Home » Doporučujeme

Pronikání do soukromí a záhad

2 Leden 2014 Bez komentářů

Absolventské filmy Asmary Beraki a Jana Březiny z FAMU

Povážlivě slabý ročník domácí hrané kinematografie téměř děsí, byť nemusí jít o tolik překvapivý, odpovídající a trvalý stav. Ve srovnání s předchozími nadějnými sezónami však vedle distribučních titulů citelně ubylo snímků, jejichž cesta by vedla především programy evropských festivalových akcí. Ostatně mimo neopomenutelný úspěch druhého slovensko-českého snímku Miry Fornay v Rotterdamu (Môj pes Killer) nepronikl podobným směrem už žádný loňský počin. Dramaturgie Cannes nebo nejznámějšího festivalu animované tvorby v Annecy sice potvrdily náhlý zájem o nejmladší generaci českých (a slovenských) animátorů, v oblasti hraného fikčního filmu je však situace viditelně složitější.

Absolventské snímky režisérů z FAMU se běžně potýkají s několikaletými produkčními překážkami, absencí systematické finanční podpory a v důsledku také nezájmem distribuční sféry, neboť problematický formát středometrážního filmu obtížně pasuje do programů kin i kategorií festivalových soutěží. Nutné postprodukční ústupky, krácení, propagační limity jsou typickou součástí „boje“, který podniká každý z ambiciózních projektů, a formování určité „mladé scény“ (hraného) domácího filmu se zdá být pouze shlukem nesouvislých náznaků.

Podobná úskalí mají za sebou (i uprostřed své cesty) také dva nedávné debutové snímky, jež se dočkaly ocenění při posledních ročnících Famufestu. Jak loňskému vítězi Anywhere Else (neboli Kdekoli jinde) od původem americko-eritrejské studentky Asmary Beraki, tak absolventskému filmu Jana Březiny Maria Stock (jenž získal ocenění za nejlepší kameru a zvuk) však prozatím chybí výrazná zahraniční účast – ať už v Cinéfondation či „kdekoli jinde“ – a jejich průnik do širšího povědomí je jen okrajový. Byť si oba autorsky pojaté, stylisticky vyspělé filmy o pozornost bezpochyby říkají, jakkoli nenápadně přitom působí.

Anywhere1

Anglicky mluvený snímek Asmary Beraki byl nicméně k vidění i v rámci českého výběru v Karlových Varech. Jemné, poklidné vyprávění, natáčené a odehrávající se ve Washingtonu D. C., je napůl zacíleno jako portrét vlastních migrantských kořenů – do ústřední role taxikáře Tesfaie autorka obsadila svého otce Ghebremichaela. Zkoumání kulturních střetů a přistěhovaleckých osudů však není zdrojem vděčných, dramatických konfliktů v takové míře, k jaké by samo téma svádělo. Při sledování epizod několika dní/týdnů, jež spolu dočasně tráví „falešně“ sestavená rodina v předměstském domě, se národnostní motiv projevuje nekonkrétním způsobem, ostatně do soukromí trojice černošských postav nahlížíme v situaci, kdy jsou již pevně adaptování v americkém prostředí a – ve shodě s autobiografií filmařky – se Tesfaiovi filmoví potomci, syn Emanuel a dcera Fawen teenagerovského věku, již v USA narodili.

Paradoxně tak mladí Afroameričané ztrácejí kontakt s původní kulturou nebo jazykem, tak jako částečně ztratili vazby s rozvedeným a osaměle žijícím otcem, vychováváni americkou matkou. Film ovšem nemíří směrem ke kritické výpovědi a takto rozkročenou identitu figur zkoumá skrze všední, drobné situace každodenního setkávání potomků s otcem, jenž se o ně stará při nepřítomnosti čerstvě znovuprovdané matky. Nenásilnou, šetrnou optiku filmu, skrze niž do soukromí „rodiny“ pronikáme, pomáhá funkčně rozvést přítomnost čtvrté – návštěvnické – postavy, Češky Sofie (Ivana Uhlířová), jíž s Tesfaiovou bývalou manželkou pojí rodičovská známost. Přizpůsobivá, svobodná osoba přijíždějící na „studijní prázdniny“ snad s plánem vylepšit angličtinu, vydělat si drobnou prací v kavárně se pokouší zpočátku složitě navázat kontakt s Emanuelem a Fawen, postupně však zapadá lépe do provizorního soužití v domě. A jakožto zástupkyně diváckého hlediska zpovzdálí vnímá projevující se neklidné naladění postav.

