Home » Pohledy do historie / New perspectives of film history

Dny čekání

23 Prosinec 2009 Bez komentářů

Dny čekání (Szerelem, 1971) jsou asi nejznámějším a nejúspěšnějším filmem maďarského režiséra Károlyho Makka.[1] Jedná se o adaptaci dvou autobiografických povídek známého maďarského spisovatele Tibora Déryho[2]Dvě ženy a Láska. Film se odvíjí na pozadí politických událostí roku 1956.

Sledujeme příběh dvou žen, snachy a její tchýně, které čekají na jednoho muže, Jánose (Iván Darvas), jenž se stal obětí politických represí. Makk zobrazuje uzavřený svět obou žen a pracuje s jejich nejistotou. O tom, že je János ve vězení, ví jen jeho žena Luca (Mari Törőcsiková) a své nemocné tchýni (Lili Darvasová) nalhává, že její syn buduje v Americe kariéru režiséra. Neustále ji upokojuje, že se jistě brzy vrátí, sama však o něm nemá žádné informace.

Dny čekání jsou založeny na konfrontaci mateřské a manželské lásky, odlišných životních postojů žen a generačních rozdílů mezi nimi. Rovněž zde dochází ke konfrontaci mládí a stáří, krásy a ošklivosti. Na tomto půdorysu se pak rozvíjí vztah mezi oběma ženami. Luca svou krásou a mladickou svěžestí staré ženě připomíná její vlastní mládí a každodenním setkáváním a konverzacemi, jež se pro ně postupně stávají rituálem, v sobě živí naději na návrat milovaného muže. Luca je zobrazena jako charakterově silná žena, která velice dobře dokáže zvládat krizové situace. Každá druhá žena by se na jejím místě zhroutila – manžela má ve vězení, ani neví, zda žije, vůbec o něm nemá žádné zprávy a nemůže ho navštívit. Sama se musí starat o živobytí a navíc ji (z politických důvodů) vyhodí i ze zaměstnání. Kvůli finanční tísni je nucena vzít do svého bytu podnájemníky a sama se stáhnout do pokoje pro služku. Staré tchýni však nadále nosí drahé dárky „od Jánose“. Lucina mravní síla se nejvíce projevuje právě ve vztahu ke staré a nemocné, na lůžko upoutané tchýni, kterou každý den navštěvuje, a dává jí naději na opětovné setkání se synem. Především tím, že jménem svého manžela píše tchýni falešné dopisy o Jánosově životě v New Yorku, o tom jak postupuje natáčení jeho filmu a o svých známostech. Luca pak starou ženu zase nechává vyprávět o jejím mládí a dospívání v aristokratickém kruhu ve Vídni, o svých synech[3] a pořád dokola od ní chce slyšet jednu starou historku, z níž na povrch vyplývá Jánosova čestnost.

Dny čekání

S rozmluvami žen úzce souvisí téma relativity pravdy. Je totiž otázkou, do jaké míry obě ženy věří vyprávění té druhé, co je pravda a o co smyšlenka. S tímto koresponduje střih: když stará žena mluví o pokoji plném lidí, objevuje se krátký prostřih na prázdný pokoj. Během jejího čtení falzifikovaných dopisů od syna se pak objevují prostřihy na obrázky z knih (o New Yorku a tamní smetánce), které tak upozorňují na smyšlenost celého obsahu. Zároveň se objevují i prostřihy na jezdce na koních v parku (její vzpomínky na mladí) a časté záběry na oloupané nakrájené jablko na stole (vrácení se zpět do reality – je stará a není schopna pokousat jablko). Pomocí střihu Makk důmyslně zobrazuje vnitřní svět postav. Krátké retrospektivy a náhlé flashbacky fungují jako záblesky vzpomínek a evokují určité pocity a nálady. Rychlá montáž nabízející sled několik vteřin trvajících záběrů vyvolává proud asociací a vzniká až jakási mozaika. Už samotný začátek filmu začíná rychlými krátkými záběry: nejprve na dopis, poté následuje detail tváře Jánose a Lucy, detail knihy, ženské ruky urovnávající narcisy, záběr na starou ženu ležící v posteli, odbíjející hodiny, ženu vstávající z postele a jdoucí k oknu, ženu sedící na posteli a záběr na hodiny. Objevují se časté prostřihy na detaily různých věcí, které jsou pro starou ženu důležité – dopisy od syna, které jí dávají naději, že jej ještě před svou smrtí spatří, německé knihy, které ji připomínají její mládí, krásu a její dospívání, rodinný obraz, květiny, které ji Luca nosí každý den, aby jí připomněla její příslušnost k vyšší společenské vrstvě a žena si tolik neuvědomovala svůj společenský úpadek a konečně odbíjející hodiny, které upozorňují na běh času, doslova odbíjejí poslední hodiny jejího života. Opakované záběry staré ženy vyhlížející z okna svého syna evokují celé téma filmu – věčné čekání.

