Home » Doporučujeme, Filmové festivaly / Film festivals

Tajemství ústraní – Pocta Benu Riversovi

6 Říjen 2014 Komentáře: 1

Retrospektivní sekce znamenají v karlovarském programu stále lákavější, objevnější položku. Představení tvorby britského filmaře-konceptualisty Bena Riverse (1972) navazuje na prohloubený zájem dramaturgie o současné podoby avantgardního dědictví, tak jak jej loni potvrdilo zformování sekce „experimentu“ Imagina. Možnost uvedení stále živého a rozvíjejícího se díla za účasti autora je v tomto směru skvělou šancí, jak se postupnými kroky pokusit zlámat osidla diváckého zpohodlnění a stereotypů.

Realizaci Riversovy pocty provázelo několik specifik. Samotné umístění většiny promítacích bloků do poněkud alternativního, „nekinového“ prostoru Divadla Husovka mělo za efekt zvýraznění samotného aktu návštěvy. Riversově originální „filmartové“ tvorbě to přineslo zajímavou zkušenost – namísto čistých galerijních prostor či klasických kinosálů se kulisami projekcí stala přirozená pochroumanost a zemitost budovy v ostré uličce nad lázeňským centrem. Sem, do ústraní mimo festivalový lesk, stoupali diváci za nepředvídatelným a svízelným zážitkem, který se záhy změnil v dusné nepohodlí anebo fascinaci. Logickou a svým způsobem lákavou okolností byla čitelná nepřipravenost (možná většiny) diváků, kteří přicházejíc za blokem „neznámých“ krátkých filmů z Británie překvapeně, zděšeně i demonstrativně hlučně opouštěli sál po pěti, deseti minutách či o pauzách mezi jednotlivými snímky. Případně – pokud zvědavost vydržela – záhy po skončení projekcí, zatímco se ve dveřích nevědomky míjeli se samotným autorem přicházejícím na diskusi.

Setkání s tak specifickou a různorodou diváckou sestavou, jaká se utváří jen na festivalech, přinášelo notnou dávku napětí a pro Riverse i velkou výzvu podat v rámci možností srozumitelný komentář – což se mu konec konců za asistence dramaturga Viktora Paláka dařilo zvládat s přehledem. I při nuceném zkrácení své festivalové účasti stihl Rivers naznačit přístupy, posedlosti a inspirace. A jako by chtěl divákům nabídnout i hravější, nedoslovnou indicii, zeleným tričkem s nápisem Apichatpalme při svém posledním výstupu ikonicky shrnul i svůj vztah k „běžnějším“ festivalovým formám (jakkoli je právě Wheerasethakul spíše souputníkem z týchž pomezních sfér).

Ben Rivers

Ostatně, kdo byl ochoten pohroužit se vydatně do textury a zásvětí Riversových filmů – hypnotizujících vizuálních esejů s magickou archaickou estetikou černobílého 16 mm materiálu – nebo četl doplňující texty v katalogu, ten jednu z dominantních tematických obsesí Riversovy tvorby sám odhalil. Cinefilní přístup se ale v konkrétních filmech projevuje hlavně v úrovni atmosféry a inspirací určitými žánrovými prvky, které Rivers dekonstruuje, množí či ironicky reflektuje. Nejpřímějším a v mnohém děsivě nejzábavnějším extrémem této linie je found-footage montáž Děs! (Terror, 2007), v níž se záběry z převážně zapomenutých, o to víc však explicitních a zhrublých hororů americké scény mísí ve stupňovaném, krvelačném běsu, až říznou sérii uzavírá ironické gesto probuzení z noční můry.

Jiná – zřejmě neznámější a nejvíce reflektovaná – formální linie zastihuje Riverse jako vytrvalého a fascinovaného (dokumentaristického) pozorovatele lidské osamělosti a individualismu, tak jako to potvrzují uhrančivé portrétní eseje Původ druhů (Origin of the Species, 2008), Vím, kam mířím (I Know Where I’m going, 2009) nebo dvojice Tohle je má zem (This Is My Land, 2006) a dlouhometrážní vrchol této tendence Dva roky u moře (Two Years at Sea, 2012) s charismatickým filozofem přírody Jakem Williamsem. V kontrastu s touto existenciálně-humanistickou linkou však pozoruhodně fungovaly Riversovy jednotlivé průniky do metafyzicky snové struktury obrazů, archaických útržků paměti a vizí stylizovaných (alternativních) světů. V lecčems nejsystematičtější středometrážní projekt Pomalý vývoj (Slow Action, 2011) je tajuplnou adaptací principů výkladového etnografického filmu, která ve čtyřech kapitolách provází diváka fantaskním prostředím neobjevených společenství a jejích rituálů. Sci-fi utopie s intenzivní atmosférou má ve výsledku nejblíže k fiktivnímu dokumentu v duchu Chrise Markera (stejně jako v sekci Imagina uvedený Návrat do Adriaportu Adély Babanové).

Přetvořením původního místopisu, kontextu zaznamenané situace a potlačením těchto významů často Rivers získává otevřený materiál, který svobodně splétá do vzpomínkových vizí (Ah, Liberty!, 2008) či abstrahuje do mystických výjevů (Budoucí lidstvo/The Coming Race, 2006). A právě zde přivolává magický efekt fotogenie zpět k životu znovuobjevený obraz, tvořený při projekci světlem a stíny. (Skutečnost, že Vary pro retrospektivu oprášily promítací stroje a specielně pořídily některé nové kopie – byť z materiálu neběžely kompletně všechny filmy – jen potvrzuje péči a zaujetí dramaturgie na správném místě.)

Ben Rivers 2

Z hlediska postupného vývoje Riversovy tvorby, jinak koncentrované a ve formálních principech soudržné, je pak nutné všimnout si posunu, který určuje jeho nejnovější celovečerní dílo, vytvořené ve vzájemném dialogu s metodou amerického spřízněnce Bena Russella. V Locarnu loni uvedené Zaklínadlo k odehnání temnoty (A Spell to Ward Off the Darkness, 2013) načerpalo svou bezprostřední i démonicky uhrančivou sílu z kombinace Russellova antropologického zkoumání a Riversovy posedlosti alternativním uzpůsobením životního stylu, v osamělé pouti za identitou nacházející směr v sepjetí s přírodními elementy či živly. Vstup do soužití mnohonárodnostní komunity (uměle filmaři přesídlené do skandinávské krajiny) doplňují v intenzivně kontrastující struktuře rituální samotářská epizoda a závěrečná koncertní část pořízená v poutech black-metalové hypnózy. V celku, iniciovaném panoramatickým prologem nad zšeřelou hladinou se zalesněnými břehy, jež se v pohybu postupně proměňují v abstraktní graf zvukové stopy, funguje snad symbolická návaznost cesty z nebe, ráje, k očistě, peklu a z temnoty k neznámu za osvobozením. Radikální a přitom minimem sevřený film dovedl přinést ten nejtajemnější zážitek na letošním festivalu. A jeho pozice mimo pozornost velkých sálů a překotných diskusí mu jedině sluší.

Matěj Nytra

 

One Comment »

  • Gerry said:

    Felt so hopeless looking for answers to my qu.s.ions.teuntil now.

Napsat komentář

Můžete užít tyto tagy:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>