Především dospívající Emanuel, trénující v místním veslařském klubu, dává najevo vnitřní nepokoj, pramenící zřejmě z rozkladu rodinného ovzduší, a před okolím se uzavírá v trucovité izolaci pokoje. Po půli filmu se tyto ukrývané nejistoty a osobní potíže počínají více uzlit: Tesfai je přepaden a poraněn nočním zákazníkem a zkouší nalézt místo ve školním prostředí; jeho dobrácké a viditelně vstřícné vystupování však nestačí na nepozorný chaos třídy. Rozhovory sourozenců či Sofie s Tesfaiem se dotýkají přímo titulního přání, pocitu, že klid, štěstí nebo pravé životní zážitky možná čekají někde, kdekoli jinde – nelze však určit, kudy k nim vede cesta…

Jistá náznakovost a nekonkrétní řešení situací – především co se týče volně utnutého „závěru“ po návratu matky – jsou silnou stránkou jinak stroze a úsporně vedeného vyprávění, v němž realistický (až dokumentární) tón posiluje přirozený projev účinkujících (ne)herců (i Uhlířové, jež v jisté míře ztvárňuje sebe samotnou). Volné hledání slov a anglicko-jazyčných formulací při dialozích, rozdílná úroveň i přízvuk pomáhají plasticky vykreslit charaktery a věrohodně načrtnout vazby a vztahy, jež spolu figury na malé ploše (42 minut) utvářejí. Režisérka k tomu skvěle využívá i zvukovou stránku: od ruchů přelaďovaného rádia v Tesfaiově taxíku a nacházení afrických rytmů po zpívané (původní) skladby se hudba stává povětšinou přímou součástí reálné scény a její náladotvorný charakter zároveň nahrazuje umělé zdůrazňování emočního pnutí. Nenásilnou poetiku „všedních“ chvil – jakkoli jde o situaci jedinečnou a pomíjivou – posiluje kamera skrze čisté, sladěné kontury obrazu, v nichž vynikají kontrasty nočních jízd ulicemi a denního pobývání v domě s širokým přízemním oknem do zahrady. Ztvárnění ranního konfliktu po večírkové oslavě pomocí jediného statického záběru zpoza okna patří k nejpůsobivějším momentům.

Zdánlivá a vrtkavá „obyčejnost“ scén v sobě jistě nese úskalí nudy – a Asmara Beraki se ve scénáři nevyhnula některým zbytečným i doslovným detailům (využití známé angličtinářské záměny výrazů boring – bored, přímočaře aranžovaný typ amerických figur-novomanželů…). Od myšlenkově překombinovaného, byť esteticky působivého bakalářského snímku Průvodkyně (2010), o zrazující manželce těžce nemocného muže, se však poslední film autorky – jež dál plánuje spolupracovat s českým produkčním zázemím – vydal nadějným směrem. A zdejší scéna má rázem v dosahu kontakt s multikulturně, ambiciózně zaměřenou filmařkou, která není svázána s českým průměrem a limity.

Anywhere2

To 50-minutový, poněkud „žánrověji“ inspirovaný film Jana Březiny (1980), jenž dříve vystudoval filmovou vědu na UK a jistý čas přispíval do médií jako filmový publicista (mj. do Cinepuru), má možnost svou festivalovou účast ještě rozšířit. Napjaté, místy hypnotické drama o odhalování zamlčovaných tajemství Maria Stock bylo představeno ještě jako Work in Progress v karlovarském programu a před Famufestem jej do české sekce vybral zářijový Fresh Film Fest. Příběh, sevřený v jádru zkratkovitého vyprávění, je důmyslně svázán s reálnou historií místa natáčení – zaniklé, opuštěné vesnice (Mariánské) Skoky v karlovarském kraji, v německé verzi Maria Stock, jehož dominantu tvoří rozpadlý a vykrádaný barokní kostel Navštívení Panny Marie. Březinova současná, nekonkretizovaná návštěva specifického, mizejícího prostředí však nevyužívá pověstné „místo zázraků“ explicitním, spirituálním způsobem; motiv záhady (a záměny) si vypůjčuje pro vlastní, ve výsledku trudnou zápletku o rodinném poznamenání a prokletí ztrátou matky.

