Home » současný film / contemporary cinema

Jana Eyrová: Film a román

5 Březen 2012 Bez komentářů

Jana Eyrová: film a román

„Na své osamělé pouti jsem usedavě plakala, ale šla jsem čím dál rychleji jako šílená. Slabost, jíž mi ochabovalo srdce, ohromila mi údy, přemohla mě a já jsem upadla.“

Charlotte Brönte: Jana Eyrová

 

Osamělost, smutek, bolest, slzy, déšť, zklamání, beznaděj… To jsou volné asociace, jež vyvolává úvodní sekvence snímku Jana Eyrová (2011) režiséra Caryho Fukunagy. Jedná se o příběh, který má silné citové kontury a je pln hluboké lásky, oddanosti, ale také zklamání a spalující bolesti. Listy papíru stejnojmenné knihy Charlotte Brönteové pohlcují obrovské množství emocí, které lze jen stěží přenést ze čtenářovy fantazie na filmové plátno. Skýtá skutečně filmová adaptace literárního díla tolik úskalí?

Film je vizuálním uměním, jež dokáže zachytit naše sny a představy v reálných obrysech. Na rozdíl od některých jiných uměleckých druhů totiž oplývá prostorovostí a časovostí, tudíž se jeví jako nejvhodnější prostředek pro ztvárnění literární předlohy. Dokáže konkrétně pojmenovávat abstraktní pojmy a myšlenkové konstrukty čtenáře a vtisknout jim skutečnou podobu. V tomto uvažování se však pohybujeme na poměrně tenkém ledu ve vztahu mezi čtenářem a režisérem. Každé literární dílo ve čtenáři vyvolává odlišné subjektivní pocity a představy. Film nám ale tuto šanci uniknout do jiného fantazijního světa jistou měrou odpírá. Konkrétně totiž pojmenovává prostředí a postavy, o kterých sníme. Hrdinům dává vlastní tvář, místům i objektům zase určitý tvar. Může tak dojít k rozporu mezi tím, co člověk při četbě vnímá a jak tvůrce filmu tyto představy interpretuje. To vše může narušit divákova očekávání, ba dokonce vyústit ve vnitřní odmítnutí snímku.

Filmová adaptace je de facto vizuálním zpracováním literárního textu. Je tedy možno chápat film jako text? Jako plynutí slov převtělených do záběrů? Vět do sekvencí? Tak, jak to chápali již ruští formalisté na sklonku dvacátých let minulého století? Nebo je záběr pouhým znakem, který vydá za více než tisíc slov, jak tvrdili představitelé sémiotiky v letech šedesátých? Podle mého názoru není nutné filmové médium takto striktně kategorizovat a dělit. Tak jako každá věta má i každý jednotlivý záběr svou výpověď, která je hlavním jednotícím prvkem mezi literaturou a filmem. To, co literatura popíše krásou slov, film zhmotní pomocí zdánlivé reality zachycené v záběru. Dalším společným prvkem je konzervace času, jediného okamžiku, který v obou uměních zůstává navždy uchován. Toto jsou nosné základy, na nichž staví filmová adaptace. Kvalitní filmová adaptace musí být schopná přenést hlavní myšlenky a poselství knihy tak, aby předloha neztratila své původní kouzlo a skryté významy.

Filmový narativ Jany Eyrové není konstruován chronologicky jako literární předloha, nýbrž achronologicky, čímž režie příběh inovuje o nové významové roviny. Achronologie vyprávění dodává na napětí a dynamice oproti literárnímu zpracování, v němž události přicházejí v logické posloupnosti. Divák společně s hlavní postavou rozkrývá mozaiku vzpomínek z Janina nepříliš šťastného dětství a pobytu na Thornfieldu. Příběh plyne pozvolna po dvou časových osách, jež se těsně před dějovým vyvrcholením sbíhají v jednu již chronologickou vyprávěcí linii.

