english version

Hlavní český filmový festival proběhl letos bez větších komplikací. Navzdory ekonomické krizi se organizátorům podařilo zajistit všechny partnery a celkový rozpočet 130 milionů korun umožnil fungování akce v minimálně stejném rozsahu jako v posledních letech, včetně účasti hvězd Johna Malkoviche, Antonia Banderase a dalších. Ty však byly lákadly spíše pro stále bulvárnější česká média, jež o festivalu hojně referovala a pomáhala tím udržovat zájem sponzorů. K vlastnímu, divácky víceméně náročnému festivalovému programu, se jejich přítomnost nikterak nevztahovala a po filmu lační Češi, kteří opět do Karlových Varů dorazili ve velkém počtu (12 000 akreditovaných účastníků), by se bez nich zřejmě klidně obešli.

Hlavní soutěž

Program festivalu byl postaven na třech pilířích – soutěžích hraných filmů, dokumentárních filmů a východoevropských filmů ze sekce na Východ od Západu. K nim se přidružuje ještě soutěžní Fórum nezávislých, v němž ale cenu Nezávislá kamera vybírá Česká televize. Letos ji po právu získal irský snímek Eamon režisérky Margaret Corkeryové, který velmi úspornými prostředky a spíše pomocí náznaků než jasných explikací rozkrývá napětí ve vztazích uvnitř mladé rodiny. Titulní postava chlapce pak tento komorní příběh dovede k neotřelému, přesto pochopitelnému závěru.

Mnohem spekulativnější cestou se vydal Frédéric Dumont, jehož rodinné drama Anděl u moře si nakonec z Karlových Varů odvezlo hlavní cenu Křišťálový glóbus i cenu za mužský herecký výkon pro Oliviera Gourmeta. Ten ztvárnil roli depresemi sužovaného otce, který už nedokáže žít uprostřed své rodiny, ačkoli ta mu k tomu nedává sebemenší důvod, a jednoho dne se rozhodne svěřit svému mladšímu synovi svůj záměr spáchat sebevraždu. Chlapec je pak nucen se s touto informací sám vyrovnat, neboť otci slíbil, že tajemství nikomu neprozradí. A protože otec je ten poslední, kdo by mu mohl pomoci, utíká se ke svému strážnému andělovi…

Spolu s Gourmetem obdržel cenu za mužský herecký výkon ještě Paul Giamatti, který v lehce  fantaskní komedii Duše Paula Giamattiho ztvárnil sám sebe – divadelního herce, který si  před připravovanou inscenací nechá zmrazit svoji duši, aby došel ke kýžené vnitřní úlevě a vyrovnanosti. Rovněž cena pro nejlepší herečku, která putovala do rukou Papriky Steenové, byla udělena za vyjádření herecké postavy v dánském filmu Potlesk. Thea se pokouší zbavit závislosti na alkoholu, vrátit důvěru svých nejbližších a přitom nevystoupit z hektického divadelního světa. Hereččiny emoce, myšlenky a stavy navíc začínají stále více odpovídat roli, kterou právě nastudovala.

Cena za režii patří Andreasi Dresenovi, jehož vtipná satira filmového prostředí Whisky s vodkou ovšem vyniká spíše umně vystavěným scénářem než originální režijní interpretací. Tu mohli diváci nalézt zejména ve Vlčkovi Vasilije Sigareva, Himálaji Jeona Soo-ila a Ville Amalii Benoîta Jacquota, které překvapivě oceněny nebyly, ačkoli zastiňovaly většinu konkurence v soutěži. Poslední dva jmenované snímky spojuje kromě neotřelé režie motiv cesty do civilizací nedotčené krajiny, která skýtá možnost radikální očisty, po které obě hlavní postavy touží. Nový nádech k životu se dostaví až po totálním tělesném zhroucení – v případě manažera z Jeonova filmu na prašné cestě pod horskými masivy, u Jacquotovy skladatelky ve vlnách Středozemního moře. Vůle žít vede k hlubšímu poznání – sebe sama, osobních priorit i okolní, nezaměnitelné kultury.

