Home » Filmové festivaly / Film festivals, současný film / contemporary cinema

Arménie ve Varech: když se současnost střetává s tradicí

28 Září 2013 Bez komentářů

Arménie byla vždy jednou z filmařsky důležitých krajin. Malá země představila světu několik osobností, bez kterých se již neobejde celkové vnímání kinematografie. Exotické záběry, nezvyklé tradice a originální hudební doprovod neodmyslitelně patří k jejímu rázu již od dob Paradžanova či Pelešjana. V poslední době na tento odkaz navazují noví tvůrci.

Někteří z nich představili na letošním festivalu pozoruhodné snímky. V rámci soutěžní sekce Na východ od Západu byl uveden film Sergea Avedikiana s lapidárním názvem Paradžanov. Životopisný hraný snímek přibližuje v dramaticko-komické formě klíčové okamžiky života slavného režiséra; sledujeme ho při natáčení klasických děl, během vězeňského pobytu i v průběhu následného života v ústraní. Geniální Paradžanov ve vynikajícím hereckém podání samotného Avedikiana se zjevuje před divákem především jako reálný člověk v každodenním pracovním prostředí. Snímek tak spíše přibližuje charakterové rysy tvůrce, způsob jeho práce a chování při natáčení a postoj k těžkostem, jež ho v životě provázely. Samotné události ustupují do pozadí a stěžejním se stává režisérův osobní postoj k nim.

Další příspěvek z Arménie byl k vidění v sekci Jiný pohled. Snímek arménské režisérky, žijící v Moskvě, Mariye Saakyan Změním si jméno je zajímavý především formou vyprávění, zachycující okamžiky dospívání mladé dívky Evridiky (Arina Adju), jež žije v malém arménském městě spolu s matkou Sonou (Maria Atlas). Osamělá dívka se postupně uzavírá do vlastního světa, jenž je zčásti zastoupen internetem a virtuální komunikací. Evridika je typickou představitelkou své generace – zvláštně se obléká, má pro sebe vymyšlené nové jméno a v zásadě se snaží chovat jinak, než jak po ní žádá matka. Za jednu z možností uniknout těžkostem reálného světa považuje Evridika připojení k internetové společnosti Hell.com, kde se scházejí pod jinými jmény lidé, kteří by chtěli opustit svět. I když o tom často mluví a na ruce má zřetelné stopy po neúspěšném sebevražedném pokusu, vidíme, že všechno, co Evridika podniká, je pouze hrou dospívající rebelky.

S2

Svět Evridiky je divákovi přiblížen rovněž prostřednictvím video úryvků, pořízených z jejího mobilu. Objektivní vyprávění se tak střídá se subjektivním, kvalitní záběry filmu s rozmazanými soubory mobilního telefonu. Některé scény či detaily pozoruje divák jenom skrze mobilní telefon, bez střídání s objektivním zachycením filmového světa. Tak například již zmíněnou scénu matčina návratu domů pozoruje Evridika ze svého pokoje s telefonem v ruce schovaná za závěsy před oknem. Telefon ji tu ovšem slouží spíše jako dalekohled a umožňuje nejenom zachytit matku, jak vystupuje z auta, ale rovněž přiblížit jeho poznávací značku. Později pozná stejné auto až v Jerevanu, když ji Petr nabídne odvoz z restaurace, do níž šli spolu na drink. Je dost možné, že od této chvíle připouštěla dívka myšlenku, že je Petr jejím otcem; nebo se s ním sbližovala naschvál, až v něm poznala přítele své matky (podle auta). Otázkou však zůstává, zda on sám věděl, že je dívka jeho dcerou.

Oba snímky však poutají pozornost nejen svým obsahem, ale především formou. Jak ve filmu Paradžanov, tak ve Změním si jméno se způsob prezentace podstatně liší od převládajících postupů současné kinematografie. Zatímco v Avedikianově filmu to můžeme připsat zčásti dokumentárnímu vyprávění, u Saakyan se zvláštní střídání záběrů chýlí spíše k experimentální filmové formě. Jak již bylo řečeno, film Paradžanov ze začátku překvapil svou spíš komickou, než dramatickou formou. Zrychlený pohyb postav, snímaných z lehkého nadhledu a zřetelně oddělených od pozadí, působí nadsazeně a vtipně. K tomu se přidává přehnaný projev některých postav (především manželky režiséra), titulky uprostřed záběru a nekonvenční hudební doprovod. S postupem vyprávění se však mění dojem, vzbuzený v divákovi na začátku filmu. Zřetelně komická forma ustupuje do pozadí a hravé okamžiky jsou vyhrazeny pouze vzácným okamžikům v celkově tíživé atmosféře Paradžanovova osudu.

P1

Nejvíce groteskní první část zobrazuje život tvůrce těsně před vznikem jeho „mistrovských děl“. S rozvojem vyprávění se na plátně objevuje první absurdní výjev, zobrazující Paradžanova při natáčení. Do skutečných záběrů režisérových děl tak vstupuje Paradžanov-Avedikian, aby vytvořil dojem bezprostřední práce s herci, jak u zkoušek, tak i u samotného natáčení. Daný experimentální postup je zachován až do konce a vztahuje se ke všem filmům, jejichž natáčení je do příběhu zahrnuto. Vězeňské období je také doprovázeno vlastním vizuálním stylem a může být považováno na nejkratší část filmu. Blednou zde barvy, slábne světlo a snímek na chvíli nabývá dramatického, možná až tragického odstínu. Zato život Paradžanova po propuštění z vězení je zase představen jiným stylem. Nyní před námi vyvstává malebné prostředí, plné autentických dekorací a uměleckých koláží (vytvořené však originálně pro film). I když jsou scény z Gruzie nejvíc „pestré“ a rozmanité, zároveň se – co do vizuálního stylu – jeví jako příliš umělé. Barevné koberce, ovoce na talířích, noční lampa, osvětlující jen potřebné koutky pokoje – to všechno působí jak na obrázku. Kombinace nepřirozených dekorací a přirozeného hereckého projevu dodává snímku svéráznost a odlišuje ho od jiných životopisných příběhů.

Stejně tak neobvyklý vizuální styl snímku Změním si jméno ho vyčleňuje z rámce klasických celovečerních projektů. Tady se sice nesetkáváme s umělým budováním prostředí, příběh se odehrává v exteriéru. Arménská realistická krajina naopak tvoří kontrast k imaginárnímu světu hlavní hrdinky. V jejím životě tak ožívají animované postavičky a sebevražedné myšlenky vytěsňují touhu k životu. Nejzajímavější sekvencí se zdá být hned ta úvodní, ve které pozorujeme směs barev, předmětů a zvuků, které až časem nabývají zřetelných forem. Tento abstraktní začátek nejen otevírá a utváří rámec filmového vyprávění, ale rozvíjí výrazové a narativní možnosti současné kinematografie. Patrná dějová linie na jedné straně, napůl abstraktní forma na straně druhé a rozmanitý hudební doprovod (slyšíme tu jak tradiční liturgické zpěvy, tak i aktuální hudební styly) činí ze Změním si své jméno svébytný filmový počin.

Arménii se tak letos podařilo na festivalu představit snímky, odrážející současný stav tamní kinematografie. Maria Saakyan, která zde uvedla svůj druhý celovečerní projekt, se stává jednou z jejích velkých nadějí. A snímek o Paradžanovovi zase odkazuje na bohaté dějiny arménského filmu, které zůstanou nenahraditelnou pokladnicí audiovizuálního umění.

Ksenia Stetsenko

 

Napsat komentář

Můžete užít tyto tagy:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>