V letošním ročníku mezinárodního filmového festivalu v Rotterdamu, jenž si získává pozornost hlavně uváděním nezávislých a experimentálních filmů, měli diváci možnost zhlédnout v sekci Signals řadu tematických filmových bloků, výstav a retrospektiv. Tato široce pojatá sekce je rozdělená do několika částí sjednocených určitým tématem nebo osobností tvůrce. Letos dramaturgové festivalu představili pětici okruhů: The Mouth of Garbage, Power Cut Middle East, Hidden Histories, Peter von Bagh a Regained.

Na festivalu v Rotterdamu si odbudou svoji premiéru nejen debuty začínajících režisérů, ale také řada filmů již zavedených autorů, kterým stojí za to, poslat svůj nový snímek právě sem a ne na jiný filmový festival. Svým vsazením těsně mezi Sundance a Berlinale si musí Rotterdam svoji pozici hájit a možná i o některé tituly bojovat.

Ona časově prodlévající dokumentárnost, některými chválená, některými odsuzovaná, ale většinou nepochopená, je asi tím nejzajímavějším, co lze na tomto snímku ocenit. Pokud jsem ochoten uvažovat o podvratnosti, tak jen v tomto směru; zvláště v období, kdy slaví úspěchy časosběrné dokumenty Heleny Třeštíkové (přehledně o hrůzách a strastech obyčejných lidí). Markovu obrazovou i stylovou roztěkanost, obludnost střihů a všemožného ostření lze číst jako implicitní ambivalentnost umění a života.

Téměř každý filmový festival pořádá doprovodný program jako součást a určitý doplněk programu filmového. Zdá se, že jde o nutnost, má-li být filmový festival otevřenou kulturní akcí, jež má přilákat a v důsledku uspokojit i návštěvníky, kteří nepovažují film za ústřední bod svého zájmu. Nechám stranou doprovodný program, který není spojen s filmem, i když i ten by stál v případě filmového festivalu v Karlových Varech za úvahu. Jde mi o specifickou událost, jež má dvojí funkci: