Home » Filmové festivaly / Film festivals, současný film / contemporary cinema

Filmová alternativa v sekci Jiný pohled

20 Srpen 2009 Bez komentářů

Filmová alternativa v sekci Jiný pohled

Snad žádná z karlovarských festivalových sekcí nemůže vzbuzovat větší očekávání cinefilů než Jiný pohled. Svým zaměřením na filmy experimentující se stylem a vyprávěcí formou slibuje nevšední divácké zážitky a nové objevy na poli filmového umění. Pravidelný návštěvník festivalu ovšem tuší, že toto očekávání musí brát s rezervou – i letošní výběr nevybočoval z linie předchozích ročníků a byl prapodivnou směsicí opravdu smělých filmů s filmařskou šedí (Crackie, Hranice, Nesprávný růženec ad.), prvoplánovou nudou (Bronson) či chtěnou snahou zaujmout (Z odstupu).

Na půl cesty mezi průhledným záměrem odlišit se, který z filmů příliš čněl, a svěžími momenty, nesoucími stopy talentu, zůstali dva mladí režiséři, ocenění letos na MFF v Rotterdamu. Korejec Yank Ik-June se ve svém debutu Trosky, zobrazujícím prostředí vymahačů dluhů a jejich rodin, rozešel s uhlazeností žánrových snímků a naplnil své scény nezvyklou brutalitou v chování a vulgárností v jazyce. Ozvláštnění filmových postupů se v jeho případě týká především přehnaného hereckého výrazu a naturalistických „dialogů“, dosahujících až absurdnosti. Trosky jsou přímočarý film, který ovšem neustálým vrstvením extrémů postupně vyčerpává svou prvotní živost. Indonésan Edwin zase více experimentuje s narativní formou. Vyprávění svého filmu Slepé prase chce létat rozkládá na několik základních elementů – událostí a někdy spíše popisných výjevů – které v repeticích a lehkých variacích kombinuje mezi sebou. Vytváří tím drobnou mozaiku ze života společenské minority v Indonésii, která více než tematickou výpovědí zaujme svou vlastní strukturou.

Dekonstrukci muzikálového žánru, ústící do sympaticky otevřeného díla, provedl ve filmu Výprodej! malajský režisér Yeo Joon Han. Písně – pohrávající si s popovým kýčem – nejsou stylizovány do zvláštních, od skutečnosti odpoutaných čísel, ale spíše jako záznam nějaké zbrklé reality show. Vyprávění sleduje dvojici postav: ona je moderátorkou neúspěšného hudebního pořadu, on zneuznaným výzkumným pracovníkem. Oba se snaží všemožně uplatnit, ale jejich nápady narážejí na iracionální požadavky vedení nadnárodních firem, u kterých jsou zaměstnáni. Yeo svoji satiru mediálního a podnikatelského světa pojal jako vtipný sled skečů, jejichž humor odvážně balancuje na hraně nesmyslu, krutosti a trapnosti.

Vedle tendence asijských filmařů k radikálnějšímu vyjádření měly v karlovarském výběru silné zastoupení i filmy zacházející s civilnější polohou, aniž by přitom postrádaly originalitu. V Jiném pohledu byl opět po roce uveden nový snímek Ramina Bahraniho  – i Goodbye Solo potvrzuje, že hodnocení kritiky, jež řadí toho tvůrce mezi přední americké režiséry, není přehnané. Bahrani si vytvořil nezaměnitelný rukopis, jehož základem je zájem o postavy na okraji společnosti, které nejsou žádným způsobem výjimečné ani výstřední, přesto nepostrádají kouzlo, opravdovost a tajemství. Takový je i postarší běloch William, který poprosí původem senegalského taxikáře Sola o nezvyklou zakázku: aby ho za čtrnáct dní odvezl na horu Blowing Rock. Proč – to může taxikář s divákem pouze uhadovat. Bahrani svůj příběh vypráví v pozvolném tempu, v němž nechá nenápadně vystoupit různorodým povahám s jejich humorem, melancholií a složitě se rodícími city. Ty však, než se stačí pořádně rozvinout, ustoupí do tmy nebo do ticha majestátní přírody.

Goodbye Solo 1 Goodbye Solo 2

Na festivalu v Mar de Plata oceněný film Kohoutí zápasy stvrzuje silnou pozici současné latinskoamerické kinematografie, zvláště jejího minimalistického proudu. Režisér Sergio Martín Mazza se soustředí na dvojici hlavních postav – starší vdovy a cvičitele kohoutů – které uzavírá do samoty argentinské pustiny. Klidné záběry a světelný šerosvit tvoří kontrapunkt k živočišnosti, jež pulzuje v tělech lidí a zvířat. Zdrženlivý odstup je překonáván vzrůstající touhou – modří noci proniká barva ohně a šeď prachu zkrápějí kapky krve.