Hlavní vedoucí linií je Janina trpká přítomnost, ve které se nachází. Divák se hned na začátku snímku střetává s hlavní hrdinkou prchající z usedlosti Thornfield. Jana prožívá jedny z nejtěžších okamžiků svého života. Cítí se opuštěná, zrazená a po náhlém útěku nalézá útočiště v domě St. Johna Riverse a jeho dvou sester Diany a Mary.

Druhou, vedlejší časovou linií je Janino dětství, jež prožila u své tety, paní Reedové, a následně pak v dívčí internátní škole Lowood. Dětství je do příběhu zakomponováno prostřednictvím vzpomínek vyjádřených pomocí flashbacků. Do těchto vzpomínek tanoucích Janě na mysl patří i ty, jež se vztahují k Thornfieldu. Janu neustále pronásledují myšlenky na pana Edwarda Rochestera. V dlouhých sekvencích pak flashbacky zachycují celý vývoj jejich vztahu od prvopočátku. Právě jeho pomyslné ukončení a útěk z Thornfieldu spojují obě vyprávěcí linie příběhu.

Mnoho filmových a literárních teoretiků (v poslední době například Linda Hutcheon) popisuje jako jeden z vyprávěcích postupů filmu při ztvárňování literární předlohy koncept zhušťování událostí. Je to vcelku pochopitelné, jelikož film daný určitou konvenční stopáží, není schopen pojmout všechny události objevující se v knize, a proto tak dochází k jejich zhušťování. Rozšířenější je však koncept vynechávání, kdy jsou záměrně některé pasáže vypuštěny, a příběh tak nabývá dynamičtějšího rozvoje. Pro lepší přehlednost filmového narativu je detailnější přiblížení Janina dětství stráveného u paní Reedové či v Lowoodu upozaděno, i když je mu v knize věnováno poměrně hodně pozornosti. Režisér snímku tak divákovi pouze v náznacích poodhaluje okolnosti Janina dětství, jež z živé a temperamentní dívky udělaly dívku zdrženlivou, pokornou a tichou. Vynechány jsou také některý postavy, což je spíše ku prospěchu vyprávění. Je sice pravdou, že každá postava původní předlohy má svou funkci, avšak upozadění vedlejších postav, jako je například Janina vychovatelka Bětuška nebo paní Reedová a její děti, nijak narativu neškodí.

Další otázkou přenosu literárního díla na filmové plátno je role vypravěče. V knize je současně hlavní postavou i vypravěčem Jana Eyrová. Vyprávění je konstruováno jako její osobní zpověď, kdy postava Jany častokrát oslovuje čtenáře přímo ve snaze vysvětlit a přiblížit své jednání či pocity. Román je psán ich-formou a v globálním měřítku jej lze chápat jako jakési paměti hlavní hrdinky, v nichž rekapituluje svůj dosavadní život. Míra subjektivizace je dána právě sdílností a otevřeností hlavní postavy, na základě které autorka románu Charlotte Brönteová buduje úzký vztah mezi čtenářem a postavou, což podporuje míru ztotožnění se a čtenářův hlubší prožitek. Ve filmu je však role Jany Eyrové jakožto hlavní hrdinky poněkud odlišná. Právě zde narážíme na zásadní problém, který filmová adaptace knihy skýtá. Jak přenést již zmíněnou míru subjektivity na filmové plátno nenuceně tak, aby výsledek nepůsobil příliš stylizovaně?

Film často pro subjektivizaci využívá vnitřního hlasu postav, tj. voice-overů, které promlouvají k divákovi i o těch nejniternějších tajemstvích a prožitcích. Ve snímku Jana Eyrová je užito další možné alternativy, jíž je zakomponování flashbacků do filmového narativu. Jak již bylo řečeno, flashbacky divákovi prostředkují Janino dětství a dospívání formou vzpomínek. Tyto vzpomínky se alespoň částečně pokoušejí alternovat subjektivní tón knižní předlohy, jehož však mohou jen stěží dosáhnout. Film je v zachycení reality médium natolik objektivní, že je téměř nemožné dosáhnout pomocí záběru míry subjektivity každého slova.

