Pohled na 53. BFI filmový festival v Londýně

Londýnský filmový festival pravidelně představuje v rámci svého programu nové britské snímky, které tak nejen v podstatě vstupují do distribuce ve Velké Británii, ale taktéž se představují zahraničnímu publiku. V letošním roce byl součástí doprovodných akcí pro profesionály i minimarket, na kterém byly některé snímky nabízeny ke koupi pro zahraniční distributory. Ústřední programovou sekcí, která se primárně věnuje novému britskému filmu, je tzv. New British Cinema; v rámci které se letos představilo třináct snímků, z toho byly čtyři dokumenty (American: The Bill Hicks Story, režie Matt Harlock, Paul Thomas, 2009; Mugabe and the White African, režie Lucy Bailey, Andrew Thompson, 2009; Oil City Confidental, režie Julien Temple, 2009 a Starsuckers, režie Chris Atkins, 2009). Zvláště dokument Chrise Atkinse vzbudil rozporuplné reakce mezi diváky, neboť analytickým způsobem představuje specifický novodobý fenomén „hvězdné přísavky“, tedy určitého způsobu, jak vydělat co nejvíce peněz při vytvoření jedné komerční hvězdy. Některé na první pohled charitativní akce (např. koncert Live Aid uspořádaný podle scénáře Richarda Curtise a zaštítěný tváří Boba Geldofa) se pod přísnějším pohledem jeví jako mistrné manipulace s veřejným míněním, a značně neeticky tak umožňují několika jedincům obohatit se ve stínu ušlechtilé ideje.

Jedním z nejočekávanějších snímků v dané sekci byl debut režiséra Toma Harpera The Scouting Book for Boys (2009) podle scénáře Jacka Thornea s Thomasem Turgoosem (proslavili ho filmy Shanea Meadowse: This is England, 2006 a Somers Town, 2008) v hlavní roli. Tradičně komponované drama o přátelství dvou mladých lidí – Davida a Emily (taktéž debutující Holly Grainger) – je zasazeno do prostředí karavanového městečka na pobřeží Norfolku. V explicitně zobrazeném kontrastu úchvatného pobřeží a nuzného prostředí polorozpadlých karavanových vozů se v rychlém sledu odvíjí příběh jednoho přátelství, které nepřirozeně přeroste v posedlost a krutost. Tom Harper se evidentně snaží kombinovat realistický pohled na mládež, žijící „na okraji“ společnosti (podobně jako např. Andrea Arnold, momentálně asi nejúspěšnější britská režisérka), a poeticko-symbolické obrazy směřující svými významy do oblasti lidské psychiky jako obrazu nespoutané a záhadné síly připomínající rozbouřené moře. Ve chvíli, kdy Emily utíká z domova, neboť otěhotní s místním hejskem, rozehrává Harper vcelku tradiční drama o nenaplněné lásce, která vyústí v tragédii. Thomas Turgoose opět dokazuje, že je jedním z nejtalentovanějších mladých britským herců, ale ani on nedokáže zakrýt evidentní snahu tvůrců šokovat v závěrečné sekvenci. Za rozhodně povedenou lze ale považovat myšlenku, jež podporuje určitý podvratný pohled na onen určitý návod pro správné muže, hledající si teprve své místo ve společnosti, která jim nabízí jen lži, hloupost a falešnou naději.

Druhým, s nadějí, očekávaným britským snímkem byl opět debut režisérky Lindy Heymann Kicks (2009), který je součástí projektu zobrazující Liverpool jako evropské kulturní centrum. V příběhu dvou nezletilých dívek – Nicole (Kerrie Hayes) a Jasmine (Nichola Burley) – se debutující režisérka zaměřila na nekontrolovatelnou společenskou moc celebrit, v tomto případě fotbalového hráče Lee Cassidyho (Jamie Doley) místního FC Liverpool. Zatímco Nicole je tichá, introvertní dívka, zbožně milující Cassidyho, Jasmine je jejím pravým opakem: divoká, nesmlouvavá, extrovertní. Ve chvíli, kdy obě dostanou náhodou možnost setkat se s idolem jejich představ, vzájemně si role vymění a Nicole se stává krutým obrazem lidské posedlosti. Nejde ovšem o obraz jednoznačný (či snad výchovný); Nicole je krutou díky nedostatku jakékoliv představy rozvrhující její život aspoň trochu pozitivním směrem. Až děsivě přímá trýzeň činí z této postavy plastický obraz britských teenagerů, bloumající po městě bez minimálního zájmu o cokoliv. I když byl film natočen a sestříhán za rekordně krátkou dobu (cca tři měsíce), je svým jakoby „nehotovým“ tvarem mnohem přitažlivější než debut Toma Harpera. Zvláště sekvence, ve které Nicole zuboženému Cassidymu dokazuje svou lásku, založenou na sebetrýznění, je minimálním příslibem do budoucna pro režisérku Lindu Heymannovou.