Bída českého…

Česká republika neměla letos v hlavní soutěži ani jeden snímek. Tento fakt dobře odráží současný stav českého filmového průmyslu, kterému se relativně daří (natočí se zde ročně přes třicet celovečerních snímků), avšak který je až na výjimky omezen na domácí trh. Nevzniká zde dostatečný počet umělecky hodnotných filmů, které by se uplatnily na festivalech, potažmo v zahraniční artové distribuci. Komerční produkce se zase nemůže vyrovnat nákladným projektům ze zahraničí a zůstává svým charakterem (typické jsou hlavně komedie) ryze lokální s ambicemi oslovit české publikum, nikoli potencionální distributory z jiných zemí. O žánr s širším přesahem (tentokrát horor) se pokusil ve filmu T.M.A. Juraj Herz, avšak jeho tvorba vždy nesla prvky autorské stylizace, které výrazně zasahovaly a rozrušovaly konvenční základ žánru, čímž snižovaly jeho komerční uplatnění. Výsledkem je snímek, který se v mainstreamu neuchytí a pokud není dostatečně umělecky přesvědčivý, nezaujme ani na alternativní scéně. A takový je přesně případ T.M.A., který byl na festivalu uveden mimo soutěž – stejně jako Dobře placená procházka Miloše Formana. Známý režisér se takto po více než čtyřiceti letech vrací zpět do české kinematografie, ovšem s „vedlejším“ filmem, který je převodem jeho inscenace z Národního divadla v Praze na filmové plátno. Do sekce Jiný pohled byl zařazen snímek třetího režiséra z generace nové vlny, Jana Němce. Holka Ferrari Dino je autobiografickým esejem, vracejícím se k okupaci Československa v roce 1968. Němec tenkrát pořídil cenný filmový materiál, zachycující Prahu v obležení sovětských tanků, který se později snažil tajně vyvézt ze země. Vzpomínky na události, kterých byl režisér sám účasten, jsou znovu inscenovány před kamerou a doplňovány o dobové autentické záběry. Film tak rozvádí poetiku posledního Němcova období, která je charakteristická odklonem od zašifrovaných alegorií směrem ke skutečnosti a subjektivnímu pohledu autora. Ten zůstává v dobrém slova smyslu zaujatý, a tím vystupující z všeobecného průměru české filmové produkce.

Výběr z ní byl také představen v samostatné sekci České filmy 2008-2009, určené hlavně pro zahraniční novináře a zástupce distribučních firem. Spíše však než otřesný Máj, zbytečný Líbáš jako Bůh či prověřený Venkovský učitel mohly zaujmout objevy v podobě děl dvou režisérek z nejmladší filmařské generace, narozené v druhé polovině 70. let. Netuctový příběh Kdopak by se vlka bál Marii Procházkové, umně přecházející mezi perspektivami malého dítěte a dospělých postav, stejně jako mezi různými žánrovými polohami, byl časopisem Variety zařazen do jejich každoročního karlovarského výběru. V přehlídce krátkometrážních filmů pak byl odpromítán vítězný snímek canneské soutěže Cinéfondation – Bába Zuzany Špidlové. Režisérka v něm zobrazuje několik chvil ze života dospívající dívky, která se musí starat o svoji nemocnou babičku, čímž pozbývá téměř veškerého volného času a její náklonnost se mění v apatii a nakonec až v nenávist. Skrze přesně motivované situace, přirozené dialogy, autentičnost neherců a nevtíravý výtvarný styl vznikla na malé ploše dvaceti minut přesvědčivá studie o relativitě krásy, tíze umírání i smyslu vztahu. Špidlová odmítla cestu mnohých českých filmařů, kteří kalkulují, jak natočit úspěšný film (a přece se jim to nedaří), a přizpůsobila svůj film plně tématu (a slaví s ním úspěchy).

… a lesk východoevropského filmu

S nemohoucností české kinematografie naopak kontrastoval počet a úroveň filmů z jiných zemí východní Evropy, které byly na festivalu představeny. Samostatnou soutěž zaměřenou právě na tento region – Na východ od Západu – vyhrál ruský snímek Jeden a půl pokoje. Režisér Andrej Chržanovskij vycházel z memoárové prózy exilového spisovatele Josifa Brodského, kterou rozvedl do mnohovrstevnatého tvaru, v němž zkombinoval různé techniky: dokumentární záběry, realisticky pojaté výstupy, nadsazenou jevištní inscenaci s přiznanou teatralitou i animované pasáže. Rozmanitost prostředků přitom celek nerozbíjí, ale naopak vystihuje vzájemné prolínání minulosti s přítomností, vzpomínek s volnými asociacemi, pamětí s imaginací. Postava básníka se vrací do rodného Petrohradu a zároveň si vybavuje události svého dětství a dospívání, které byly silně poznamenány dobovou politickou situací. Tíživá realita se ovšem básníkovou pamětí přetváří, až připomíná vzdálený sen.

Témata historie a života v totalitním režimu byla přítomna i v dalších ruských filmech. V Na východ od Západu ještě soutěžil výtečný Papírový voják Alexeje Germana ml., který nezískal cenu možná proto, že už má dvě z loňského benátského festivalu. Dilemata, ideály a deziluze jedné generace, která byla na svém tvůrčím a profesionálním vrcholu v době sovětského tání, jsou podány na příběhu manželského páru lékařů, podílejících se na přípravě letu prvního muže do kosmu. Grandiózní projekt se zevnitř jeví jinak, podobně jako celá stavba socialistické společnosti. Nasazení a patos střídá únava a trapnost. Člověk se obětuje pro něco, čemu buď přestává věřit, nebo co se z jiné perspektivy jeví jako bezsmyslné. German své tápající protagonisty snímá v dlouhých záběrech, jež plynule zachycují jejich neustálý pohyb, který možná nikam nevede.