Luca svou tchýni neustále psychicky povzbuzuje. Ač je stará žena na smrt nemocná, ona a ostatní (služka, doktor) jí tvrdí, že se dožije sta let, a že je zdravá a pořád mladá. Právě Luciny falešné dopisy posilují tchýninu vůli žít, dokud se její syn nevrátí. Luca se ve svých lžích snaží být maximálně přesvědčivá. V momentě, kdy se stará žena hroutí nad faktem, že syn domů přijede až za dlouhou dobu, sehrává scénu, během níž hystericky povykuje, že Jánosovi pohrozí rozvodem, pokud se nevrátí. Moc dobře totiž ví, proč to říká. Je jí jasné, že toto jí stará paní zakáže. Služka, která se o starou paní stará a celé dny ji opatruje, se diví, jak tak chytrá a sečtělá žena může všem těm lžím a falešným dopisům a zprávám od syna uvěřit. Je dost pravděpodobné, že stará žena tuší, že dopisy nejsou pravdivé, ale prostě a jednoduše jim věřit chce. Nelehkou situaci žen dále problematizuje fakt, že János je ve vězení teprve rok a má tam být dalších devět. Jak dlouho se to dá utajit a jak dlouho se Luce bude dařit starou ženu přesvědčovat, že její syn se brzy vrátí? Luca je tedy pod neustálým tlakem, navíc se jí začnou vyhýbat její přátelé a známí, tudíž je na všechno sama. Když ji dokonce její vlastní matka přemlouvá, aby šla bydlet k nim, odmítá. Tvrdí, že nemůže nechat starou ženu o samotě. Dává tak najevo, že tchýně je jí přednější než vlastní matka, neboť ji k ní pojí silné citové pouto. Stará žena nakonec umírá na zápal plic; do poslední chvíle sleduje dveře, zda se v nich neobjeví její syn.

Dny čekání 2

Nejistota je přítomna i v závěrečné sekvenci, kdy je János propuštěn z vězení a vrací se domů s pocitem nevědomosti, zda tam najde své příbuzné. Luca není doma. Jejich role se mění, tentokrát je to on, kdo čeká, a doba jednoho odpoledne mu přijde jako věčnost. Posun oproti předchozímu ději spočívá v tom, že do nejistoty je teď přímo uvržen i divák. Vzhledem k neurčitosti času nevíme, jak dlouhá doba mezitím uplynula, a tudíž stejně jako János netušíme, zda na něj Luca ještě stále čeká. Během čekání na svou ženu János najde falešné dopisy a další věci z matčina domu (obrazy, její brýle) a uvědomuje si, že matka už asi nežije. Odchází do jejího domu, aby jej našel osamělý a rozpadlý. Při jeho návratu zpět začne pršet. Déšť tak muže symbolicky očišťuje od minulosti. Konečně se setkává se svou ženou. Ve scéně jejich finálního shledání, během něhož stojí proti sobě a mlčky se na sebe dívají, se objeví několik flashforwardů na jejich vášnivé objímání. Podobně jako v případě předchozích flashbacků se opět jedná o evokaci určité nálady a pocitů. Tentokrát se jedná o naději na lepší budoucnost.

Jana Bébarová

Text vychází u příležitosti retrospektivy Maďarský modernismus 1963–1975, která probíhá v pražském kině Ponrepo od listopadu 2009 do února 2010.

Dny čekání (Szerelem, Maďarsko 1971)
Režie: Károly Makk
Scénář: Péter Bacsó
Kamera: János Tóth
Hudba: András Mihály
Střih: György Sívó
Hrají: Lili Darvasová (stará paní), Mari Törőcsiková (Luca), Iván Darvas (János), Erzsi Orsolyaová (Irén) ad.
84 min.

Poznámky:


[1] Film získal cenu poroty na festivalu v Cannes v roce 1971.

[2] Déry byl v roce 1956 z politických důvodů uvězněn.

[3] Její druhý syn zemřel během války, což dávají tušit prostřihy na bombardování během vyprávění staré ženy.

Napsat komentář

Můžete užít tyto tagy:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>