Nový film argentinského mistra minimalismu Lisandra Alonsa sliboval začátek nové, možná méně vyhraněné etapy jeho tvorby. Širší koprodukční zázemí a angažmá americké herecké hvězdy (Vigga Mortensena) jsou však nakonec pouze planými signály příklonu k tradičnějšímu pojetí. Jauja je naopak dílem mistrovsky otevřeným, odvážným a vzpírajícím se snadné čitelnosti i logickým očekáváním.

Retrospektivní sekce znamenají v karlovarském programu stále lákavější, objevnější položku. Představení tvorby britského filmaře-konceptualisty Bena Riverse (1972) navazuje na prohloubený zájem dramaturgie o současné podoby avantgardního dědictví, tak jak jej loni potvrdilo zformování sekce „experimentu“ Imagina.

Povážlivě slabý ročník domácí hrané kinematografie téměř děsí, byť nemusí jít o tolik překvapivý, odpovídající a trvalý stav. Výjimkou jsou dva absolventské filmy FAMU – Anywhere Else Asmary Beraki a Maria Stock Jana Březiny.

Elina Psykou uvedla v ve Varech svůj debutový snímek Věčný návrat Adonise Paraskevase, jehož premiéra se uskutečnila na letošním Berlinale. Minimalisticky pojatý, absurdistický „příběh“ populárního televizního moderátora, jenž zinscenuje vlastní únos, byl k vidění v sekci Deset evropských režisérů očima Variety.

Nelze se nezastavit nad otázkou, co přesně některým filmům z Fóra nezávislých brání zařazení do hlavní soutěže. Jako kontrast k některým ambiciózním počinům by dva, tři filmy z této sekce znamenaly osvěžení a i jisté zrcadlo snah.

V lecčems melancholická, hořká i kriticky pojatá Tsitosova reflexe řecké reality přináší do vlny mladého filmu vlastní schopnost propojení „žánrových“ konvencí s pohledem na mdlou, skeptickou a zklamanou společnost.

„Pracovali jsme skoro stejným způsobem na Špičáku i Alpách. Nejprve probereme námět, pak já začnu psát, sejdeme se, Yorgos přidává nebo škrtá, přepisuju, znovu se sejdeme, Yorgos mě seřve za mé žvásty a pak si dáme kafe.“

Athina Rachel Tsangari, jejíž snímek je s rozpustilostí sobě vlastní původně pojmenován kapitálkami, se univerzálním výkonem vyhrávajícím si s nápaditostí scén, vizuální a kompoziční intertextualitou i smyslem pro lehkost a ironii neváže jen k určité národní vlně – postavení nezávislého tvůrce je vždy jedinečné.