Mnohem radikálnější než Germanovy postavy jsou zprvu hrdinové filmu Páskové Valerije Todorovského, kteří dospívají uprostřed 50. let. Všeobecnou šeď a nudu, diktovanou režimem svrchu, se snaží oživit jazzovou a rock´n´rollovou kulturou – respektive svojí představou o ní. Mění účesy, oblečení, chování, místa, ve kterých tráví volný čas, a nutně se dostávají do konfliktu s mocí. Tento historický fenomén rebelující mládeže Todorovskij logicky stylizuje jako muzikál, čímž se mu daří udržet rovnováhu mezi všedností a zábavou a zároveň přiblížit kulturu, která je postavená na hudbě a tanci. Muzikálová čísla však otrocky nenapodobují minulost a neplní pouze únikovou funkci, ale nabývají i soudobějších prvků a hlavně vyjadřují celou škálu emocí postav. Vrcholem je patrně scéna studentského procesu s hlavním hrdinou, která, i když je vystavěna jako píseň, vzbuzuje děs a mrazení – právě pro moderní hudební prostředky, kterých je zde užito.

Několik na festivalu uvedených ruských filmů se však od konkrétní historické reality odvrací směrem k současnosti, nebo k nespecifikovanému bezčasí. Nejvýraznějším z nich byl Vlček debutujícího Vasilije Sigareva, který ovšem patří k již zavedeným divadelním autorům. Vypravěčem jeho příběhu je malá dívka, která vyrůstá v jakési zapadlé oblasti se svojí matkou a babičkou. Matka jí dává najevo svůj nezájem, odchází za milenci, utápí svou duši v alkoholu. Dcera touží po kontaktu a přes všechna příkoří nedokáže svou matku nenávidět. Narušené pouto však způsobí, že se dívka stále více uzavírá do sebe a utíká se do světa vlastních her a představ, které jsou úlevné i kruté zároveň. Sigarev se tak oprošťuje od svazujícího realismu a nechává svůj filmový obraz prostoupit jemnou poezií.

Mnohem více než Vlček se aktuální celospolečenskou situací svých zemí zabývaly soutěžní filmy z Balkánu. Cenou FIPRESCI ověnčené drama s tragikomickými prvky Bez konce chorvatského režiséra Vinko Brešana vypovídá o důsledcích občanské války v Jugoslávii na pozdější životy lidí. Válečný veterán pátrá po pornoherečce, skrývající se pod pseudonymem, která mu připomíná kohosi z minulosti. Ukáže se, že byla dříve ženou armádního velitele, kterého měl voják za cíl zneškodnit. Výsledky válečného konfliktu ji pak dohnaly do současného postavení. Brešan své postavy a jejich okolí rozhodně nezobrazuje s jímavým sentimentem, ale skrze sarkastický odstup, umocněný komentářem vypravěče – lokálního pornoherce, který se nehlásí ani k jedné z balkánských národností.

Válkou tvrdě poznamenaný je i protagonista filmu Ničí syn Arsena Antona Ostojiće. Bývalý rockový zpěvák skončil jako invalida, rozpadlo se mu manželství a s jeho otcem, jenž usiluje o politickou kariéru, začínají být spojována zamlčovaná fakta z minulosti. Strohý, nepřikrášlený styl věrně prostředkuje nepříjemná a donedávna tabuizovaná témata. Vyhrocenější formy, spojené s nadsázkou, absurdnem a černým humorem, využil ve svém podařeném debutu Ďáblovo město Vladimir Paskaljević. Mozaika různorodých, ale vzájemně pospojovaných postav srbské metropole se od podobně vystavěných příběhů liší ostrým tempem, jedinečnými charaktery, nečekanými zvraty a bláznivými situacemi, jež pobaví, zarazí a hlavně vypovídají o době, která se vymkla zpod kontroly.

Ještě užšími vazbami než v Paskaljevićově příběhu jsou svázány postavy nového filmu György Pálfiho Nejsem tvůj přítel, zařazeného do hlavní soutěže. Vyprávění se zaměřuje na devět mladých lidí ze současné Budapeště, kteří se navzájem znají, ale také se zrazují a jedni druhé podvádějí. Sami sebe vrhají do vykonstruovaných situací se sexuálním a konzumním podtextem, které někoho baví, zatímco jiného mohou zraňovat. Manýristické hrátky, vznikající z hmotného nadbytku, prozrazují prázdnotu a znuděnost novodobé společenské smetánky. Jednotlivé scény vznikaly improvizací s neherci, s nimiž Pálfi film za tři týdny natočil. Jeho pokus však nejde dál než za povrchní snahu o překvapení a zůstal za očekáváním.

Mnohem znepokojivější film přivezl do Varů Árpád Sopsits. Sedmý kruh vznikl podle skutečných událostí, ze kterých však režisér a zároveň autor scénáře vytvořil sevřené drama s univerzální výpovědní hodnotou. Sopsits navazuje na svoje předchozí filmy, v nichž se věnoval tematice dětství a dospívání v moderním Maďarsku. V Sedmém kruhu je skupina dětí fascinována tajemným a intelektuálně vyzrálým hochem, který je vyzývá k odvážnějšímu prozkoumávání života. Podniká s nimi různé pokusy na sobě a na zvířatech, které přerůstají v drobné rituály přesahující hranice života. Tyto aktivity jsou motivovány filozoficko-náboženským postojem k absolutní svobodě v rozhodování o vlastním bytí a ústí v konečnou destrukci. Sopsitsův film je přesvědčivý právě tím, že zdánlivě abstraktní otázky víry opírá o konkrétní lidskou zkušenost, která zdaleka není vyhrazena pouze dospělým.

