„Ektoras has a unique way of working both on his scripts and with his actors. I loved the whole process and can’t wait to start developing a new project with him.“

Athina Rachel Tsangari, jejíž snímek je s rozpustilostí sobě vlastní původně pojmenován kapitálkami, se univerzálním výkonem vyhrávajícím si s nápaditostí scén, vizuální a kompoziční intertextualitou i smyslem pro lehkost a ironii neváže jen k určité národní vlně – postavení nezávislého tvůrce je vždy jedinečné.

Již svým předchozím filmem Kinetta (2005) se Lanthimos hrdě zařadil do skupiny režisérů, kteří svým specifickým způsobem – po vzoru experimentů – decentrovanými, poloabstraktními pohledy odkrývají nestabilní roviny lidských zvláštností: Tsai Ming-liang, Sharunas Bartas či Philippe Grandrieux by spolu s Lanthimosem mohli vytvořit významový odkaz k důraznému, elipticky fragmentárnímu filmovému jazyku.

Rozlehlá turecká krajina, okolí odlehlých cest, atmosféra vesnic, ale i istanbulské zástavby. V symbióze s prostředím člověk. Zastaven v čase. Zachycen v rozpoložení. Statické očekávání dalšího plynutí.

Spíše než k významným filmovým dílům a jejich tvůrcům Ceylan přiznává svou vášeň k literatuře, a to zejména ruské, především pak k dílu Antona Pavloviče Čechova, které představuje výchozí bod.

Nevím přesně, kdy jsem začal chtít točit filmy. Myslím, že se to stalo jednou v Istanbulu.

Tkát příběhy z jemného vlákna vzpomínek, fantazií i skutečných zážitků je odedávna fascinující činnost. Tvorba, vyprávění, radost z možnosti nechat se unášet rytmem obrazů patří k obohacujícím zkušenostem mnoha civilizací. Pestrost slov, krása obrazů a harmonie zvuků jako určité vlastnosti plnohodnotného umění se objevují v mnoha estetických pojednáních pocházejících z různých období.

Krajina se topí v hluboké tmě, kterou se z velké dálky prokousávají kupředu světla několika jedoucích vozů. Tímto do tmy ponořeným velkým celkem začíná film Tenkrát v Anatolii.