahů. Režisér spolu s kameramanem Ryszardem Lenczewskim představují největší velkoměsto v městské symfonii s geografickou přesností. Ona geografická preciznost, která je ve filmu vidět, vypovídá o funkci, celkové náladě, tempu a samotné atmosféře na Manhatannu. New York není pouze nelogicky uspořádanou kulisou, ve které člověk zahne za roh a je kamerou teleportován o dvacet bloků jinam, ale živým organismem. Organismem, který přibližuje prostředí, v němž Lisa žije. Záběry města rozšiřují pole poznání o životní styl (vyšší střední vrstvy), o čtvrť, ve které Lisa žije (Upper West Side – umělecká čtvrť), o okolí, ve kterém tráví čas (Broadway), jež jsou na hony vzdálené lokacím, které začne navštěvovat po osudné nehodě. Panoramatický pohled na rozlehlou metropoli je často kontrastem ke scénám, jež se odehrávají v uzavřených prostorech činžovních bytů, divadelních jevišt´, hledišť, restaurací, školních tříd. V těch k sobě i přes značnou stísněnost prostoru cítí postavy mnohdy stejné odcizení jako ve skleněné džungli New Yorku.

Ve filmu je také kladen důraz na odkazy k dalším uměleckým druhům, činohře, opeře (Norma, Hoffmannovy povídky) a literatuře (William Shakespeare, Gerard Manley Hopkins), které nabízejí řadu metafor pro životní situace příznačné nejen pro Lisu. Lonerganovi se právě těmito odkazy daří vysílat impulzy o důležitosti umění v našich životech, které nám často může na různé situace nabídnout odlišný pohled než je ten náš, či pocit identifikace a emocionálního zadostiučinění, naplnění. Těmito impulzy tvoří jakousi milostnou báseň umění a zároveň ukazuje, co Lisu ovlivňuje a tvaruje její myšlení – jak, proč a nad čím přemýšlí. Zároveň zdůvodňují její smysl pro dramatičnost a momentální citové rozpoložení.

Lisa je tedy alfou a omegou Margaret, ke které směřuje ať konkrétně, nebo pouze náznakem většina děje filmu. Stejně jako ona je i téměř celé hlavní herecké obsazení (Matt Damon, Keiran Culkin, Mark Ruffalo, Jean Reno, Allison Janney, Matthew Broderick) skvěle vybrané. Anna Paquin podává nezapomenutelný výkon, přirozený, nestrojený, často afektovaný pod tíhou rozporů dospívání, nepodložených argumentů a tlakem emocí. S J. Smith-Cameron (matka Lisy), ženou režiséra, si vymění řadu nezapomenutelných dialogů, ze kterých čiší ohnivá láska a částečné zoufalství nad zlomeným poutem.

Pole působení Margaret má široký záběr především díky hutnosti témat, které snímek otevírá a následně nechává plynout do ztracena. Film nemusí nutně končit po závěrečných titulcích a režijní počiny Kennetha Lonergana mají právě tu vzácnou schopnost rezonovat v divákovi i dlouho po zhlédnutí. Bohužel i přes to, že Margaret zaznamenala pozornost na filmovém festivalu v Karlových Varech, do české distribuce zatím práva zakoupena nejsou. Jednou z možností je film zhlédnout na dvd, ve kterém bude zřejmě řada témat více rozvedena, neb na něj režisér přidal o dvacet minut materiálu více.

Adéla Mrázová

Margaret (USA 2011)

Scénář a režie: Kenneth Lonergan

Kamera: Ryszard Lenczewski

Hudba: Nico Muhly

Střih: Anne McCabe

Hrají: Anna Paquin, Mark Ruffalo, Matt Damon, Matthew Broderick, Jean Reno ad.

150 min.