Karlovy Vary upadly do neklidného filmového spánku. Letošní 47. ročník Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech nepřinesl výraznější změny – hlavní soutěž celovečerních snímků několikrát zaškobrtla a ostatní soutěžní sekce se držely podobného scénáře: silně průměrné snímky střídaly takové, za které by se styděl i promítač v kinosále. Články reflektující 47. filmové klání tak budou pravděpodobně vyzdvihovat Horizonty, zavrhovat soutěžní sekci celovečerních snímků, dost možná opomíjet Fórum nezávislých – ačkoliv, není se čemu divit. Návštěvníkům festivalu se až příliš vžilo, že soutěžní sekce obvykle „nestojí za nic“. O lístky je nouze, a tak je vždycky lepší vsadit na jistotu a koupit si vstupenku na Holy Motors, Lásku nebo třeba Margaret. Je to kvalita, za kterou se už zaručily festivaly v Cannes, Berlíně nebo Vídni. Sekce Horizonty tak opětovně s přehledem přebrala status nejnavštěvovanější sekce, která budí respekt, zatímco hlavní program zůstal tak trochu smutně stranou.

Mnozí kritici už ani neskrývají své rozhořčení a předem prohlašují, že na soutěžních sekcích je nepotkáte. Přijedou si doplnit své filmové mezery z Cannes a Berlinale, tím to končí. Sekce, jako například Fórum nezávislých, tak nakonec trpí nejenom nevyvážeností, ale i odmítavostí ze strany návštěvníků podporovanou už samotnými kritiky (nutno dodat, že mým záměrem není samotná fakta zjednodušovat, ale pouze průměrovat; filmových profesionálů a kritiků je na festivalu neskutečné množství a nelze obecně prohlásit, že by se soutěžním sekcím vyhýbali všichni, ač málokterý by určitě jako „high-point“ festivalu vybral právě soutěžní sekce). Novinářským projekcím Vakua a Smrti člověka na Balkáně se tak ve srovnání s projekcemi Holy Motors nebo třeba Andělského podílu nedostalo příliš pozornosti. Zatímco v kinosále A se při canneském provokativním soutěžním snímku tísnilo tolik novinářů, že už ani nebylo možné vyjít po schodech, na Vakuu jsem si s poklidem mohla vybrat místo ve středu kinosálu, rušilo mě jen pár novinářů, kteří jednohubku z Fóra nezávislých nezvládli pozřít celou. Pod synopsí Vakua zakončenou propagačně silnou větou „Debutující režisér Giorgio Cugno své vizuálně působivé drama opřel o autentické detaily a klaustrofobní atmosféru.“ se totiž neskrývalo nic jiného, než řemeslně i herecky nezvládnuté dílko – opravdu filmově nezávislé, bohužel zároveň těžce nestravitelné. Pokud je za „vizuálně působivý“ považován snímek, který neoblomně vystavuje na odiv rádoby minimalistické a špatné herectví a hluché záběry, a těžkopádně buduje na chatrných základech „příběh“, který se vytrvale snaží mučit diváka blízkými filmovými záběry na odsávání mléka z prsu, pak člověk chápe, proč takovou sekci mnozí diváci obejdou obloukem. Autentické detaily jsou nejspíš tím jediným, co může snímek nabídnout, jinak totiž scénářem i stylem zapadá mezi šedivé snímky snaživě (a uměle) hrající na strunu se silnou výpovědní hodnotou. Scenáristicky neobjevnou snahu ukázat odvrácenou stranu mateřství, a to s jakýmsi hraným odstupem, který ale není podpořen vhodným filmovým stylem (minimalistické a odměřené herectví doplňují velmi blízké záběry, které ovšem nemají co zachycovat), se režisér, herec a scenárista Giorgio Cugno pokusil zachránit působivým závěrem. Těsně před závěrečnými titulky si už ale většina diváků svítila mobilem do programu, aby viděli, co za snímek je čeká po téhle nezávislé hříčce, takže je dost možné, že rádoby kreativní a šokující závěr mnohým unikl.

Stejné filmové zděšení čekalo i na ty, kdo se vydali na snímek Nosálov. Fórum nezávislých se v případě rakouského mockumentary proměnilo v sekci domácího videa. Ti nejodolnější snímek možná pochválili za vtipné úvodní titulky, které si pohrávaly s očekáváním diváka (např. Wanna Be Brothers namísto Warner Bros.), ostatní se zoufale snažili pochopit, odkud se vzalo nadšení dramaturgů zahrnout snímek do soutěžní sekce nezávislých – to možná pramenilo i z faktu, že na projekci do malého sálu Thermalu se vydalo procesí přibližně 60 lidí účastnících se natáčení snímku, dvě hlavní postavy z mockumentary oslavily totiž krátce před filmovým festivalem svatbu a Karlovy Vary pro ně byly příjemným zpestřením a zastávkou po svatební hostině. Ať už je taková filmová delegace jakkoliv zajímavá, snímek to nezachraňuje a mě osobně spíš utvrzuje v tom, že velký žert, který delegace vytvořila, měl zůstat jako kamarádské zábavné video nasdílený někde na Facebooku, ale rozhodně ne promítaný v sále Thermalu. Falešné, sebereflexivní dílko s neustále švenkující kamerou protnuté na několika místech zcizujícími komentáři samotných tvůrců, kteří sledují finální produkt ještě před tím, než se dostane do produkce, trpí hlavní myšlenkou, absolutním hereckým antitalentem všech přítomných i střihem a rovná se snaze dětí na pískovišti postavit hrad, který kdysi viděly nakreslený v pohádkové knížce.