Román tvoří nejen příběh nenaplněné lásky, ale jsou to hlavně city a prožitky, které dílo Brönteové dělají výjimečným. Knižní předloha překypuje silnými emocemi, které text poměrně snadno dokáže pojmout. Je ale takového zachycení schopen film? Názory na tuto tematiku se poněkud různí. Například Siegfried Kracauer považoval duševní pochody a pocity za nevhodné pro zobrazování ve filmu. Konkrétně je pojmenoval „nekinematické afinity“, které lze jen stěží ztvárnit, jelikož potlačují realističnost. Dle mého úsudku film dokáže lépe než subjektivitu skrze slovo zachytit vnitřní dojmy a city postav skrze obraz, střih či hudbu.

V případě Jany Eyrové má například značný význam mizanscnéna, protože do své šíře dokáže obsáhnout pochmurnou atmosféru a melancholickou náladu původní knižní předlohy. Pomalé záběry pomocí velkých celků zachycují syrovost anglického venkova. Před námi se rozprostírají rozlehlé mlhavé pláně, pohlcující lidskou existenci, stejně jako déšť smývající slzy z tváře hlavní hrdinky. Tyto téměř němé sekvence lépe než slova vystihují tíhu smutku, který Jana prožívá. Naopak potemnělé prostředí usedlosti Thornfield vyvolává pocity stísněnosti a chladu prosakujícího z kamenných zdí. Vizuální minimalismus a kontrastující souhra světla a tmy dokonale vykreslují komorní a tajemnou atmosféru prostředí. Střídmé nestylizované svícení využívá jako hlavního prostředku sluneční paprsky, popřípadě tlumené světlo svíček.

Kompozice záběrů je dána pozvolným rytmem vyznačujícím se vysokou obsahově-významovou kadencí. Velké celky pustých plání anglického venkova jsou protkány detailními záběry lidské tváře zračící emoce. Inovativním prostředkem kompozice je také pozice kamery, která se často nachází za zády hlavní hrdinky, čímž dosahuje vyšší míry subjektivizace. Jsou to rovněž přímé pohledy postav do objektivu kamery, které nabízejí emocionální přesah pocitů hrdinů směrem k divákovi.

Ozvláštněním, jež přináší film oproti literatuře, je hudba. Právě tato složka obohacuje vizuální a umělecký zážitek diváka, jelikož umožňuje dobře ztvárnit city, a vytváří tak pomyslný most mezi jednotlivými postavami a událostmi. Hudbu k Janě Eyrové složil italský hudebník Dario Marianelli, který komponoval hudbu zejména k filmům Joea Wrighta Pýcha a předsudek (2005) či Pokání (2007). Pro navození atmosféry užívá tklivých klavírních melodií doprovázených smyčcovými nástroji. Pozvolný rytmus na první dojem působí klidně a harmonicky. S narůstajícím citovým napětím tempo melodií graduje v emotivně silných pasážích, jež se vymykají pouhému slovnímu popisu.

Možnosti spojení filmu s ostatními druhy umění jako je literatura, hudba či architektura jsou nedozírné. Jejich syntéza dává za vznik dílům, jež přesahují hranice pouhé literární adaptace. V tom tkví jeden z klíčů novodobého myšlení o dané tematice. Je to oproštění se od kategorizace a konvencí stanovujících jasná pravidla, jak adaptovat. A rovněž od mechanického srovnávání filmu s literaturou. Nebyl by tedy budoucností teorie filmové adaptace spíše ústup od těchto zavedených schémat?

Andrea Faltýnková

 

Jana Eyrová (Jane Eyre, VB, 2011)

Režie: Cary Fukunaga

Scénář: Moira Buffini

Kamera: Adriano Goldman

Hudba: Dario Marianelli

Střih: Melanie Oliver

Hrají: Mia Wasikowska, Jamie Bell, Michael Fassbender, Judi Dench, Sally Hawkins ad.

120 min.

 

Napsat komentář

Můžete užít tyto tagy:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>