Soustavné znejišťování struktury filmu nezůstává jen u výrazného omezení informací a zaměření pozornosti na kroky mladíka Milana – jehož v úvodu přiváží otec do místa dočasné brigádnické výpomoci v kostele – neboť letmé, fragmentární obrazy zachycují i soukromé momenty zdejší dívky Hildy a jejího otce, jež tu přežívají v pochmurné atmosféře venkovského bezčasí. Po prvotní fascinaci tajemnými duchovními ikonami a symboly na kostelních freskách se Milan oddává snaze odhalit příčiny zamlklého a mdlobného stavu rusovlasé dívky a pokouší se proniknout k nejistým souvislostem, navzdory nelibosti jejího otce. Promyšlená hra se zámlkami, slovními indiciemi a pátráním po tajemství dodává průběhu až thrillerový ráz, v němž použití napjatých zvukových vrstev a stupňující se tempo zvolna protékajících scén ústí k cílenému bodu odhalení. Ve výsledné časové smyčce se vrstvením obrazů, představ a chronologicky přeskupených scén hypnoticky zrcadlí zmatená dívčina identita a skrze opakovaný motiv procítání film elipticky přeskakuje až ke koncovému obrazu – dvojice ujíždějící z tísnivého kruhu minulosti vlakem do města.

Souvisle zastřenou, intenzivní náladu filmu posiluje výrazný výtvarný koncept: dění několika sivě podzimních a matně zasněžených dní zachycuje kamera Jana Skriečky pomocí barevně tlumených, okrově-šedavých kompozic, v nichž roli hrají přírodní prvky (mlhavé ovzduší, seschlé struktury lesa a půdy) i fyziognomie hereckých figur (zrzavé vlasy Kamily Trnkové, jejího filmového otce Davida Novotného i Milana v podání Jana Strejcovského, jenž je jinak studentem dokumentaristiky). V obrazech pozvolného pronikání k rodinným tajům se vrství detaily krajkových látek a závěsů a průhled je stále více zahalován průsvitnými, přesto neproniknutelnými texturami.

Březinův snímek, jehož zápletku lze nakonec připodobnit k pohádkovému motivu (o ospalé „princezně“, jíž ze zakletí chmurných lesů vysvobodí až odvážlivý jinoch z jiného kraje), jistým způsobem překonává výchozí žánrový vzor a pomocí hutné atmosféry míří k symbolické, niterné rovině. Stejně jako u Beraki se režii daří propojit výrazný styl a estetiku pozvolného, nepodbízivého plynutí scén s funkčním a na obraz zacíleným vyprávěním. Již v Březinových dřívějších krátkých filmech – ať už černobílém portrétu tělesnosti baletních tanečníků První kroky (2008), či bakalářském snímku Třináctý týden (2010), senzualistickém průniku do pocitů těhotné dívky, se tyto znaky projevovaly, zvědavost po dalším autorském vývoji je tedy na místě.

Maria

Oba poslední, různorodé příspěvky k nekomerčním autorským proudům třicátnické generace se zatím dostávají k publiku obtížněji, než loňští a předloňští předchůdci. Pozice, z níž takto vedou „souboj“ i s vlnou nejmladší generace dokumentaristů – jichž si kritika i distributoři všímají o poznání lépe – je jistě složitá, ale zdaleka ne marná…

Matěj Nytra

 

Kdekoli jinde (Anywhere Else, ČR – USA, 2012)

Režie a scénář: Asmara Beraki

Kamera: Vidu Gunaratna

Střih: Kristýna Toupalová

Hrají: Beraki Ghebremichael, Ivana Uhlířová, Christopher Donellon ad.

42 min.

 

Maria Stock (ČR, 2013)

Režie: Jan Březina

Scénář: Jan Březina, Markéta Jindřichová

Kamera: Jan Skriečka

Střih: Michal Böhm

Hrají: Jan Strejcovský, Kamila Trnková, David Novotný, Ondřej Pavelka, Jiří Štrébl ad.

50 min.

 

Napsat komentář

Můžete užít tyto tagy:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>