Lou Castel patří bez nadsázky mezi evropské herecké legendy. Hrál ve filmech Marca Bellocchia (Pěsti v kapsách), Philippa Garrela (La naissance de l’amour), Rainera Wernera Fassbindera (Varování před svatou děvkou), Wima Wenderse (Americký přítel), Raoula Ruize (Treasure Island) a dalších. V Karlových Varech představil svůj nejnovější snímek Ukamenování svatého Štěpána.

Váš poslední film režíroval katalánský režisér Pere Vilà i Barceló, který patří k mladším, méně známým autorům. Jak jste se k projektu dostal vy?

Na začátku jsem neznal režiséra, ale pouze producenta Luise Miñarra. Ten mi nabídl scénář k pročtení a zprvu nebylo jasné, jestli do projektu vstoupím, nebo ne. Abych pravdu řekl, scénář mi moc nevyhovoval, protože obsahoval spoustu náboženských motivů a do toho se mi nechtělo. Ale Pere scénář postupně přepracovával a já s ním byl nakonec velmi spokojen. I díky solidnímu překladu do francouzštiny, takže jsem mohl porozumět psychologii postavy, kterou jsem měl hrát. Na roli jsem se připravoval měsíce dopředu, scénář jsem znovu a znovu pročítal a zaznačoval si v něm různými barvami nuance pro svůj herecký projev. Stěžejním prvkem, na kterém jsem svoje herectví vystavěl, byl hlas. Od něho se odvíjelo všechno ostatní. Důležité pro mě bylo, aby postava mluvila nízkým a monotónním hlasem – bez sebemenšího patosu. Takže jsem do scénáře nepsal žádné poznámky, pouze zakresloval barvy, které odpovídaly různým stupňům energie, se kterou budu hrát.

Jaký byl váš přístup k dané postavě, nemocného a do značné míry osamělého muže? Snažil jste se s ním nějak identifikovat, nebo naopak vytvářet vědomý odstup?

To bylo zajímavé – postavu jsem vlastně objevoval scénu po scéně. Je napsaná tak, že „vyrůstá“ hlavně z fyzické akce. I pro mě se proto skládala z mnoha drobných fyzických projevů. Zaujalo mě herectví skrze velmi pomalý fyzický pohyb, založené na jazyku těla. Tak, aby moje tělo bylo v souladu s mým myšlením.

Takže jste k tomu využíval i improvizace na scéně?

Ne, myslím, že na improvizaci by si měl dávat herec pozor. Buď se cítíte svobodně a jistě ve svém tělesném projevu, nebo ne a pořád všechno měníte a nevíte, co vlastně chcete svým hraním sdělit. Já jsem se cítil velmi svobodný v tom, co jsem dělal, ale akce zároveň vznikala ve spolupráci s režisérem a jeho představami a pokyny. Takže jsme ji vybudovali dopředu, tak, jak jsme jí porozuměli na základě scénáře. To je ostatně tradice, na kterou jsem byl zvyklý z Itálie ještě předtím, než jsem přišel do Francie.

V obou zemích, ale i jinde jste pracoval s mnoha význačnými filmaři. Změnila se za tu dobu nějak vaše herecká metoda, nebo to závisí projekt od projektu, režisér od režiséra?

V začátcích jsem byl hodně ovlivněn Actors Studiem a metodou Lee Strasberga. Ale pak jsem to všechno zahodil. Bylo období, kdy už jsem herectví vůbec nevěřil. Vybavuji si scénu z Přejezdu Kassandra, kde hrál i Lee Strasberg. Moje postava v tom filmu měla zemřít oběšením a on povídá: „Lou, vyhraj si víc s tím provazem.“ A já na to: „Podívej, Lee, k tomu, abych zahrál oběšence, nepotřebuju tvoji metodu.“ Bylo to vůči němu kruté, ale takto jsem to prostě tenkrát cítil.

V současnosti jste herecky velmi vytížený, natáčíte i tři čtyři filmy ročně. Ale zdá se, že vás ta práce pořád naplňuje.

To zcela jistě! Kromě Ukamenování jsem hrál otce v nové verzi Jeptišky a pak jsem byl zaangažován do jednoho mexického filmu, polodokumentu o venkovské komunitě a jejích tradičních rituálech. To byla nesmírně zajímavá zkušenost, poznat úplně cizí svět. Aby v něm mohl člověk fungovat, musí se s ním do určité míry sžít, což mi ale nečinilo problém. Nevím proč, ale v té zapadlé vesnici mezi samými obyčejnými Mexičany jsem se cítil naprosto přirozeně. Takže natáčení vám často přinese podobné nečekané zážitky a výzvy.

Jan Křipač