Dvě ceny si z karlovarského festivalu odvážejí polské filmy. Za herecký výkon v náročné roli chlapce, který kvůli výdělku sklouzne do obchodu s dětskou prostitucí, byl odměněn zvláštním uznáním Filip Garbacz. Film Sviňky Roberta Glińského je cenný i celkovým vystižením (za pomoci ruční kamery) skutečného prostředí polského pohraničí, v němž ekonomické rozdíly rychle přecházejí v kriminalitu. Ve filmu Prasklina, který získal zvláštní uznání v sekci Na východ od Západu, zase současné dění ovlivňuje stín z minulosti. Univerzitní profesorka dostane na své narozeniny anonym, ze kterého se dozví, že její muž byl agentem státní bezpečnosti nasazeným na jejího otce. Po tíhou tohoto podezření se začíná hroutit dlouholeté, až dosud šťastné manželství. Náročnou psychologickou studii, která se opět opírá o reálné základy, snímá režisér Michał Rosa v soustředěných nehybných záběrech, aby dal vyniknout nuancím v hereckém projevu Jadwigy Jankowské-Cieślakové. Tato herečka vystupuje i v jedné z vedlejších rolí posledního filmu Andrzeje Wajdy Puškvorec, který byl uveden ve vedlejší sekci Horizonty. Polský klasik v něm s režijní bravurou zadaptoval literární předlohu Jarosława Iwaszkiewicze, kterou rozšířil o deníkové poznámky představitelky hlavní role Krystyny Jandy. Konečná forma filmu o filmu byla přirozenou volbou, neboť ústřední téma fiktivního příběhu – fascinace životem na pozadí umírání blízkého člověka – se nečekaně střetlo s živou realitou. Psaný text deníku přechází ve slova, jež herečka opatrně artikuluje před kamerou. Vyjadřuje v nich svoji soukromou bolest, obavy, naděje. Ale také nejistotu ohledně Wajdova projektu a postupné sbližování s postavou, kterou má hrát. Vznikl tak nejen dvojí příběh o vyrovnávání se se smrtí, ale zároveň svědectví o tvorbě a jejím smyslu.

Ostatní program

Zbytek programu už nebyl tak objevný jako soutěžní sekce. Blok Horizonty sdružuje snímky, jež za uplynulé období přibližně jednoho roku zaujaly v zahraničí. Výběr tudíž spíše doplňuje mezery v české distribuci, než aby vzbudil pozornost svou vyprofilovaností – zaměřením na progresivní trendy, nová jména, či opomenuté filmaře apod. A tak jsou za sebou promítnuty filmy Michaela Manna, Claire Denisové, Jana Troella, Maren Adeové… vesměs natočené v Evropě nebo Spojených Státech (z celkového počtu 26 děl jich sem spadá 20). Tento nepoměr vůbec neodpovídá dění v současné globální kinematografii, kde podnětné impulsy vycházejí z mnoha center napříč kontinenty.

Větší vyhraněnost je – alespoň na papíře – určena sekci Jiný pohled, jež má podle kostrbaté charakteristiky programového oddělení představit snímky „experimentující po stránce obsahové i formální, spolu s filmy přibližujícími neznámé kinematografie a nevšední autorský a produkční přístup.“ Tento smělý cíl se letos podařilo naplnit pouze částečně, neboť do konečného výběru se dostaly ve větším počtu i filmy, které spíše než do kategorie „experimentu“ či „nevšedního přístupu“ spadají do obyčejného středního proudu artové kinematografie (Crackie, Nedodržený slib, Nesprávný růženec ad.). Sympatická snaha zariskovat byla zředěna konvencí. A z „neznámých kinematografií“ byla zastoupena snad jen malajská a indonéská (i když i to je při nedávných úspěších obou zemí na mezinárodních festivalech velmi relativní).

Jako chudý přívěsek k programu působila sekce Otevřené oči, zahrnující některé filmy z Cannes – nejen svým malým rozsahem dvanácti děl (což je při krátkém časovém odstupu obou festivalů, v němž se projekce nestihnou nasmlouvat, pochopitelné), ale zejména svým celkovým pojetím. To vzbuzuje otázku, zda má smysl v takto omezeném prostoru uvádět filmy, které nakonec o pár měsíců později půjdou do distribuce, a nezaměřit se místo toho výhradně na umělecky přesvědčivé snímky, posouvající filmový výraz dál, jež nemají šanci na českém trhu uspět (pro nezájem komerčních i artových distributorů)? Uvést místo novinek Almodóvara, Triera a Hanekeho snímky Suleimana, Giannoliho nebo Lou Ye – abychom zmínili příklady z canneské hlavní soutěže? Specifikem Cannes ovšem zůstává, že důležité filmy, představující novou výzvu kinematografii a zastiňující zavedené režiséry, bývají často uváděny v bočních sekcích Un certain regard a Quinzane des réalisateurs. Ty sice karlovarská dramaturgie rovněž sleduje, ale ve výsledku se potenciální záměr vystihnout současné trendy projevuje velmi matně. Karlovarský festival v posledních letech opomíjí jména jako Raya Martin, Eric Khoo, Albert Serra, Miguel Gomes, Pedro Costa, Mia Hansen-Løve či Bertrand Bonello, místo nich nabízí méně výrazné autory a částečně se míjí s posláním prostředkovat to podstatné z dnešního filmového umění.