Dalším ze zástupců latinskoamerické kinematografie je mexický debutový snímek Parque vía. Hlavní hrdina Beto, obdobně jako jeho představitel Nolberto Coria, pracuje dlouhá léta jako správce domu, který je pro něj zároveň pevností a ochranou před vnějším, rušných světem velkoměsta. Za zdmi opuštěného domu, kde se Beto uchyluje do dobrovolného osamění, mu v rutinních, stále opakovaných činnostech uplývá život, monotónní, ale spokojený. Kamera sleduje v převážně statických záběrech Betovy všední dny, vyplněné sekáním trávy, žehlením, úklidem domu… Postupně tak přibližuje Betovu osobnost a jeho osud; ne prostřednictvím řídkých dialogů, ale čistě vizuálními prostředky je divákovi odhalováno mužovo důvěrné sepjetí s domem, s jeho jediným životním prostorem. Když však Beto výjimečně své útočiště opouští a dostává se do pro něj nepřátelského, hrozivého okolního světa, dřívější nenápadné, kompozičně vyvážené a barevně tlumené záběry náhle nahrazuje agresivní snímání ruční kamerou, rozostřený obraz a pronikavé, intenzivní barvy (např. Betův záchvat panické úzkosti během nakupování s majitelkou domu). Hrozba dalšího střetu s civilizací a vytržení z úmyslné samoty je ale neodvratná a Beto je tak nucen vyřešit svůj komplikovaný poměr ke společnosti, k domu i k jeho majitelce.

Filmové zamyšlení nad postavením a vnímáním umění v dnešním světě je celovečerním hraným debutem autorské dvojice Gastóna Duprata a Mariana Cohna, dosud se pohybující především v oblasti dokumentární tvorby a experimentální kinematografie. Příběh Umělce stojí na jednoduché zápletce: ošetřovatel Jorge Ramirez, nepříliš oduševnělý muž vedoucí šedý, jednotvárný život, se začne starat o autistického starce. Vyvine se mezi nimi symbiotický vztah, z něhož těží především Jorge, když výtvarná díla, jež vznikají pod rukama jeho svěřence, vydává před veřejností za své. Divákovi se tak odkrývá absurdita mechanismů světa moderního umění: netalentovaného a nevzdělaného outsidera Jorgeho přijme okolí s naivní samozřejmostí jako nového, nadějného umělce, nad jehož dílem, ze kterého navíc ve filmu nespatříme ani jediný obraz, vynášejí kurátoři a výtvarní kritikové rozvláčné, pateticky exaltované, ale zcela bezobsažné soudy. Skutečný tvůrce ovšem zůstává utajen: jeho krajní soustředění při práci snímá kamera ve statických, pečlivě a poněkud nezvykle rámovaných dlouhých záběrech, v detailech vyniká sebemenší pohyb ruky, oka, napětí těla způsobené extrémní koncentrací.

Umelec 1 Umelec 2

Filmové záběry – jakoby nahrazovaly ona neviděná výtvarná díla – mají samy zřetelnou (místy až abstraktní) vizuální kvalitu, spočívající především v precizním kompozičním řešení: přísná, strnulá symetrie (při důkladnějším pohledu zjistíme, že ani tato rovnovážnost není vždy absolutní a je drobnými detaily v mizanscéně zpochybňována) je postavena do kontrastu s výrazně asymetrickými kompozicemi záběru, korespondujícími s již zmiňovaným „posunutým“ rámováním, kdy se tradiční ústřední prvek obrazu – nejčastěji lidská tvář – dostává mimo centrum či zcela mimo obrazový prostor. Fascinace barvou, tvarem, výtvarnou geometrií, danou vzájemnými vztahy mezi jednotlivými prvky promyšleně vystavěné mizanscény, je patrná z každého záběru: propůjčuje jim mírné vizuální napětí, ale neubírá na lehkosti, a nezřídka pak také posiluje vtip či ironické vyznění scény. Je to akurátní, cílevědomý filmový styl, důmyslný, avšak prostý vypočítavosti a mechanické topornosti, výmluvný a stěží zaměnitelný.

Ve svém prvním snímku Štěstí těch druhých (2005) se původem holandská režisérka Fien Trochová soustředí na život malé vesnice, narušený nálezem mrtvého přejetého dítěte, jehož tělo ovšem odnese proud řeky. V pozadí druhého příběhu – v tentokrát francouzsky mluveném filmu Nevyřčené – je také zmizelé dítě, ať již živé či mrtvé, a opět jde o klíčový, hybný motiv celého vyprávění. Trochová se však záměrně nevěnuje samotnému zmizení čtrnáctileté Lisy, ale zajímá ji, nakolik tato událost ovlivnila a pozměnila běžné životy a vztahy Lisiných nejbližších: jemnými, citlivými tahy načrtává důvěrný portrét manželského páru, postavený zejména na výborných hereckých výkonech Emmanuelle Devosové a Bruna Todeschiniho. Výpověď tkví v detailech. Nikoli ve verbální rovině, ve slovech, ale v zastřené a unikavé řeči pohledů, gest a doteků, v řeči těl, která – přestože jsou si fyzicky nablízku – zůstávají odcizená. Trochová vypráví tíživý příběh o vzdalování se, o devastujícím tichu mezi partnery. Vypráví jej s pomocí nenápadné kamery, vyhýbající se sebemenším excesům, v pomalu plynoucích, povětšinou detailních záběrech, vypráví jej pomocí potemnělých barevných tónů, pomocí prostoru a dvou lidí v něm. Film, který nemluví, ale zobrazuje.

Nevyrcene 1 Nevyrcene 2

Jan Křipač a Hana Stuchlíková

Napsat komentář

Můžete užít tyto tagy:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>