Alexandr Sokurov zakončil svoji tetralogii moci filmem, o kterém lze tvrdit, že nebude jen „dalším v řadě.“ Faust se vymyká už svým univerzálním zaměřením, které je v něm přímo obsaženo navzdory veškerému zcivilnění, jež Sokurov oproti Goetheho předloze provedl. Mimo to však právě mytopoetický ráz příběhu ruskému režisérovi dovolil výrazně manipulovat s filmovým záběrem přesně podle jeho zásad, že „filmový obraz musí být vytvořen podle malířských kánonů.“ I když se tohoto přístupu Sokurov drží v celé své tvorbě, ve Faustovi zašel dosud nejdál. Pomocí klasických (různé kamerové předsádky) i digitálních procesů vzniknul vizuální styl, kterému se nic ze současné kinematografie nepodobá – snad kromě filmů samotného Sokurova.

Faust v krajní výtvarné stylizaci navazuje zejména na starší snímek z 90. let Matka a syn. Zůstává inspirace v holandské a německé krajinomalbě (jejíž romantický ideál krajiny jako odrazu jedince odpovídá i Goetheho záměrům), avšak oproti převážně tlumenému, elegickému ladění přibyla širší barevná škála. Použití barev ve Faustovi pak směřuje k jinému Goetheovu spisu, Nauce o barvách, který pracuje s emotivním a filozofickým výkladem barvového spektra: kupříkladu zelená asociuje přírodu a uvolnění (scény sblížení s Markétkou), bílá nevinnost (scény v kostele) nebo tmavé barvy šedá a hnědá, které ve filmu převládají, jsou spojovány s negativními pocity, ovšem zároveň souvisejí s mystickým poznáním skutečnosti. Posledním článkem v této zobrazovací tradici je J. M. W. Turner. To, o čem Goethe uvažoval čistě teoreticky, začal ve své tvorbě anglický krajinář naplňovat přímo. Sokurov studoval jeho akvarely už v době natáčení Otce a syna a pro Fausta dokonce vytvořil sérii vlastních abstraktních akvarelů, jejichž barevné složení odpovídá výtvarnému rázu každého ze záběrů.

Samotného Goethova dramatu se Sokurov drží velmi volně. Spíše než dějová návaznost ho zajímají souvislosti s jeho vlastní filmovou sérií, a předkládá tudíž osobní interpretaci mýtu. Faust tvoří závěr a – zasazením do 19. stol. – zároveň počátek politické historie, jež pokračuje přes Lenina (Býk) a Hitlera (Moloch) až po japonského císaře Hirohita (Slunce). Je archetypálním textem, jehož jsou ostatní filmy dílčími variantami – různými verzemi téhož příběhu o ztrátě svobody a uchvácení mocí. Z tohoto důvodu také Sokurov činí Fausta maximálně reálným, vsazeným do určitého duchovního prostředí. Je to prostředí moderní Evropy, která svrhla náboženství a ve jménu vědy se vydala za osvícením lidského rozumu.

Oproti Goethovu podání je Sokurovův Faust čistým materialistou. Vědecká praxe nepodává hmatatelný důkaz o existenci duše či Boha a jediným měřítkem se stává člověk sám. Míra jeho štěstí roste s mírou vlastního uspokojení. Faust prochází různými materiálními zkušenostmi, ale žádná nemůže ukojit jeho touhu, která se obrací nazpět k němu samotnému. Zároveň s tím nedospívá k nějakému hlubšímu poznání o člověku a zůstává znuděný a zklamaný. Rozhodnutí, která na sebe potom Faust bere, pozbývají nakonec charakter vnitřní svobody (závislost na egoistické touze) a jsou destruktivní pro jeho okolí (pro Sokurova je tento stav nešťastného a zároveň silně toužícího, tudíž nebezpečného člověka tematickým pojítkem celé tetralogie). Faust se setkává s lichvářem Mauritiem Müllerem – sokurovovskou verzí Mefistotela –, který pro něho svým brilantním manipulováním s materiálními výdobytky společnosti ztělesňuje možnost zahnat jeho nudu. Pro svoje životní přesvědčení netuší, že Mauritius manipuluje i s ním a ve skutečnosti představuje protiklad materialistického výkladu světa.

Na konci Faust přece jen dospívá k jakémusi poznání, i když tragickému. Sokurov mění závěr Goethova nadějeplného dramatu. Faustova duše (jejíž existenci už nepopírá) není neustálým spěním vykoupena a vztata do nebe, ale naopak bloudí v nekonečné pustině – mefistotelovské nicotě. Osamělý Faust zaslechne ještě hlas Markétky: „Kam kráčíš?“, a odpovídá: „Pořád dál, dál.“ Kdysi obdivované titánství lidského ducha zbaveného božství se po mnohasetleté hořké zkušenosti dnes jeví poněkud jinak.

Jan Křipač

Faust (Rusko 2011)

Režie: Alexandr Sokurov

Scénář: Alexandr Sokurov, Marina Koreneva

Kamera: Bruno Delbonnel

Hudba: Anrej Sigle

Střih: Jörg Hauschild

Hrají: Johannes Zeiler, Anton Adasinskij, Isolda Ďušauk, Hanna Schygulla ad.

140 min.