Luis Miñarro se řadí k nejdůležitějším filmovým producentům, působícím dnes v Evropě. Jeho společnost Eddie Saeta se sídlem v Barceloně podporuje režiséry s často velmi vyhraněným stylem. Patří mezi ně i Manoel de Oliveira, o němž Miñarro natočil svůj vlastní dokument. Ten byl v Karlových Varech uveden mimo soutěžní program.

Když se vrátíme na začátek vašeho působení u filmu, začínal jste v 60. letech tím, že jste založil filmový klub v Barceloně. Jaká tam tehdy panovala atmosféra, jak vypadala filmová scéna?

Nebylo to vůbec jednoduché. Tenkrát vládl frankistický režim s tuhou cenzurou. Mnohé filmy nebylo možné vůbec promítat – například Buñuelovu Viridianu, která byla zakázaná, i když se natočila ve Španělsku. Záchranou byly západní ambasády – třeba italská nebo francouzská, kde běžel filmový program a kde jsme mohli vidět filmy Pasoliniho, Viscontiho a dalších.

A co jste vybíral pro svůj klub vy?

Snažil jsem se kličkovat, jak to šlo. Vzpomínám, že jsme třeba pouštěli československou novou vlnu, hlavně Formana a Chytilovou, pak z východní Evropy Makavejeva a Poláky – Wajdu, polskou školu a taky první film Polańského.

Pak jste působil rovněž jako kritik. Tehdy byl na Západě, například v Portugalsku, ale i jinde, patrný vliv francouzského kritického myšlení časopisů jako Cahiers du cinéma. Platilo to i pro vás?

Určitě, a ještě víc než u Portugalců, kteří jsou u Atlantiku a mají mnohem blíž k americkému filmu, než třeba my. V Katalánsku vždycky fungovalo silné kulturní napojení na Francii. Barcelona je od francouzských hranic pár kilometrů a ani Paříž není daleko. Platí to pro umění jako celek a pro film zvlášť. Navíc v té době – v 80. letech – už se po pádu režimu mohlo psát svobodněji.

V polovině 90. let jste založil společnost Eddie Saeta a stal jste se producentem. Pracujete se solitérskými osobnostmi jako Apichatpong Weerasethakul nebo Lisandro Alonso, ale objevujete i neznámé, začínající filmaře. Jak při tom postupujete?

Velmi jednoduše. Snažím se sledovat tvorbu na filmových školách a objíždím festivaly, jako v tomto případě Karlovy Vary. Jsem především vášnivý divák, až potom producent. Někdy si říkám, že jsem lepší divák než producent (smích).

Nebo je to tak, že jste výborný producent díky tomu, jaký jste divák. Každopádně filmy, které produkujete, jsou natočeny na různý materiál: José Luis Guerín použil v Sylviině městě 16mm kameru, zatímco takový Albert Serra točí na digitál. Jak se díváte na současnou změnu v technologiích, která hýbe filmem?

Nechávám to otevřené a dávám filmařům volnost. Volba 16mm u Guerína byla naprosto přirozená, souvisela s intimitou v námětu a se způsobem, jakým portrétoval tváře a město. Pro mě je podstatná umělecká složka. Dřív jsem dělal reklamy, ale odešel jsem od toho a komerční film mě nezajímá. Pokud bych nemohl dělat umělecký film, nebudu radši produkovat vůbec.

V poslední době produkujete také filmy Manoela de Oliveiry. Čím je tento režisér pro vás osobně – mistrem filmu, nebo i přítelem?

Troufám si říct, že obojí zároveň. Ano, Manoel je skutečný mistr filmu, jakých je jenom pár. A já se snažím jeho vize podpořit tím, že sháním finance na jeho projekty. Na druhou stranu jsme se i spřátelili, i když on je mnohem starší. A vždycky mi dodává odvahu jako režisérovi – tím, jak svobodně přistupuje k tvorbě. I když mu je přes sto let, neváhá zkoušet nové věci – naposledy v Podivném případu Angeliky, v němž použil digitální technologie a triky. Vůbec poprvé jsme točili před blue screenem.

Myslíte, že Oliveira přejde i na 3D, jako teď u svého posledního filmu Godard?

A jako Herzog s Wendersem. Nevím, ale i to je možné. U Oliveiry není nic nemožného.

Jan Křipač