Tradičně nejslabším článkem karlovarského programu jsou retrospektivy a pocty filmovým tvůrcům. Vyvolávají dojem nutné položky v programové skladbě, kterou je potřeba naplnit – bez nápadu, unyle, strojově. Pocty se dávají již známým autorům a těm, kdo mají daný rok nějaké výročí. To bývá spojeno s udělením ceny za mimořádný přínos světové kinematografii, tj. za celoživotní významné dílo – ovšem toto dílo je zastoupeno pokaždé pouze jedním (!) snímkem. Letos byl takto honorován např. Jan Švankmajer, jehož tvorbu mají možnost integrálně zhlédnout diváci všemožných zahraničních festivalů, s výjimkou českého. Například v roce 2006 byla sestavena kompletní pocta Švankmajerovi na festivalu v Soluni, jež je svou úrovní přinejmenším srovnatelný s karlovarským. O rok dříve zde prezentovali tvorbu Patrice Chéreaua, jehož český festival poctil letos. Byly odpromítány ty samé filmy, ovšem na další tři ze soluňské přehlídky se již nedostalo. Kromě toho Řekové připravili slušnou publikaci, čítající 176 stran (což je na velkých festivalech běžný standard), zatímco karlovarští se omezili na několik odstavců v katalogu.

Karlovarský program v tomto nesplňuje požadavky, které smí divák od festivalu požadovat: např. kompletní poctu klasikovi (i nežijícímu), poctu nezavedenému nadějnému filmaři, ucelené představení progresivní kinematografie, ostřeji vymezené tematické přehlídky, výstavy vstupující do interakce s filmem, bloky s videoartem a experimentálním filmem, samostatné publikace, přinášející o daném tématu všechny relevantní informace i svébytný interpretační pohled atd. Z toho i z výše zmíněných nedostatků vyplývá prosté konstatování: karlovarský festival se dokázal za více než deset let pouze téměř z ničeho přiblížit středním evropským festivalům mezinárodní kategorie (San Sebastian, Locarno). Vděčí za to poměrně kvalitní hlavní soutěži, postavené výhradně na premiérách, zaměřeností na východoevropský region a konec konců i neformální atmosféře. Na druhou stranu nevyrovnaností zbytku programu zatím nemůže konkurovat ani v českém kontextu méně zvučným přehlídkám v Rotterdamu, Vídni či La Rochelle.

Jan Křipač

Go East

About the 44th MFF Karlovy Vary

The main Czech film festival passed without any major problems. Despite the economic crisis, the organisers managed to secure all the partners and sponsors, and the whole budget of 130 million crowns allowed the event to function at least within the same scope as in the past years, including the presence of stars like John Malkovich, Antonio Banderas and others. These proved to be attractive mainly to the increasingly tabloid Czech media, which reported on the festival massively and maintained the interest of the sponsors. The presence of the stars was not connected to the demanding festival programme itself, and the film-hungry Czechs, who again flooded Karlovy Vary in high numbers (12 000 accredited visitors), could have easily done without them.

Main Competition

The festival programme consisted of three main categories – the feature film competition, documentaries and East-European films from the “East of the West“section. These were complemented by the “Forum of Independents“competition, where the Independent Camera Award is selected by the Czech Television. This year it deservedly went to the Irish film Eamon by Margaret Corkery, which by means of implications and hints rather than clear explications unveils the tension in relationships within a young family. The young male lead takes the intimate story to a novel, yet understandable ending.

Frédéric Dumont followed a much more speculative path. His family drama Angel at Sea eventually won the main Crystal Globe Award and also the Best Actor Award for Olivier Gourmet. Gourmet played the role of a father tormented by depression, who is unable to live with his family, although they give him no reason for it. One day he decides to confide his intention to commit suicide to his younger son. The boy is then forced to cope with the information alone, because he has promised his father not to reveal the secret to anybody. And because his father is the last one who could have helped him, he turns for help to his guardian angel…

Along with Gourmet the Best Actor Award was also given to Paul Giamatti, who portrayed himself in a slightly fantastic comedy Cold Souls – a theatre actor who has his soul frozen before a prepared performance in order to reach inner relief and peace. The Best Actress Award went into the hands of Paprika Steen for the portrayal of an actress in the Danish film Applause. Thea is trying to get rid of her addiction to alcohol, to regain the trust of her dearest and nearest and not to lose touch with the hectic world of theatre. The actress’s emotions, ideas and states increasingly resemble those of the role she has just studied.

