Program festivalu nabídnul několik smělých filmů od začínajících autorů, které jsou příslibem do budoucna. Z 5 sekcí vybíráme 5 různých filmařů, jejichž tvorba nás zaujala a s jejichž jmény se budeme patrně stále častěji setkávat…

Hlavní soutěž: Ektoras Lygizos

V Karlových Varech nebývá zvykem, že nějaký soutěžní film vyvolá po premiéře v sále souhlasný potlesk a zároveň odmítavé bučení – tyto projevy jsou typické spíše pro Cannes nebo Benátky. V poslední době k tomu došlo všehovšudy snad pouze jednou – letos u filmu Ektorase Lygizose Chlapec pojídající ptačí zob. Důkaz, že film do poklidného průměru karlovarské soutěže nezapadá? Nebo že se soutěž mění a začíná akceptovat také vyhrocenější výrazové polohy, na jaké jsme zvyklí třeba z Locarna nebo Rotterdamu? Možná to druhé bude částečně platit, uvážíme-li letošní programový akcent na debuty a druhé snímky začínajících autorů, kteří bývají vesměs radikálnější. Chlapec pojídající ptačí zob je Lygizosův první celovečerní film. Režisér se narodil v roce 1976 v Aténách. Ačkoli studoval film, věnoval se až dosud převážně divadlu. Inscenoval často absurdní dramatiku (Jarry, Becket), ale i klasické (Čechov, Ibsen) nebo současné (Walsch, Stamatis) autory. Jeho první film Interiér se ženou loupající jablko (detail) získal v roce 2002 řeckou státní cenu. Následující Čisté mládí bylo vybráno do soutěže krátkometrážních snímků v Benátkách. Lygizos v něm nezapře inspiraci absurdním divadlem, která ho ostatně sbližuje s ostatními zástupci nového řeckého filmu. Parabola o apokalypse střídá výjevy ze školní besídky a z výuky, při níž učitelé s dětmi simulují chování během zemětřesení. Chlapec pojídající ptačí zob, který posouvá hranice k větší neurčitosti a stylové oproštěnosti, byl postupně představen na work-in-progress programech v Soluni a v Rotterdamu, odkud byl také vybrán do karlovarské soutěže. Na podzim vstoupí do řeckých kin.

Soutěž Na východ od Západu: Eva Neymann

Pochází z původně řecké rodiny, narodila se v roce 1974 v Záporoží na Ukrajině. V roce 1993 odešla do Německa, kde studovala nejprve práva na univerzitě v Marburgu a posléze filmovou režii na Německé filmové a televizní akademii v Berlíně. S krátkometrážní tvorbou začala během studií v Německu a pokračovala po roce 2001 v Oděse, kde natočila celkem tři hrané snímky. Na Ukrajině působila rovněž jako asistentka režie u Kiry Muratovy. Od roku 2004 točí i středometrážní dokumenty, které získávají ohlas na mezinárodních festivalech – zejména portrét ukrajinské Židovky přeživší vpád nacistů, stalinskou éru i perestrojku Vše při starém. Tento i některé další dokumenty si Neumann snímala, stříhala a produkovala sama. Těsně před jeho smrtí v roce 2002 začala pracovat se spisovatelem a scenáristou Friedrichem Gorensteinem na společné knize U řeky. Nakonec z původního záměru vzniknul její první, stejnojmenný celovečerní film o posledních dnech v životě blízkého člověka, podaný na příběhu staré matky a její dcery, již ztvárnila špičková ukrajinská herečka Nina Ruslanova. Snímek byl uveden na festivalech v Rotterdamu, Londýně a Moskvě a z přehlídky Moveast, zaměřené na středo a východoevropskou kinematografii, si odvezl hlavní cenu. Pro svůj další film se Neymann opět inspirovala u Gorensteina a zpracovala jeho autobiografický román o chlapci vyrůstajícím ve válkou zpustošeném městě. Nesmírně citlivě natočený Dům s věžičkou byl vybrán do karlovarské soutěže prvních a druhých filmů tvůrců z východní Evropy a střední Asie a přesvědčivě zvítězil.