V pořadí třetím filmovým debutem v sekci New British Cinema byl snímek J Blakesona The Disappearance of Alice Creed (2009), natočený podle skutečných událostí jednoho únosu mladé dívky. Zpočátku formalistní snímek – úvodní sekvence beze slov představující dvojici mužů chladně připravující „něco“ závažného je dynamickou ukázkou klasického „úvodu“ – brzy přechází v psychologický thriller zobrazující vcelku očekávané dějové zvraty, které jsou převážně založeny na vzájemných vztazích tří hlavních postav: unesené Alice Creed (Gemma Arterton) a obou únosců (Eddie Marsan a Martin Compston). Režijní debut J Blakesona je žánrovým obrazem jednoho neúspěšného plánu, který zásadně zasáhne do života všech postav, ale svým způsobem vyprávění i režijním stylem nepřekračuje nijak zásadně běžnou produkci tohoto typu. Komerčně laděný způsob snímání (rychlý střih dle dějového vývoje a dynamické jízdy kamery ve sledovacích záběrech) sice nenarušuje zjevně záměrnou ambivalenci na rovině příběhu (jeden z únosců evidentně unesenou dívku zná), ale ani nijak zásadně nepřispívá k dynamice vyprávění, které – zvláště v druhé polovině – ztrácí rytmus utápějící se v hledání smyslu vzájemných vztahů mezi danými třemi postavami. Byl-li počáteční tlak na realistické zobrazení únosu pro režiséra zásadním stylotvorným prostředkem, pak se většina snímku nijak neliší od daného žánrového klišé. Nikoliv náhodou jde o určitou nerozhodnost mladých britských tvůrců v otázce, jak vyprávět příběh; tradičně silná realistická tendence britského filmu evidentně nevyhovuje představám mladých tvůrců o způsobu, jak zobrazit jednoduchý příběh. I v kontextu těchto tří snímků je evidentní, jak komplikované je „být realistický“ a osobnost Andrey Arnold vystupuje ještě více do popředí.

S filmovým realismem koketuje i další britský film 1 Day již zkušené režisérky Penny Woolcock (The Death of Klinghoffer, Mischief Night). Činí tak ale přesně naopak než předchozí film J Blakesona: čistě realistický příběh souboje několika gangů na předměstí Birminghamu je zasazen do rámce moderního muzikálu, resp. hudebních čísel v tvrdém a nekompromisním rytmu rapu. Tradiční zápletka využívající napětí mezi chtěným stavem na jedné straně a nedostatkem na straně druhé (když Angel vyleze z kriminálu, prvním místem, kam zamíří, je byt Flashe, který mu po celou dobu měl schovávat větší obnos peněz získaný z prodeje drog, ale který Flash pochopitelně nemá k dispozici) těží především z autentického projevu všech zúčastněných, pocházejících z Afro-karibské komunity ve West Midlands. Režisérka Woolcock vcelku nápaditě sestavuje relativně přímočarý příběh, který je „přerušován“ přerývavými rapovými sekvencemi, plivajícími na vše, co lze označit. Putování Flashe (Dylan Duffus) za danou částkou, která před ním uhýbá, podobně jako on uhýbá před noži a kulkami svých nepřátel, je ale jen vyhroceným pohledem na jinak tradiční a poněkud jednoduchý příběh, využívající – vcelku vtipně – jakýsi obskurní Deux ex machina. Je-li Penny Woolcock v Británii považována za originální režisérku-provokatérku, nelze nic jiného než si postesknout nad poněkud jinou ambicí britských filmových kritiků; a to i v případě, že dané téma je Britům mnohem bližší než nám.

Dalším velmi očekávaným snímkem, tentokrát uvedeným v sekci Film on the Square, byl debut Jordan Scottové (dcery Ridleyho Scotta) Cracks s Evou Green v hlavní roli. Filmová adaptace literární předlohy Sheily Kohlerové, přenesená z prostředí jižní Afriky do Irska a odehrávající se v dívčí škole ve třicátých letech, s sebou přináší hned dvě zajímavosti: jednak jde o filmovou prvotinu dcery uznávaného režiséra, který ovšem – zdá se – již vyčerpal svůj umělecký potenciál (Ridley se ujal produkce společně s Tony Scottem), jednak jde o projekt spojující hned dvě herecké naděje britského filmu: Evu Green v roli Miss G, učitelky vybraných způsobů a skoků do vody, tedy v podstatě určitého ideálu krásy pro britské diváky, a Juno Temple v roli školačky Di Radfield, mladé, talentované herečky, která svým projevem přesně sedí na role škodolibých intrikánek. Jordan Scottová zvolila pro svůj film rozsáhlé exteriéry a nebála se ani využít velkých celků, opulentních nájezdů kamery ani tradičně hollywoodských střihových postupů při dialozích (záběr/protizáběr), aby vytvořila velkolepé a tragické vyprávění o vině, trestu a krutosti tradičních hodnot britské/irské společnosti. Konvenční dějová zápletka, spočívající v příjezdu mladé Fiammy (María Valverde), urozené Španělky, do místní dívčí školy, vyvolá u jednotlivých děvčat pocit odlišné individuality, tedy pocit doposud připisovaný jen ambiciózní a bohémské mladé učitelce Miss G, jež trénuje děvčata ve skocích do vody a učí je krásám a záludnostem světa, ovšem literárně ztvárněného (sama se bojí vyjít i nakoupit). Odlišnost i kritičnost mladé Fiammy pochopitelně dráždí ostatní děvčata, která jsou v nenávisti podporována zhrzeným citem Miss G, jež se postupně jeví stále více jako tragická a v důsledku i krutá postava. Přílišný důraz na „výchovný“ závěr, přinášející v jistém smyslu pouhé logické vyvrcholení jednotlivých epizod, sráží kvalitu celého filmu na úroveň zručně natočené komerce. Přitom právě uzavřený prostor dívčí školy i herecký potenciál, který měla Scottová k dispozici, mohly umožnit Scottové hlubší a v důsledku propracovanější pohled na jinak tradiční tematickou problematiku „strachu z neznámého“.