The Best Director Award went to Andreas Dresen, whose funny satire on film milieu Whisky with Vodka stands out more due to a cleverly constructed script than to an original directorial interpretation. Such originality could be found mainly in Wolfy by Vasili Sigarev, Himalaya – Where the Wind Dwells by Jeon Soo-il and Villa Amalia by Benoît Jacquot, which surprisingly weren’t awarded, although they overshadowed most of their rivals in the competition. The last two share not only a novel direction but also the motive of a journey into a country not spoilt by civilisation, which provides an opportunity for a radical catharsis which both leading characters long for. A new inspiration for life comes only after a total physical breakdown – in the case of Jeon’s manager on a dusty road under a mountain range, in the case of Jacquot’s composer in the waves of the Mediterranean. The will to live leads to a deeper understanding – of oneself, of personal priorities and of the surrounding unmistakable culture.

Czech lows…

The Czech Republic didn’t have a single film in the main competition. This fact accurately reflects the current state of the Czech film industry, which is doing very well at the moment (there are more than 30 feature films every year), but with only a few exceptions its productions are all oriented to the domestic market only. There aren’t a sufficient number of artistically valuable films which would find their place at festivals or in the art cinema distribution abroad. The commercial productions cannot compare with the costly projects from abroad and their character (typically comedic) remains purely local with the ambition to address only the Czech audience, not the potential distributors from other countries. Only Juraj Herz tried for a genre overlap with his film T.M.A. – this time in a horror genre – but his work has always carried elements of author stylisation which distinctly influence and distort the conventional basis of a genre and thus decrease the film’s commercial prospects. The result is a film which will not catch on in the mainstream and, if it’s not sufficiently artistically convincing, will not arouse interest even in the alternative scene. And that is exactly the case of T.M.A., which was presented at the festival out of competition – just like Miloš Forman’s A Walk Worthwhile. This famous director returns to Czech cinematography after more than forty years, yet with a „side“ film which is an adaptation of his production in the National Theatre in Prague to the film screen. Another director of the New Wave generation, Jan Němec, was included in the “Another View“competition. The Ferrari Dino Girl is an autobiographical essay returning to the occupation of Czechoslovakia in 1968. Němec shot some precious film material at that time, capturing Prague besieged by the Soviet tanks, which he tried to smuggle secretly out of the country. Memories of events the director personally took part in are re-enacted in front of the camera and complemented by authentic period footage. The film works with the poetic style of Němec’s last period, which turns away from the encoded allegories towards reality and the author’s subjective point of view. He remains biased in the good sense of the word and thus stands out among the general mediocrity of Czech film production.

A selection of this mediocre production was presented in an independent “Czech Films 2008-2009” section, which was aimed mainly at the foreign journalists and representatives of the distribution companies. Rather than the horrible May, useless You Kiss like God or verified Country Teacher, the discovery of the two female directors of the youngest generation, born in the 2nd half of the 1970s, managed to catch attention. Who Is Afraid of the Wolf by Maria Procházková is not a common-place story; it changes very cleverly between the perspectives of a small child and adults and also among various genres. It was included by Variety magazine in its annual “Karlovy Vary Critics’ Choice”. The short film showcase screened the winning film of the Cannes “Cinéfondation” competition, Baba by Zuzana Špidlová. The director shows a number of moments in the life of an adolescent girl who has to take care of her ill grandmother, losing practically all her free time; her attachment changes into apathy and eventually into hatred. Through precisely motivated situations, natural dialogues, the authenticity of non-actors and an unobtrusive artistic style, Špidlová has created a convincing study of the relativity of beauty, the burden of death and the meaning of a relationship on a small scale of 20 minutes. Špidlová refused to follow the path taken by so many Czech filmmakers, calculating how to make a successful film (and still not making it), and she adjusted her film fully to the topic (and with success).

… and East-European cinema highs

The low quality of the Czech cinematography contrasted with the number and quality of films from other Eastern Europe countries which were presented at the festival. The independent “East of the West“competition, which focused specifically on this region, was won by a Russian film Room and a Half. Andrey Khrzhanovsky took the memoir novel by the exile writer Joseph Brodsky and expanded it into a multilayer form by combining various techniques: documentary footage, realistic scenes, exaggerated staging with a confessed theatricality and animated passages. The variety of means does not break up the whole, but on the contrary expresses the mutual overlap of past and present, memories and free associations, memory and imagination. The poet returns to his hometown of St. Petersburg and at the same time imagines the events of his childhood and adolescence, which were strongly influenced by the political situation of the time. The weighty reality is so transformed by the poet’s memory that it resembles a distant dream.

The history of a totalitarian regime and life in it were also the topics of other Russian films. For example in the “East of the West“ section these topics were addressed by the great film Paper Soldier by Alexey German Jr., who probably didn’t win an award because he had already won two last year at the Venice film festival. The dilemmas, ideals and disillusionments of a generation which was at its creative and professional peak at the time of the Soviet thawing are pictured on the story of a married couple of two doctors, who work on the preparation of the first manned space flight. The grand project looks different from inside, just like the structure of the whole socialist society. The eagerness and pathos are replaced by tiredness and embarrassment. People make sacrifices for something they don’t believe in anymore or that appears senseless from a different perspective. German shoots his fumbling protagonists in long shots which fluidly capture their incessant movement that might not lead anywhere.