Soutěž dokumentárních filmů: Ilian Metev

Narozen v roce 1981 v Sofii, ale spolu s rodiči emigroval do Německa. Od dětství se věnuje umění: zejména hře na housle a malířství, které studoval na londýnské Central Saint Martins College of Arts and Design. Zde se začal zajímat také o práci s pohyblivým obrazem: experimentoval s 16mm kamerami, světelnými technikami a hybridními styly. Působil jako kameraman pro různé organizace a firmy. Dokumentaristická praxe ho přivedla ke studiu na National Film and Television School, které zakončil v roce 2008 absolventským filmem Goleshovo o životě v odlehlém horském regionu Bulharska. Snímek získal řadu mezinárodních ocenění a Metev byl vybrán do Talent Campusu na Belinale 2009. O rok později založil spolu se scenáristkou, střihačkou a doktorkou neurovědy z Oxfordu Betinou Ip společnost Chaconna Films, jejímž cílem je „hravě posouvat hranice filmu“. V ní vyprodukovali také celovečerní film Poslední záchranka v Sofii, který zvítězil v karlovarské soutěži dokumentů a ještě předtím získal jednu z cen (Visionary Award) na Týdnu kritiky v Cannes. Metev v něm sleduje posádku jedné z pouhých 13 sanitek, které slouží v téměř dvoumilionovém městě, podle přesně vymezené metody. Do vozu umístil 4 kamery: 3 na palubní desku před každého z protagonistů (řidič – lékařka – šéf týmu), čtvrtou pak obsluhoval sám během jednotlivých zásahů. Záběr vždy zachycuje pouze členy záchranky, nikdy zraněné oběti. Zájmem je upoutat pozornost k vlastní, velmi náročné lékařské práci se vším všudy: stresem, soustředěním, obavami, uvolněním, humorem, nudou i totálním zmarem. Vzniknul film, který je opravdový a zároveň umělecky silný.

Horizonty: Benh Zeitlin

Spolu s Jeffem Nicholsem nejvýraznější následovník malickovské tradice v americké jižanské kinematografii. Narodil se v roce 1982 a vyrůstal v New Yorku, kde jeho rodiče vedli neziskovou organizaci City Lore, zaměřenou na podporu městského folklóru. Vystudoval film na Wesleyan University, kterou absolvoval švankmajerovsky laděným animovaným snímkem egg. Později pro Švankmajera rovněž krátce pracoval a právě na pražské stáži se seznámil s kameramanem Benem Richardsonem. Ještě na univerzitě ovšem Zeitlin založil filmařský kolektiv Court 13, pod jehož hlavičkou vznikly všechny jeho filmy. Po krátkometrážních The Origin of Electricity (kombinujícím různé techniky od animace po found footage) a I Get Wet (natočeném spolu s žáky Grace Church School, kde učil) odjel v roce 2006 do New Orleans, aby zachytil na kameru pozůstatky ničivého hurikánu Katrina. Použitý materiál přetavil ve fiktivní příběh, vyprávěný dítětem, o tajemném muži vyvrženém z hlubin podsvětí, který pomáhá lidem po katastrofě najít jejich blízké. Snímek Glory at Sea získal ocenění na několika festivalech a stal se základem pro celovečerní debut Divoká stvoření jižních krajin. Zeitlin opět pracuje s autentickým prostředím (tentokrát mrtvé rameno řeky u Pointe-aux-Chenes), hlasem dívky vyprávějící příběh ze své perspektivy a melodicky výrazným hudebním doprovodem, jehož je sám autorem. Přidal však více fantastických prvků, volně prostupujících realitou a částečně dotvořených pomocí animace. Divoká stvoření jsou filmem překypujícím energií: v pohybech kamery, barvách delty, střihovém rytmu a hlavně v nespoutaném, nenaučeném, svobodném projevu hlavních představitelů – místních obyvatel. Po právu získal Velkou cenu poroty v Sundance a Zlatou kameru za nejlepší debut v Cannes.

Jiný pohled: Maja Miloš

Narodila se v roce 1983 v Bělehradě. Dospívala během balkánských válek a následného bombardování Srbska NATO. Ekonomický a hlavně morální rozklad země s dopadem na mladou generaci je námětem většiny jejích filmů. Dalším stěžejním tématem je pak ženská tělesnost, která bývá podrobována různým formám násilí. Krátkometrážní hraný snímek Si tu timažin vypráví o mladé dělnici, která si začne přivydělávat jako striptérka. Je unesena, vězněna a přinucena k prostituci. Všechny její pokusy o útěk skončí marně. Dokumentární Práh zase poměřuje scény z filmového castingu, v němž jsou dívky podřízeny kontrolujícímu pohledu kamery a režie, se scénami v soukromí, kde se svobodně projevuje jejich vztah k vlastnímu tělu. Miloš sama od roku 2005 pracovala jako castingová režisérka a asistentka režie celovečerních filmů. V některých se objevila rovněž jako herečka. V roce 2008 dokončila studium režie na Fakultě dramatických umění v Bělehradě. Během studií režírovala vzdělávací programy pro srbskou veřejnoprávní televizi, byla na stáži v pařížské La Fémis, kde natočila krátký dokument, a zúčastnila se stejně jako Metev Talent Campusu na Berlinale (ovšem v roce 2006). Od roku 2009 připravovala svůj celovečerní debut Klip, v němž bez jakýchkoli ústupků zobrazila svět současných srbských teenagerů. Do způsobu zobrazení jejich života, prostoupeného drogami a sexem, se vkládá zkušenost s komunikačními technologiemi dneška. Obraz je generován mobilními telefony, web nebo digitálními kamerami. Mnohé záběry jsou tak pořízeny samotnými protagonisty, jimž dominuje hlavní objev Maji Miloš – neherečka Isidora Simijonović. Klip, o kterém jsme psali už v březnovém čísle, zvítězil na letošním ročníku festivalu v Rotterdamu.