Snímek Güeros (v českém překladu Běloby) se objevil na filmovém festivalu v Karlových Varech v sekci Jiný pohled a předcházela ho pověst hravého, vtipného díla, které ve velké konkurenci německého Berlinale získalo cenu za nejlepší debut (Best First Feature Award).

Na letošním filmovém festivalu v Berlíně vzbudil velkou pozornost snímek kazachstánského režiséra Emira Baigazina Uroki Garmonii (Harmony Lessons, 2013), který byl jediným debutem v Hlavní soutěži festivalu a který následně získal i Stříbrného medvěda za mimořádný umělecký přínos pro Azize Zhambakiyeva, kameramana filmu.

K filmům ze střední a východní Evropy máme přirozeně vstřícný vztah a v posledních zhruba deseti letech k tomu máme i dost dobrých důvodů.

Již svým předchozím filmem Kinetta (2005) se Lanthimos hrdě zařadil do skupiny režisérů, kteří svým specifickým způsobem – po vzoru experimentů – decentrovanými, poloabstraktními pohledy odkrývají nestabilní roviny lidských zvláštností: Tsai Ming-liang, Sharunas Bartas či Philippe Grandrieux by spolu s Lanthimosem mohli vytvořit významový odkaz k důraznému, elipticky fragmentárnímu filmovému jazyku.

Tkát příběhy z jemného vlákna vzpomínek, fantazií i skutečných zážitků je odedávna fascinující činnost. Tvorba, vyprávění, radost z možnosti nechat se unášet rytmem obrazů patří k obohacujícím zkušenostem mnoha civilizací. Pestrost slov, krása obrazů a harmonie zvuků jako určité vlastnosti plnohodnotného umění se objevují v mnoha estetických pojednáních pocházejících z různých období.

Zdá se, že britský film prožívá skvělé období. Britští kritikové jsou spokojeni a svou domácí kinematografii chválí, nebojí se dokonce označovat posledních pět let jako zlatou éru britského filmu; prohlašují současný britský film ze nejlepší v Evropě. Z čeho ale jejich nadšení vyplývá? Je oprávněné?

Festivalová sekce Bright Future, která patří k druhé nejsledovanější filmové sekci na festivalu v Rotterdamu, je svým programovým zaměřením na převážně první a druhé filmy doposud ne příliš známých režisérů přímo ideálním místem pro dynamiku, originalitu a odvážnost festivalové dramaturgie.

Ona časově prodlévající dokumentárnost, některými chválená, některými odsuzovaná, ale většinou nepochopená, je asi tím nejzajímavějším, co lze na tomto snímku ocenit. Pokud jsem ochoten uvažovat o podvratnosti, tak jen v tomto směru; zvláště v období, kdy slaví úspěchy časosběrné dokumenty Heleny Třeštíkové (přehledně o hrůzách a strastech obyčejných lidí). Markovu obrazovou i stylovou roztěkanost, obludnost střihů a všemožného ostření lze číst jako implicitní ambivalentnost umění a života.