Much more radical than German’s characters are, at least at first, the heroes of the Hipsters film by Valery Todorovsky, who are growing up in the mid 50s. They try to brighten up the all-embracing greyness and boredom dictated by the regime from above with jazz and rock ‚n‘ roll culture – or rather by their idea of it, to be precise. They change their hairstyles, clothes, behaviour, and the places where they spend their leisure time and necessarily end up in a conflict with the authority. Todorovsky logically stylizes this historical phenomenon of the youth in revolt as a musical, which allows him to keep the balance between triviality and entertainment and at the same time zoom in on a culture that is based on music and dance. The musical numbers don’t slavishly copy the past and don’t only perform an escapist function, but incorporate also some contemporary elements and mainly express a wide scale of the characters‘ emotions. The peak is perhaps the scene of the student trial with the main hero, which – although built up as a song – excites fear and chills, thanks to the modern music used here.

Some of the Russian films screened at the festival turn away from the specific historical reality towards the present, or to a non-specified timelessness. The most outstanding of them was Wolfy by the debut director Vasili Sigarev, though he already belongs to accomplished theatre authors. The story is told by a young girl who grows up in a remote region with her mother and grandmother. The mother lets the girl feel her lack of concern, leaves her for her lovers, and drowns her soul in alcohol. The daughter longs for contact and despite all these wrongs cannot hate her mother. The broken bond makes the girl withdraw into herself, and she runs away into the world of her own fantasies and imagination, which are relieving and cruel at the same time. Sigarev leaves the confining realism behind and lets subtle poetry seep through his film.

The competition films from the Balkans covered the current social situation in their countries much more than Wolfy. The drama with tragicomic elements Will Not Stop There by the Croatian director Vinko Brešan, which received the FIPRESCI Award, speaks about the consequences of the civil war in Yugoslavia affecting people’s later lives. A war veteran looks for a porn-actress, hiding under a pseudonym, who reminds him of somebody from the past. She turns out to have been the wife of an army commander the soldier had to kill. The outcomes of the war drove her into her present situation. Brešan definitely doesn’t picture his characters and their environment with a moving sentimentality, but through a sarcastic distance, augmented by the narrator’s commentary – a local porn-actor, who does not endorse any one of the Balkan nationalities.

The protagonist of Arsen Anton Ostojić’s film No One’s Son is also traumatized by the war. The former rock singer has ended up invalid, his marriage has broken down, and his father who is working on a political career is increasingly connected to the concealed facts from the past. The austere and bald style faithfully depicts the unpleasant and until recently tabooed topics. More pointed distinctive forms, connected to exaggeration, the absurd and black humour, were used in Vladimir Paskaljević’s successful debut Devil’s Town. This mosaic of various but interconnected characters of a Serbian metropolis differs from similarly constructed stories by a fast pace, unique characters, unexpected turns and crazy situations, which amuse, surprise and above all speak of a situation that got out of control.

Even more closely bound to each other than in Paskaljević’s story are the characters of the new György Pálfi film I Am Not Your Friend, which was included in the Main Competition. The narration focuses on nine young people from present day Budapest who know but also betray and deceive each other. They throw themselves into constructed situations with subtext of sexuality and consumerism, which amuse some but hurt others. The mannerist games, arising from material abundance, reveal the emptiness and boredom of the modern „beautiful people“. Individual scenes came out of the improvisation of the non-actors, with whom Pálfi made the film in three days. Nevertheless his experiment doesn’t go beyond the superficial effort to surprise and doesn’t live up to the expectations.

A much more disturbing film was brought to Karlovy Vary by Árpád Sopsits. The Seventh Circle was based on real events, which the director and also the scriptwriter made into an intimate drama with a universal communicative value. Sopsits keeps the tradition of his previous films, where he focused on childhood and growing up in modern Hungary. In The Seventh Circle a group of children is fascinated by a mysterious and intellectually mature boy who calls on them to study life in a more daring way. He undertakes with them various experiments on himself and on animals, which change into small rituals transcending the boundaries of life. These activities are motivated by a philosophically-religious attitude to an absolute freedom of decision-making about one’s own being and lead to a final destruction. Sopsits‘ film is convincing because the seemingly abstract questions of faith are based on concrete human experience, which is far from being the sole province of adults.

Two of the Karlovy Vary awards were taken home by Polish films. Filip Garbacz was presented a special mention for his performance in the demanding role of a boy who in order to earn money slips into the child prostitution business. Robert Gliński’s film Piggies is valuable also for the overall depiction (using a handheld camera) of the real environment at the Polish border where economical differences quickly transform into crime. In Scratch, which won the special mention in the “East of the West” section, the present course of events is influenced by the shadow of the past. A university professor receives an anonymous letter on her birthday saying that her husband had been an agent of the state security system set on her father. Under the burden of this suspicion her long and so far happy marriage begins to break down. Director Michał Rosa shoots the difficult psychological study, which again relies on actual events, in concentrated immobile shots to let the nuances of Jadwiga Jankowska-Cieślakova’s acting stand out. The actress appears in one of the supporting roles in Andrzej Wajda’s last film Sweet Rush, which was screened in the sidebar “Horizons” section. The classic Polish director brilliantly adapted the literary original by Jarosław Iwaszkiewicz, which he enriched with diary notes of the main actress Krystyna Janda. The final film-on-a-film form was a natural choice, because the central topic of the fictional story – a fascination with life set against the background of the death of a close friend – unexpectedly matched the living reality. The written text of the diary changes into words the actress carefully articulates in front of the camera. She expresses her private pain, fears and hopes in them, but also the insecurity about Wajda’s project and the gradual convergence with the character she has to play. There is thus not only the double story of balancing death, but also a testimony to creation and its sense.