Nosálov i Vakuum jsou příkladem toho, co by se v soutěžních sekcích nemělo objevovat. Řemeslně i scenáristicky nezvládnuté snímky se vznosnými synopsemi jsou přesně tím, co odrazuje diváka od sekce, která by jinak mohla mít velký potenciál. Ten se ukrýval právě v srbském snímku Smrt člověka na Balkáně (ne nadarmo se říká do třetice všeho nejlepšího, bohužel ne vždycky má člověk takové štěstí). Smrt člověka na Balkáně netrpí poeticko-intimně-opěvnou synopsí jako velké množství ostatních snímků, naopak je synopsí spíš přiškrcena, a tak mnozí, poděšeni samotným názvem (vidět několik depresivních snímků denně chce přece jen silný žaludek), film rovnou odepsali. Co synopse zapomněla vedle slova „originální“ zmínit je prostý fakt, že se jedná o inovativně pojatou černou tragikomedii. Přes úvodní zaškobrtnutí (první příchozí na scénu vypadá zpočátku jako neschopný neherec, to však během pár minut odezní) a pomalejší rozjezd snímek s neskutečnou upřímností a s jistou dávkou cynismu komentuje společnost, kterou nic nezastaví – a to ani smrt člověka. Zobrazuje sebevraždu jako pouhou společenskou událost, vzrušivý element v životě lidí, kteří nemají co na práci a kteří lidského neštěstí využívají k tomu, aby si o zemřelém sousedovi mohli popovídat bez skrupulí a pokusili se vytvořit plastickou fiktivní osobnost, kterou mohl a nemusel být. Na ploše pouhých osmdesáti minut a v pouhopouhém jediném záběru se kumuluje množství uvěřitelných a komických postav, které od zděšení nad sebevraždou přecházejí v nadšení nad situací, která by je mohla proslavit, až k egoistickému postoji, ve kterém reflektují svůj vztek nad tím, jak jim sebevražda souseda ztíží život. Vedle komičnosti tak snímek poukazuje i na odvrácenou stranu společnosti a bez servítků a s netypickým humorem vykresluje její znuděnou, chladnou, sobeckou a chamtivou tvář věčně lačnící po senzaci. Statičnost jedné jediné kamery vyvažuje neustálý pohyb postav po scéně, hloubka záběru, divadelní příchody a odchody ze záběru i do záběru (zleva, zprava i ze dveří v pozadí) a neustále gradující dialogy, kromě toho si snímek hraje i s časem, neboť staví filmový čas na roveň času filmovému, což je rozhodně inovativní krok a z hlediska diváka zajímavý filmový zážitek.

Režisér Smrti člověka na Balkáně, Miroslav Momčilović, se nakonec oprávněně dočkal ceny Nezávislá kamera udělované každoročně v sekci Fórum nezávislých. Je ale nanejvýš pravděpodobné, že spousta návštěvníků festivalu v době, kdy se Smrt člověka na Balkáně promítala, dala přednost některému ze snímků v sekci Horizonty, popřípadě tou dobou raději zamířila na večeři. Přitom se takovému postoji není co divit. Festival se totiž ve snaze objevovat nebojí vynést na světlo i snímky, které na jediném českém áčkovém festivalu jednoduše nemají co dělat (viz Vakuum či Nosálov). Strach z toho, co zase soutěžní sekce přinesou, je oprávněný: často se stane, že člověk ve snaze objevit klenot musí přejít přes několik silně průměrných, řemeslně nezvládnutých či tematicky naprosto neobjevných snímků. Opět jsme tak u důvodu, který diváky od experimentování odrazuje: pomyslné objevy dost často skrývají dvě hodiny prozívaného zírání na plátno, zatímco ve vedlejším sále se kamarádi tetelí radostí nad Láskou Michaela Hanekeho. Proč by tedy divák měl trávit čas sledováním Smrti člověka na Balkáně? Především proto, že festival v Karlových Varech má pravomoc udělovat filmová ocenění. Láska je sice skvělý film, ale cenu již získala, silnější postavení by proto na festivalu měly mít soutěžní snímky peroucí se o Křišťálový glóbus či právě Nezávislou kameru. Pro to, aby si diváci uvědomili možnost, jakou jim festival nabízí – a tedy účastnit se prostřednictvím festivalu v Karlových Varech podobného filmového experimentování a objevování, jakého se mohli účastnit kritici a obecenstvo v Cannes, musí bohužel festival sekce očistit od jejich zápachu zvaného „kousek zlata mezi nánosem bahna“. Ne každého totiž baví prosívat písek a hrát si na zlatokopa, a tak, ačkoliv je vidět, že tendence k objevování ze strany festivalu tu jsou, je téměř jisté, že pokud kvalitní snímky budou neustále zapadat v balastu nevhodně vybraných filmů, pak filmoví kritici i fanoušci takové pochybení festivalu budou i nadále brát jako impuls k tomu, aby se k hlavním soutěžním sekcím stavěli neochotně až odmítavě.

Nikol Šustrová