K britským filmů bych rád přiřadil i v pořadí třetí film britského režiséra Andrew Köttinga Ivul (2009), natočený sice v koprodukci Francie a Švýcarska, ale reprezentující svým způsobem určitý fenomén britského filmu: krom stylistických paralel s Köttingovou předchozí tvorbou, jde hlavně o další případ britského režiséra točícího v zahraničí, jehož film převyšuje svou kvalitou téměř veškerou filmovou produkci v Británii; jde o režiséry, jako jsou Ben Hopkins (The Nine Lives of Tomas Katz, 2000) či Thomas Clay (The Great Ecstasy of Robert Carmichael, 2005), popř. nejnověji Peter Strickland (Katalin Varga, 2009). Jejich filmy těží z dědictví národních kinematografií, náhradních domovů jejich režisérů (např. Katalin Varga Petera Stricklanda z dědictví maďarského a rumunského filmu, znovu připomínám skvělou kameru Marka Györiho). Ivul je uhrančivým vyprávěním o osudovém zlomu vztahu otce a syna, který po otcově kletbě, jenž v ní synovi zakázal vstoupit byť jednou nohou na pozemek jejich panství, žije v korunách stromů a pohybuje se tak, aby otcovo „přání“ plnil beze zbytku. Počáteční znepokojení o synovu příčetnost přerůstá pomalu v tragédii, která svým rámcem, ztvárněným hypnotickou kamerou Garyho Parkera a Nick Gordon Smithe, symbolicky pohlíží na svět jako na místo děsivého zmatku tradičních přesvědčení. Köttingův film, který byl uveden na festivalu v Locarnu, byl v Londýně uveden v sekci Cinema Europa; jistě velká škoda pro britským film, že Andrew Kötting netočí své filmy doma v Británii (dlužno podotknout, že díky finančním problémům). Alexova (Jacob Auzanneau) odhodlanost je nekompromisně namířena proti časem podpořené smířlivosti v počátku krutých „otcovských“ hrozeb: otcovská obrana tradičních hodnot se jeví jako neschopná coura v přetvářce odpuštění. Köttingova imaginace, podpořená prostřihy z různých archivních snímků, vytvářejících podivně nostalgickou náladu dob minulých, je podobného ražení jako Stricklandova fascinace osudovými předurčeními.

I když je britský film považován za jednu z vůdčích evropských kinematografií, zmíněné i další snímky (např. An Education, r. Lone Scherfig, 2009; Bunny and the Bull, r. Paul King, 2009; From Time to Time, r. Julian Fellowes, 2009; Don’t Worry about me, r. David Morrissey, 2009 či Glorious 39, r. Stephen Poliakoff), uvedené v rámci filmového festivalu v Londýně, spíše ukazují na podivnou průměrnost; velmi rozšířenou i v jiných evropských kinematografiích.

The Scouting Book for Boys, UK 2009

režie: Tom Harper

scénář: Jack Thorne

kamera: Robbie Ryan

hrají: Thomas Turgoose, Holly Grainger, Rafe Spall ad.

92 min.

Kicks, UK 2009

režie: Lindy Heymann

scénář: Leigh Campbell

kamera: Eduard Grau

hrají: Kerrie Hayes, Nichola Burley, Jamie Doyle ad.

81 min.

The Disappearance of Alice Creed, UK 2009

režie: J Blakeson

scénář: J Blakeson

kamera: Philipp Blaubach

hrají: Gemma Arterton, Eddie Marsan, Martin Compston ad.

98 min.

1 Day, UK 2009

režie: Penny Woolcock

scénář: Penny Woolcock

kamera: Graham Smith

hrají: Dylan Duffus, Ohran Whyte, Yohance Watson ad.

98 min.

Cracks, UK/Irsko 2009

režie: Jordan Scott

scénář: Ben Court, Caroline Ip

kamera: John Mathieson

hrají: Eva Green, Juno Temple, María Valverde, Sinéad Cusack ad.

104 min.

Ivul, Francie/Švýcarsko 2009

režie: Andrew Kötting

scénář: Andrew Kötting, John Cheetman, Andrew Mitchell

kamera: Gary Parker, Nick Gordon Smith

hrají: Jean-Luc Bideau, Jacob Auzanneau, Aurélia Petit, Adéläide Leroux ad.

96 min.