Remaining Programme

The remaining programme was not as innovative as the competition sections. The “Horizons” block unites films which attracted interest abroad in the past year. The choice complements the gaps in the Czech distribution, rather than catches attention by its high profile with a focus on progressive trends, new names or left-out filmmakers and so on. Thus films by Michael Mann, Claire Denis, Jan Troell, Maren Ade etc. are screened one after another. Most of them were shot in Europe or the USA (20 out of the total 26). This disproportion doesn’t correspond to the situation in current global cinematography at all, where inspirational impulses come from numerous centres across the continents.

More pronounced – at least on the paper – was the “Another View” section, which was, according to the clumsy characterization of the programme department, supposed to present films “which experiment with content and form, together with films which focus on less known cinematographies and present a novel authorial and production approach”. This year this audacious aim was achieved only partially, because more films which represent the common mainstream of art cinematography rather than “experiment” or “novel approaches” made it into the final round (Crackie, Broken Promise, Wrong Rosary and others). The laudable effort to take risks was diluted by convention. As for the “unknown cinematographies”, only Malaysia and Indonesia were represented (and their status as “unknown” is debatable given the recent success of both countries at international festivals).

The “Open Eyes” section, which included some films from Cannes, felt like a very poor pendant – not only due to its small scope of 12 films (understandable given the short gap between the two festivals which makes it impossible to contract the screenings), but mainly due to the overall concept. This raises the question: Is it more worthwhile to present films in such a limited space which will eventually go into distribution a couple of months later or instead to focus exclusively on artistically convincing films, which move film expression further but have no chance to succeed on the Czech market (due to the lack of interest of commercial and art distributors)? Why not present films by Suleiman, Giannoli or Lou Ye – to mention some examples from the Cannes main competition – instead of the new films by Almodóvar, Trier and Haneke? It is one of the characteristics of Cannes that important films which represent a new challenge to cinematography and overshadow the well-known directors are often screened in sidebar “Un certain regard” and “Quinzane des réalisateurs” sections. The Karlovy Vary dramaturgy does monitor them too, but the theoretical intention to represent the current trends doesn’t come out very distinctly in the end. The Karlovy Vary festival has recently left out the names like Raya Martin, Eric Khoo, Albert Serra, Miguel Gomes, Pedro Costa, Mia Hansen-Løve or Bertrand Bonello, and offers instead less outstanding authors and doesn’t entirely fulfil its mission to mediate the important elements of the current film art.

Traditionally the weakest point of the Karlovy Vary programme has been the retrospectives and tributes to film makers. They give the impression of a required part of the programme structure which has to be filled in – with no vision, languidly, mechanically. The tributes are given to already famous authors and those who have an anniversary of any kind that year. This is often connected to awarding the prize for an outstanding artistic contribution to world cinema, i.e. for whole life work; yet this life work is often represented by one film only (!). This year it was for example Jan Švankmajer, whose work can be seen integrally at various foreign festivals with the exception of the Czech one. For example in 2006 a complete tribute to Švankmajer was compiled in Thessaloniki, which is at least by its level comparable to Karlovy Vary. One year earlier Patrice Chéreau’s work was presented there; the Czech festival did the same thing this year. The same films were screened, but three more from the Thessaloniki showcase were not included. Apart from that the Greeks had prepared a decent publication with 176 pages (which is a common standard at large festivals), whereas Karlovy Vary devoted a couple of paragraphs to him in the catalogue only.

The programme of Karlovy Vary doesn’t meet the requirements the audience ought to be able to expect of a festival, e.g. a complete tribute to a classic filmmaker (even a dead one), a tribute to a not-yet-well-known up-and-coming filmmaker, a comprehensive presentation of a progressive cinematography, more sharply defined thematic showcases, exhibitions interacting with the film, blocks with video-art and experimental film, independent publications which bring all the relevant information on the given topic and an independent interpretation etc. All the above mentioned flaws lead to a simple conclusion: that the Karlovy Vary festival has only managed in more than ten years to grow form a non-entity to a competitor of the middle-sized European festivals of the international category (San Sebastian, Locarno). That is thanks to a relatively good main competition, based entirely on first screenings, to its focus on the East-European region and also to the informal atmosphere. On the other hand, due to the imbalance of the remaining programme it still cannot compete even with the less renowned (in Czech context) showcases in Rotterdam, Vienna or La Rochelle.

Jan Křipač

(translated by Jana Kynclova)