Osamělost, smutek, bolest, slzy, déšť, zklamání, beznaděj… To jsou volné asociace, jež vyvolává úvodní sekvence snímku Jana Eyrová (2011) režiséra Caryho Fukunagy. Film je vizuálním uměním, jež dokáže zachytit naše sny a představy v reálných obrysech. Na rozdíl od některých jiných uměleckých druhů totiž oplývá prostorovostí a časovostí, tudíž se jeví jako nejvhodnější prostředek pro ztvárnění literární předlohy.

Oživení současného britského filmu se netýká pouze hrané fikce. V oblasti dokumentu se například hodně diskutuje o filmech Johna Akomfraha (Mnemosyne), Patricka Keillera (Robinson in Ruins), Sophie Fiennes (Over Your Cities Grass Will Grow) nebo Christiana Marclaye (The Clock). K nejskloňovanějším jménům však patří bezesporu Clio Barnard. Celovečerní debut umělkyně, známé spíše svými galerijními projekty (Tate Modern, Tate Britain, MoMA), má přitom za sebou zajímavou historii.

V Rotterdamu porota ocení vždy shodně tři snímky nejvyšší cenou Tiger Award. Odhadovat výsledky dopředu letos moc nešlo – až na jeden či dva filmy z celkových patnácti mohla porota udělit „Tygra“ kterémukoli z nich. Spíše se dalo čekat, že než podle vesměs výrazných uměleckých výsledků se bude porota řídit snahou rozdělit ceny rovnoměrně mezi jednotlivé regiony – Asii, východní Evropu a Latinskou Ameriku. Každý z nich přispěl do soutěže poměrně zásadně.

Festivalová sekce Bright Future, která patří k druhé nejsledovanější filmové sekci na festivalu v Rotterdamu, je svým programovým zaměřením na převážně první a druhé filmy doposud ne příliš známých režisérů přímo ideálním místem pro dynamiku, originalitu a odvážnost festivalové dramaturgie.